Po víc než měsíci se pouštím znovu do psaní. Ano, může za to covid, postihl celou naši rodinu. Statisticky – tři dospělí v nemocnici včetně mě, dvě děti lehký průběh doma.
Doposud jsem se snažila svá psaní vést pozitivně ve stylu mého oblíbeného básníka Villona „Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“ (jo, já vím, že je to z Máchova Máje, ale uznejte sami, není to TAK MOC villonovské?) a negativy v životě čtenáře moc neprudit, spíše je umně skrývat. Nyní se tomu zřejmě nebudu moci zcela vyhnout, i když to nejhorší či nejnepříjemnější si stejně nechám pro sebe. Stejně tak i to nejintimnější, byť by se to dalo zahrnout právě pod pozitivno. Ať je to, jak je to – tento článek zůstane pozitivní v každém případě, už jen kvůli tomu, že covid pozitivní jsme zkrátka byli celá rodina. Aspoň nějakou pozitivitu člověk na tom může najít, i kdyby na chleba nebylo. Ač ve svém stavu rekonvalescence stále postrádám schopnost nadhledu, kvůli čtenářům se budu snažit aspoň nějaký najít. Velký pomocník je humor…
To období začalo zrazu naráz. Najednou se to dotýkalo přímo nás. Děda v nemocnici, celkem téměř tři týdny, z nás všech nejvážnější průběh, tři dny v krajské nemocnici, zbytek v nemocnici okresní. Kyslík, Remdesivir. Nyní relativně v pořádku. Babička se ocitla na deset dnů v okresní nemocnici poté, co po pětidenním covidovém průjmu upadla. Otřes mozku, podlitiny v obličeji. Nyní relativně v pořádku. My s dětmi jsme nejdříve byli dlouho bez příznaků a dodržovali jsme přísnou karanténu. Zvláštní čekání na Godota... První testy negativní. Avšak Godot i tak přišel. Tedy covid. U mě první příznaky jedenáctý den po posledním setkání s mými rodiči, tedy po ukončení desetidenní karantény. Další test u mě už byl pozitivní a začala nám další čtrnáctidenní karanténa. Mimochodem z hygieny jsem komunikovala stále se stejnou, velmi vlídnou paní, které jsem za její přátelský přístup slíbila, že jí snad donesu kytici, až vše opadne… To víte, když jste v izolaci, jste vděčni za jakýkoli kontakt, o to víc, když je to kontakt milý. A úplně mi bylo jedno, že to byl kontakt z hygieny. O čem jsem vám psala… Aha, karanténa. Děti by byly v karanténě tak jako tak, ať už by covid měly, nebo neměly. Ano, měly ho i obě děti. Nyní už relativně v pořádku. Předtím – ztráta chuti, čichu, nevolnost, bolest hlavy, bolest bříška. Vysoké teploty z nás měl snad jen děda a já jeden den v nemocnici. Jinak i když se člověk na zvýšenou teplotu cítí, většinou ji teploměr nenaměří. U mě se covid zprvu projevoval jako zánět ledvin, ale celkem rychle se k tomu přidal kašel s bolestí na hrudi, zvláštní frešný pocit v nose, jako byste si ho vypláchli dezinfekcí, rýmový hlas bez rýmy, bušení srdce, malátnost, bolesti hlavy, točení hlavy, slabost, vyčerpanost, zmatenost, já vám nevím, co ještě, myšlení mě obtěžuje stále, stále denní bolesti hlavy přecházející v migrény. Ale to už je spíš důsledek covidu než jeho příznak. Prý že lidé, kteří trpěli na migrény před covidem, při covidu jsou na bolesti hlavy o to citlivější. Tak jo, no. Jsem citlivější na mnohem víc věcí. To za běžných okolností, natož teď. A po pravdě – kdo ne. Mám za to, že nyní je celá situace na šišku pro celou naši společnost, ať se kdokoli potýká s čímkoli… Vytáčí mě odmítači roušek a zlehčovači covidu, že jde jen o obyčejnou chřipečku a proč člověk leze do nemocnice, když to může vyležet doma. Pokud to tak někdo má, je mu přáno a záviděno. Za nás jednohlasně Ne! U nás to lehká chřipka nebyla a rozhodně všema končetinama hlasuju pro cokoliv, co ochrání rizikové skupiny před covidem, popř. náš zdravotnický systém před zahlcením.
Berte prosím toto mé psaní blahosklonně a obdivně, píšu ho, byť nejsem ještě v kondici. Sama to beru za obdivuhodné vybičování sebe sama k nadlidskému výkonu kvůlivá pudu sebezáchovy – abych zkoncentrovala smysluplně své myšlení a ulevila své hlavě vyndáním přebytečného někam jinam. Vřelé díky.
Tolik úvod a jdeme na ty covidové střípky, ano?
