Návštěva Pána Boha

Slyším z koupelny zoufalé a pohoršené: "Pane Bože, nelez mi do bačkor!!!"

Podivím se, zamyslím se...

Že bychom měli tak vzácnou návštěvu...? Proč by se ale nemohl přezout. Host do domu, Bůh do domu. Toho si teprve musíme považovat přeci. Aha, on nemůže do Johančiných přezůvek. To abychom přikoupili jedny navíc pro tak vzácnou návštěvu. Taková by se snad i v dnešní izolační době tolerovala... Možná by se toleroval i fakt, že překračuje hranice okresu, ba že dokonce nedodržuje dvoumetrové odstupy od ostatních obyvatel, ba dokonce že pravděpodobně ani neužívá pražádné zakrytí úst a nosu... Může on se vlastně čímkoli nakazit, třeba kovidem...? To by asi neprošlo...

Jdu se na tu vzácnou návštěvu do koupelny podívat a jsem věru zvědavá, co se tam děje. Johanka se po toaletě obléká do svých nových lacláčků. Přezka od kšandy jí všetečně zalezla mezi pantofli a patu. Johanka s ní zápasí a opakuje: "Pane Bože, nelez mi do bačkor!!"

Už. Přezka vyklouzla z pantofle, kšanda se osvobodila, dítě je spokojené, jen kroutí hlavou, jak si to ta přezka mohla dovolit... Odchází z koupelny a já tam zcepenělá zůstávám se svou představou Boha lezoucích do Johančiných bačkůrek a vyloženě mě taková představa těší, až rozradostňuje. Nechci se té představy zbavit. Však čím jiným se teď má obyvatelstvo bavit, když vše je tak okleštěné. Představy se musí hýčkat a opečovávat. Zejména ty pozitivní. Těch je pomálu...

Ty náhradní přezůvky bychom měli přeci jen pořídit. Pro příště. Abychom byli připraveni. Objednáním přes internet, jinak to teď ani nejde. Ale jakou velikost má Pán Bůh...?!?




Vánoční okno

To vám jednou takhle uzrál čas na předvánoční úklid. Znáte to, nestačí jen blížící se Vánoce a vhodná souhra všech možných vhodných okolností, ale v první řadě na to musíte mít vy sami to správné rozpoložení. Musí se vám chtít. Inu, jeden den se mi to přihodilo a jala jsem se mýt okna. Děti si výjimečně v klidu hrály, už jen to se muselo využít. Nu, možná kdybych je pozvala metodicky ku pomoci, vyhnula bych se následujícím komplikacím… Leč jejich maminka není vzorný vychovatel za každé situace, někdy taky chce mít vysněný klid a dělat si věci nerušeně po svém bez zasahování svých milovaných ratolestí. Tak se mi to splnilo…

Myju si první část okna, druhou část okna, třetí… Mám radost, jak mi to jde pěkně od ruky, až si říkám, kolik to bylo štráchů, než jsem se k tomu přiměla. Tááák… Mám to vše hotové. Jsem spokojena. Poodstoupím… A spokojenost mě hned přešla. Vidím, že vidím dost blbě. Přemýšlela jsem, čím to. Jestli se můj zrak tak rapidně zhoršil… Mrkám, ostřím, nelepší se to. Či zda to tu je zapařené jako v sauně, podobně jako když zapomenu přepnout čudlík v autě na cirkulaci vzduchu, na to já jsem taky expert a potom se divím, proč máme tak zapařená okna… Visí tu mokré prádlo, pere druhá pračka… Že by se okna zapařovala od toho… No nic, vezmu to znovu. První část okna hotová podruhé… A to se podívejme, ono je to snad ještě horší… Že by únava materiálu… Já tedy unavená už rozhodně jsem. Že jsem se do toho pouštěla! Zase někdy mě napadne dělat předvánoční útulno! Příště se vám na to vykašlu. Energie nemám po covidu zdaleka nazbyt a já s ní takhle mrhám. Však ta okna by klidně počkala do jarních deštíků taky. A možná i na letní bouře. Vidět přes ně bylo rozhodně líp než teď. Prstem přejíždím přes sklo, je potažené takovým zvláštním mlhavým materiálem… Děti to v nejmenším neznervózňuje, Vítek si staví své panství v nějaké strategické hře, Johanka si hraje s Legem a panenkami a roztomile si u toho rozpráví…