KARANTÉNA
Zatímco oba moji rodiče už jsou nějakou dobu v nemocnici, sdělujeme si s Vítkem příznaky covidu, uklidňuju ho, že vše, co popisuje, je normální. Bolest v krku, bolest hlavy, divný pocit v nose…
Vítek: „Mami, a že se mi chce pořád brečet, to je taky normální?! To se ti taky chce?“
Já: „Jo, je to normální. Ale menstruaci mít nebudeš,“ narážím na svou přecitlivělost minulý premenstruační týden, kdy jsem byla schopna se rozslzet téměř na povel jako v těhotenství… Vítek se směje. To nám ještě bylo do smíchu.
Zjišťuji velké pozitivum covidu – nebrečím u krájení cibule, protože ji necítím. To jsem ještě byla schopná se vybičovat k vaření. Děti se zatím dívaly na pohádku a najednou jsem zaslechla Vítka: „Johanko, jestli se mi budeš vysmívat, že mám koronavirus, tak se na tebe vykašlu!!!“ To ještě Johanka měla jen skleněné oči. Byla jsem vděčná, že i když už synovi nebylo dobře, neztrácel smysl pro humor.
Další den to bylo horší. Syn vše prožívá hůř, natož koronavirus. Nešťastně plakal při večeři: „Mami, já to jídlo ale v puse necítím!! Mě se to jen dotýká!!! A bolí mě bříško!! Mám hlad, ale vůbec nechci jíst!!!“ Přemlouvala jsem ho k jídlu, že pusinka to sice necítí, ale bříško jídlo potřebuje, že se mu udělá potom líp. Nechtěl. Nakonec jsem ho nakrmila jako malé dítě. Odměna po večeři: „Mami, měla jsi pravdu, to bříško je lepší!“
Samozřejmě do toho všeho jsme se snažili normálně fungovat se vší distanční výukou. Zprvu to šlo a mohla jsem s nimi dělat ještě domácí úkoly. Pak už jsem byla vděčná, že během online výuky jsou děti pod vedením někoho jiného a já si můžu na chvíli lehnout. Domácí úkoly si zřejmě dělaly samy, či se mnou téměř bez vědomí, v tomtéž stavu jsem zřejmě úkoly i odesílala, vůbec nevím, ale absence žádné nemáme, tak to tak bude.
Vítek při Johančině online výuce hlasitě vzdychá: „Mami! Já nechci mít koronavirus!!!“
Jelikož jsme všichni v jedné místnosti, vyděsím se a okamžitě zakročím: „Pššššt!!! Musí to vědět celý svět?!“ a ukazuju na Johančin kout, kde probíhá online čtení slabik.
Vítek: „To není celý svět! Jen něco přes dvacet dětí!“
Šeptám: „Ale každý je třeba ze čtyřčlenné rodiny a ti to můžou všude říct!“
Vítek si pokládá bradu na ruce a naštěstí své neštěstí už dál nesdílí.
Vítek mě ruší v posílání peněz na účty přátel za nákupy a Johanku ve psaní pětek. Vypěním, protože naponěkolikáté synátor neuposlechl mé příkazy a pořád si vytrvale střílí gumičkou a tužkou. Nervy bych na to neměla za běžných okolností, natož teď.
„Víťo, jdi na počítač!“
Vítek s údivem: „Ale já nechci…“
Já: „Okamžitě běž!!“
Vítek kroutí nevěřícně hlavou a chtě nechtě se odevzdaně ubírá k počítači: „To je poprvý, co mě někdo nutí na počítač! To je poprvý, co je to za trest…“
Asi třetí den Vítkových příznaků se děti baví tím, že po sobě prskají. Také čím jiným si krátit čas doma…
Vítek: „Mně je to jedno, Johanko, stejně už máme všichni koronavirus!“
To je tedy obrat… Doteď se syn úzkostlivě bál a dodržoval hygienu, co mu síly stačily, a teď… Teď už to tu máme a už není co ztratit.
Říkám: „Ty hygienisto! Najednou ti to je jedno, jo…“
Vítek: „Dyť už nic horšího nemůžeme dostat než koronavirus a ten už máme, tak co!“
S ohleduplným tónem mu prozrazuju: „Jo, Víťo, jsou ještě horší věci…“
Vítek: „Ale ne tady v naší rodině!“
To má pravdu. Doufejme.
Sedmý den mých příznaků je mi ouvej čím dál víc. Myslím, že sebou seknu. Babička už je druhý den z nemocnice doma, už se i nabízela, že pro děti dojede, ale stále ji nechci radši v její rekonvalescenci zatěžovat a snažím se to vše zvládnout sama a vydržet doma. Každý den odpočinku jí je jistě k dobru. Nicméně dětem už vysvětluju, jak by kdyžtak z mého telefonu volali pomoc nebo jak by šli požádat o pomoc sousedy. Shodou okolností všímavý soused – voják zaregistroval za dveřmi nákup pro nás a píše mi úžasnou zprávu, že v případě potřeby se na něho já nebo mí rodiče můžeme obrátit, že je k dispozici 24 hodin denně. V tom všem napětí to pro mě znamená velkou úlevu…
Další den je mi dopoledne ještě hůř. Ostatně to, že dopoledne jsou pro mě vždy horší, trvá doposud, byť jsem považována už za covid negativní. Je to zvláštní, jiné nemoci fungují zpravidla tak, že se vám přitíží k večeru… Nyní ne. Tehdy jsem s sebou začala nosit plastové umyvadlo pro případ zvracení a tu a tam jsem si sedla na zem či kamkoli, zhluboka dýchala a čekala, než se mi přestane dělat tak mdlo. Snažila jsem se hodně pít a mít čerstvý vzduch. Volala jsem své paní doktorce, že se mi dělá hůř. Při kašli mě strašně bolelo na prsou. Na zápaly plic s velkým kašlem z mládí jsem byla zvyklá, ale toto nebyl zas tak moc velký kašel, zato na prsou mě vyloženě pálilo, a to už neustále. Poprvé v životě jsem si uvědomila, proč se asi říká zápalu plic zápal… Paní doktorka mě vyslala do nemocnice. Volám babičce a žádám ji o pomoc, že už to nezvládám.
Ležím s dětmi v posteli a při čekání na babičku jim vysvětluji situaci.
Vítek: „Mami, ale to je normální! Několik dní mi to pořád říkáš, tak proč musíš do nemocnice?!?“
Takhle sklízíte své ovoce… Má pravdu, hoch. Vysvětluju mu, že je mi ale už hodně špatně a že i když to je pro covid normální, bude jistější, když se na mě podívají lékaři.
Syn ke mně čichá: „Mami, ty voníš!“ blaženě pronese.
Zkouším si k sobě čichnout: „Jo? Já nic necítím.“
Johanka ke mně čichá také a rozplývá se: „Voní, maminka, voní…“
Vítek: „Voníš jako Vánoce, mami!“
Já jen velmi unaveně: „To je hezký…“
Babička, stále ještě s podlitinami v obličeji, nabírá mě i děti do auta a zaváží mě do nemocnice. Tam mě přijímají na plicní oddělení a další den nás, co jsme lehčí případy, převáží na neurologii nebo chirurgii, kde covid pacienti leží též. Až večer na nemocničním lůžku si uvědomím, že u dětí je patrně covid už na ústupu, když jsem jim tak voněla. Aspoň to…
NEMOCNICE
Po převozu na neurologii si okamžitě oblibuji sedmaosmdesátiletou spolupacientku. Ta si oblibuje mě a já to poprvé zaregistruji, když poněkolikáté něco hledám a nemůžu najít nebo ukončím větu uprostřed a nevím, jak pokračovat dál, ona se zvedne na posteli a se zářícíma očima mi říká: „Já z vás mám takovou radost! Ve vašem věku a vy jste jako já!“
Z posledních chabých sil se rozzářím i já: „A já mám radost z vás! Protože takovouhle radost já mám z cizích slabostí vždycky taky! A rozhodně vím, že to není žádná škodolibost, jen úleva, že v tom není člověk sám.“
Po několikátém dnu si uvědomím, že vlastně pořád necítím chuť a čich. Co se týče jídla, může to mít výhody, byť si na nemocniční jídelníček nechci a nemůžu ani stěžovat. Díky nechutenství jsem ani nesnědla vše, co mi bylo přineseno. Hodně nepoužitého jídla se vyhazovalo jako infekční odpad hned u nás na pokoji. Se spolupacientkami jsme se shodly na tom, že ztráta čichu má neoddiskutovatelně své výhody. Ač jsme se snažily svou denní hygienu dodržovat, necítily jsme ani u sebe ani u spolupacientek, zdali voníme vábně, či nevábně.
Jednou večer volám pomoc ke spolupacientce, která upadla ve sprše a leží tam bez reakcí s očima dokořán. Ten obraz budu mít před očima asi už na celý život… A to měla výsledky dobré a následující den měla jít domů… Zachránili ji a kupodivu den nato bylo vše v pořádku, jen šla domů o další den později…
Jsem prohlášená za covid negativní, jen mi přetrvávají bolesti hlavy či migrény. Je mi doporučena změna prostředí na domácí, pokud se má o mě kdo starat. Příští den pro mě přijíždí babička a jsem společně i s dětmi u mých rodičů. Toho času je doma asi už týden i děda.