Slézám z parapetu, když v tu zaostřím na sprej, co držím v ruce… Mozek mi tak nějak nechce pochopit, co ruka drží. Držím já vůbec v ruce správný sprej? Chvíli se zamýšlím… Ono totiž i pokovidové myšlení u mě není zdaleka nejbystřejší… Všechny náležité spoje se konečně spojily a mně došlo, že sprej na okna vypadá pravda poněkud jinak. Ztuhnu. Pohlédnu zpět na okna jak na svaté zjevení. Já je umyla dezinfekcí na koupelny a toalety!!! Spreje mají podobný tvar, drží se podobně, jen mají nádoby docela jinou barvu obalu a docela jinou funkci… Ach jo. Mám já tohle zapotřebí…

Každopádně ač to tak na první pohled nevypadá, nyní se dívám skrze OPRAVDU ČISTÉ okno. Kdekdo by tomu jistě nevěřil, leckdo by jistě právem pochyboval, já bych se jim ani nedivila, ale já vím, že těmahle svýma rukama jsem to vydezinfikovala! Ať žije kovidový rok. To by mě zajímalo, jestli je někdo taky tak ujetý, že předvánoční úklid domácnosti bere z gruntu dezinfekcí. No což, letos se všechno svaluje na covid, tak proč by ne naše okna…

Uklouzlo mně nějaké nevšední slovo na adresu právě umytých oken a mé roztržitosti… Děti zpozorní a zajímají se, co se děje. „Nic, děti, jen máme teď okna OPRAVDU ČISTÁ. Umyla jsem je místo přípravku na okna dezinfekcí.“ Nevím, jestli mám slzet zoufalstvím nad svým stavem či smíchy nad stavem oken… Nebo naopak?

Vítek hygienista je nadšen: „To je teď hygienické okno! To bychom ho mohli i olizovat!!“

Vím, že Vítek je kdykoli blízko činům… „To ať tě ani nenapadne! Jdu to umýt znovu tím, čím se to má mýt.“

Vítek dál teoretizuje: „Kdybychom teď vyfotili jen to okno a dali to na Aukro, tak si zákazník řekne – to bude nějaký luxusní byt…“ Já ti dám, luxusní byt… Rozhodně máš luxusní maminku… Nechávám si to tajemství ale pro sebe a syn pokračuje: „A pak se přijde podívat osobně a uvidí ten bordel ve zbylé části bytu,“ ach, holomku, copak jsme tu už neuklízeli… To mé dítě je tak pintlich, pořád by jen uklízel a nejhorší jsou jeho přeaktivní uklízecí snahy před spaním, kdy si přeju zejména, aby už děti konečně ležely v postelích a spaly, a ne aby synátor zušlechťoval domácnost…

Vítek teatrálně pokračuje v teorii o zákazníku z Aukra: „A trefí ho šlak. Pak se probere, podívá se na to okno a uznale řekne – to okno jste umyli opravdu dobře. A já bych mu řekl, že ta cena na Aukru pět miliard byla jen za ty okna, ne za celý byt…“ Syn se směje potěšením nad svým ekonomickým myšlením, Johanka se kouká ze svého bratra na mě, mezitím si prohlíží, co to maminka na oknech vytvořila… Přejíždí nevěřícně po skle prstíčkem i ona…

Očividně se syn ve světě neztratí a řekla bych, že praktická dcerka též ne. Příště si je přeci jen vezmu ku pomoci nebo minimálně na dohled nad maminkou… Přináším z koupelny ten správný přípravek na okna, několikrát se ujišťuju čtením etikety, že skutečně je to tentokrát to správné, a myju to potřetí. Děti si každý berou své papírové utěrky a leští též. Je milé, jak jsou motivované, aniž bych jim cokoli říkala…

Šťastné a veselé. Dezinfikované!

 



Extravagantní snídaně

Děti pro mě chtějí připravit snídani. Mezitím babička připravuje snídaně pro ně. Děti vyšátraly v komoře nějaké úžasné, speciální plastové talíře, které babička kdysi dávno pořídila v záchvatu potenciálních příprav potenciálních zahradních slavností. Ač už se od té doby nějaké uskutečnily, talíře se ještě nepoužily. Děti se dnes rozhodly, že je poķřtí snídaní. Ač talíře pořídila sama babička, nyní kdovíproč z rozhodnutí dětí není nadšená. Johanka chce svou snídani ohřát v mikrovlnce. Babička rozmrzele: "Já nevím, jestli se ten křáp vejde do mikrovlnky…"

Což popudí Vítka, je nadšený netradičním designem talířů a vehementně je brání: "To není křáp!!! To je evoluce normálního talíře!!!"

Odrovná mě to a jdu si to poznamenat. To abych nezapomněla, jakou originalitu máme doma. Talíře i syna.

Babička brblá u mikrovlnky: "No, dyť se to tam neotáčí…"

Johanka je však i tak spokojená, že talíř dovnitř pasoval: "Ale hřeje se to!!"

Usedáme ke stolu s designovými talíři. Konečně chvíle spokojeného klidu. Není nad to každého člena rodiny uspokojit nějakým tím žvancem. Evoluce neevoluce, priorita jídla zřejmě zůstane navždy.

 


 

Před usnutím

 

Vítek ze tmy: „Mami, víš, že ve školce byl někdo, kdo si myslel, že nejvyšší číslo je sto?“

Ticho…

Už dávno měly děti spát.

Zatím pořád kecají…

Ach jo, jediný klidný čas je pro mě v noci a i z něho mi budou ukrajovat... Ať už usnou. Prosím... Já chci klid!!! Počkat... Syn říkal o školce... To je mínus tři roky. A celou tu dobu si to pamatuje... Kupodivu se chytím na návnadu a přeci jen zareaguju: "To jsi ale nebyl ty, že jo?" škádlím ho.

Vítek jednoznačně hodí do tmy: "Nebyl!"

Oproti svému přesvědčení, že už dávno mají spát, se přeci jen zajímám: "A jaké je, Víťo, nejvyšší číslo?"

Vítek je překvapen, proč se ptám na tak triviální otázku a s tónem, v němž cítím trochu opovržení, reaguje: "Nejvyšší číslo přece není!!!"

To mě zajímá, kam bude směřovat své úvahy. "Není?!?"

Vítek se mnou už mluví trochu otráveně, ale zároveň soucitně, holt se smiluje a sděluje mi polopaticky, abych to fakt mohla konečně už po-cho-pit: "No protože ať rekneš jakékoli jakoby nejvyšší číslo, vždycky k němu můžeš přičíst jedničku a zase bude vyšší."

Aha, správně synek. Jsem hrdá matka. Ale přísloví "Jaká matka, taká Katka" na sobě nenechám znát a ptám se dál (mezitím už slyším Johančino hluboké oddychování, naše povídání na ni zapůsobilo jako ukolébavka): "A nejnižší číslo je jaké?" ptám se nevinně.

Vítka to už trochu vytočí: "Mami, na druhou stranu je to to samé, akorát je to mínus!"

"Aha." Jsem spokojena. Můžeme jít spát.

Vítek ještě logicky dodává, to kdyby mě napadla ještě další otázka: "A uprostřed je nula!" završuje naši matematickou rozpravu.

A to je konec a všemu povídání konečně odzvonil zvonec. Dobrou noc. Jestli se mi bude zdát o prvočíslech či variacích, to bude prvotřídní noc... 

 


 

 

Covidové (pozitivní) střípky

Po víc než měsíci se pouštím znovu do psaní. Ano, může za to covid, postihl celou naši rodinu. Statisticky  – tři dospělí v nemocnici včetně mě, dvě děti lehký průběh doma.

Doposud jsem se snažila svá psaní vést pozitivně ve stylu mého oblíbeného básníka Villona „Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“ (jo, já vím, že je to z Máchova Máje, ale uznejte sami, není to TAK MOC villonovské?) a negativy v životě čtenáře moc neprudit, spíše je umně skrývat. Nyní se tomu zřejmě nebudu moci zcela vyhnout, i když to nejhorší či nejnepříjemnější si stejně nechám pro sebe. Stejně tak i to nejintimnější, byť by se to dalo zahrnout právě pod pozitivno. Ať je to, jak je to  – tento článek zůstane pozitivní v každém případě, už jen kvůli tomu, že covid pozitivní jsme zkrátka byli celá rodina. Aspoň nějakou pozitivitu člověk na tom může najít, i kdyby na chleba nebylo. Ač ve svém stavu rekonvalescence stále postrádám schopnost nadhledu, kvůli čtenářům se budu snažit aspoň nějaký najít. Velký pomocník je humor…