REKONVALESCENCE
Celkem tvrdý návrat z konejšivého prostředí nemocnice do reality. Tedy zejména pokud jste rodičem a pokud na první pohled vypadáte víceméně použitelně. Zejména distanční výuka a domácí samostudium obou mých dětí mě udržuje chtě nechtě v aktivitě. Naštěstí jsem vyfasovala balíček několika léků a vitamínů, které mně, věřím, pomohou ku kondici.
Vítek si ohřál hermelín v mikrovlnce a to samé připravil i pro nás ostatní. Moc dobrá lahůdka, obzvlášť když se vám vrací chuť po covidu.
Ovšem Vítek ustává uprostřed svého chlebíku: „Kdo si chce přidat? Mně to víc chutná na grilu! To je lepší o padesát procent! A já si nenechám z jídla ubírat padesát procent chuti!!“
Já: „Ok, Víťo, já si moc ráda těch tvých padesát procent vezmu. Mně to chutná a stejně už jsme koronavirus měli všichni…“
Jednou vzácná chvíle a jsem v kuchyni sama se svou maminkou. Svěřuju se jí se vším, co mě trápí, a to pěkně od plic. Soucitně mě poslouchá a chápavě pokyvuje hlavou. Snad za celý život ode mě neslyšela tolik sprostých slov. Není mým zvykem je používat…
Najednou se otvírají dveře, vykoukne na nás Johančina rozesmátá hlava a důležitě nám prozradí: „Já to všechno slyším!!!“ a zase zavře dveře.
Rozesmějeme se.
Dveře se otevřou znovu: „I to smátí!!!“
Jednou čekám u výtahu, až přijede. Jsem ráda, že stojím na nohou. Mezitím vejdou do domu další dva sousedé. Pán si nasadí roušku, zřejmě při pohledu na tu mou, paní nikoliv, asi ji na venčení psa ani neměla s sebou. Očividně každý si žijeme ve své vlastní bublině toho, čemu věříme, či nevěříme nebo co zažíváme… Výtah přijíždí a pán se mě ptá, jestli může otevřít.
Přitakám: „Tak jeďte…“
Do výtahu jde i paní a přidržuje mi dveře. Byť jsem už považována za covid negativní, všechny ty prožité zážitky mi zkrátka nedovolují narušovat mou či cizí osobní zónu… Fakt se mi z hloubi duše nechce. Odpovídám paní na její gesto: „Ne, já nemůžu.“
Něco si uvnitř říkají a slyším jen pánovo „Aha.“
Přivolávám si druhý výtah a jedu komfortně sama.
A jsme u šťastného konce. Máme za sebou covid, byť se stále dáváme do pořádku. Přežili jsme to, ba co víc, bez závažnějších komplikací. Nicméně ani tak to nepřeji ani nepřátelům. Čím tohle psaní zakončit? Vzpomínám si, když jsem ještě ležela v nemocnici. Taková obyčejná příhoda, ale v mém stavu se mě to dotklo víc, než je zdrávo. V nemocnici nejste zvědaví na rádoby psychorozbor své osoby od rádoby přátel, že asi zřejmě jste udělali ve svém životě něco špatně, když máte ten covid… I kdyby to tak fungovalo, tak k…a, kdo ne? Kdo je bez chyby, hoď kamenem… O to větší důvod se v online světě i nadále méně pohybovat. Jedni lidi vám z života odchází, jiní přichází… Plynule můžeme přejít v pozitiva covidu – potkala jsem v nemocnici nádherný lidi, personál i spolupacienty. Tímto chci moc poděkovat za celou naši rodinu strakonické nemocnici za veškerou pomoc, kterou nám poskytli. Profesionální, laskavý přístup, byť obzvlášť v tomto období to máme úplně všichni bezesporu náročné, a o to víc ti, co pracují s covid pacienty. Děkuji i všem svým přátelům a rodinnému zázemí za podporu, které se mi dostalo a stále dostává. Za nákupy v karanténě, za podporu při pobytu v nemocnici, za nabídnutí pomoci, kdyby bylo potřeba, za všechny zprávy i volání a veškerou psychickou pomoc. Jste pro mě dary nad dary a meducíny největší ze všech meducín. Nebýt vás, asi bych neměla tolik odhodlání všemu čelit. Když mi maminka Vítkovy spolužačky poslala do nemocnice video, kde pro mě nahrála jednu krásnou píseň na piáno, připadala jsem si jak v americkém romantickém filmu, kde se vám splní i to nejkýčovitější přání. A hle, najednou to pro vás někdo udělá a vy pro samé slzy nevidíte displej. Ještě nějaké pozitivum covidu chcete? Zastaví vás to, to rozhodně, aspoň nás ano. Můžete si delší dobu odpočinout. U rodičů s malými dětmi to platí sice jen pro nemocniční prostředí, ale ani na toto pozitivum nesmíme zapomenout.
Tak se držte a – nezapomínejte také držet pospolu. Přátelství je krásné za každého času i nečasu…