To období začalo zrazu naráz. Najednou se to dotýkalo přímo nás. Děda v nemocnici, celkem téměř tři týdny, z nás všech nejvážnější průběh, tři dny v krajské nemocnici, zbytek v nemocnici okresní. Kyslík, Remdesivir. Nyní relativně v pořádku. Babička se ocitla na deset dnů v okresní nemocnici poté, co po pětidenním covidovém průjmu upadla. Otřes mozku, podlitiny v obličeji. Nyní relativně v pořádku. My s dětmi jsme nejdříve byli dlouho bez příznaků a dodržovali jsme přísnou karanténu. Zvláštní čekání na Godota... První testy negativní. Avšak Godot i tak přišel. Tedy covid. U mě první příznaky jedenáctý den po posledním setkání s mými rodiči, tedy po ukončení desetidenní karantény. Další test u mě už byl pozitivní a začala nám další čtrnáctidenní karanténa. Mimochodem z hygieny jsem komunikovala stále se stejnou, velmi vlídnou paní, které jsem za její přátelský přístup slíbila, že jí snad donesu kytici, až vše opadne… To víte, když jste v izolaci, jste vděčni za jakýkoli kontakt, o to víc, když je to kontakt milý. A úplně mi bylo jedno, že to byl kontakt z hygieny. O čem jsem vám psala… Aha, karanténa. Děti by byly v karanténě tak jako tak, ať už by covid měly, nebo neměly. Ano, měly ho i obě děti. Nyní už relativně v pořádku. Předtím  – ztráta chuti, čichu, nevolnost, bolest hlavy, bolest bříška. Vysoké teploty z nás měl snad jen děda a já jeden den v nemocnici. Jinak i když se člověk na zvýšenou teplotu cítí, většinou ji teploměr nenaměří. U mě se covid zprvu projevoval jako zánět ledvin, ale celkem rychle se k tomu přidal kašel s bolestí na hrudi, zvláštní frešný pocit v nose, jako byste si ho vypláchli dezinfekcí, rýmový hlas bez rýmy, bušení srdce, malátnost, bolesti hlavy, točení hlavy, slabost, vyčerpanost, zmatenost, já vám nevím, co ještě, myšlení mě obtěžuje stále, stále denní bolesti hlavy přecházející v migrény. Ale to už je spíš důsledek covidu než jeho příznak. Prý že lidé, kteří trpěli na migrény před covidem, při covidu jsou na bolesti hlavy o to citlivější. Tak jo, no. Jsem citlivější na mnohem víc věcí. To za běžných okolností, natož teď. A po pravdě  – kdo ne. Mám za to, že nyní je celá situace na šišku pro celou naši společnost, ať se kdokoli potýká s čímkoli… Vytáčí mě odmítači roušek a zlehčovači covidu, že jde jen o obyčejnou chřipečku a proč člověk leze do nemocnice, když to může vyležet doma. Pokud to tak někdo má, je mu přáno a záviděno. Za nás jednohlasně Ne! U nás to lehká chřipka nebyla a rozhodně všema končetinama hlasuju pro cokoliv, co ochrání rizikové skupiny před covidem, popř. náš zdravotnický systém před zahlcením.
Berte prosím toto mé psaní blahosklonně a obdivně, píšu ho, byť nejsem ještě v kondici. Sama to beru za obdivuhodné vybičování sebe sama k nadlidskému výkonu kvůlivá pudu sebezáchovy  – abych zkoncentrovala smysluplně své myšlení a ulevila své hlavě vyndáním přebytečného někam jinam. Vřelé díky.
Tolik úvod a jdeme na ty covidové střípky, ano?


KARANTÉNA

Zatímco oba moji rodiče už jsou nějakou dobu v nemocnici, sdělujeme si s Vítkem příznaky covidu, uklidňuju ho, že vše, co popisuje, je normální. Bolest v krku, bolest hlavy, divný pocit v nose…

Vítek: „Mami, a že se mi chce pořád brečet, to je taky normální?! To se ti taky chce?“

Já: „Jo, je to normální. Ale menstruaci mít nebudeš,“ narážím na svou přecitlivělost minulý premenstruační týden, kdy jsem byla schopna se rozslzet téměř na povel jako v těhotenství… Vítek se směje. To nám ještě bylo do smíchu.


Zjišťuji velké pozitivum covidu  – nebrečím u krájení cibule, protože ji necítím. To jsem ještě byla schopná se vybičovat k vaření. Děti se zatím dívaly na pohádku a najednou jsem zaslechla Vítka: „Johanko, jestli se mi budeš vysmívat, že mám koronavirus, tak se na tebe vykašlu!!!“ To ještě Johanka měla jen skleněné oči. Byla jsem vděčná, že i když už synovi nebylo dobře, neztrácel smysl pro humor.


Další den to bylo horší. Syn vše prožívá hůř, natož koronavirus. Nešťastně plakal při večeři: „Mami, já to jídlo ale v puse necítím!! Mě se to jen dotýká!!! A bolí mě bříško!! Mám hlad, ale vůbec nechci jíst!!!“ Přemlouvala jsem ho k jídlu, že pusinka to sice necítí, ale bříško jídlo potřebuje, že se mu udělá potom líp. Nechtěl. Nakonec jsem ho nakrmila jako malé dítě. Odměna po večeři: „Mami, měla jsi pravdu, to bříško je lepší!“


Samozřejmě do toho všeho jsme se snažili normálně fungovat se vší distanční výukou. Zprvu to šlo a mohla jsem s nimi dělat ještě domácí úkoly. Pak už jsem byla vděčná, že během online výuky jsou děti pod vedením někoho jiného a já si můžu na chvíli lehnout. Domácí úkoly si zřejmě dělaly samy, či se mnou téměř bez vědomí, v tomtéž stavu jsem zřejmě úkoly i odesílala, vůbec nevím, ale absence žádné nemáme, tak to tak bude.


Vítek při Johančině online výuce hlasitě vzdychá: „Mami! Já nechci mít koronavirus!!!“

Jelikož jsme všichni v jedné místnosti, vyděsím se a okamžitě zakročím: „Pššššt!!! Musí to vědět celý svět?!“ a ukazuju na Johančin kout, kde probíhá online čtení slabik.

Vítek: „To není celý svět! Jen něco přes dvacet dětí!“

Šeptám: „Ale každý je třeba ze čtyřčlenné rodiny a ti to můžou všude říct!“

Vítek si pokládá bradu na ruce a naštěstí své neštěstí už dál nesdílí.


Vítek mě ruší v posílání peněz na účty přátel za nákupy a Johanku ve psaní pětek. Vypěním, protože naponěkolikáté synátor neuposlechl mé příkazy a pořád si vytrvale střílí gumičkou a tužkou. Nervy bych na to neměla za běžných okolností, natož teď.

„Víťo, jdi na počítač!“

Vítek s údivem: „Ale já nechci…“

Já: „Okamžitě běž!!“

Vítek kroutí nevěřícně hlavou a chtě nechtě se odevzdaně ubírá k počítači: „To je poprvý, co mě někdo nutí na počítač! To je poprvý, co je to za trest…“


Asi třetí den Vítkových příznaků se děti baví tím, že po sobě prskají. Také čím jiným si krátit čas doma…

Vítek: „Mně je to jedno, Johanko, stejně už máme všichni koronavirus!“

To je tedy obrat… Doteď se syn úzkostlivě bál a dodržoval hygienu, co mu síly stačily, a teď… Teď už to tu máme a už není co ztratit.

Říkám: „Ty hygienisto! Najednou ti to je jedno, jo…“

Vítek: „Dyť už nic horšího nemůžeme dostat než koronavirus a ten už máme, tak co!“

S ohleduplným tónem mu prozrazuju: „Jo, Víťo, jsou ještě horší věci…“

Vítek: „Ale ne tady v naší rodině!“

To má pravdu. Doufejme.


Sedmý den mých příznaků je mi ouvej čím dál víc. Myslím, že sebou seknu. Babička už je druhý den z nemocnice doma, už se i nabízela, že pro děti dojede, ale stále ji nechci radši v její rekonvalescenci zatěžovat a snažím se to vše zvládnout sama a vydržet doma. Každý den odpočinku jí je jistě k dobru. Nicméně dětem už vysvětluju, jak by kdyžtak z mého telefonu volali pomoc nebo jak by šli požádat o pomoc sousedy. Shodou okolností všímavý soused  – voják zaregistroval za dveřmi nákup pro nás a píše mi úžasnou zprávu, že v případě potřeby se na něho já nebo mí rodiče můžeme obrátit, že je k dispozici 24 hodin denně. V tom všem napětí to pro mě znamená velkou úlevu…


Další den je mi dopoledne ještě hůř. Ostatně to, že dopoledne jsou pro mě vždy horší, trvá doposud, byť jsem považována už za covid negativní. Je to zvláštní, jiné nemoci fungují zpravidla tak, že se vám přitíží k večeru… Nyní ne. Tehdy jsem s sebou začala nosit plastové umyvadlo pro případ zvracení a tu a tam jsem si sedla na zem či kamkoli, zhluboka dýchala a čekala, než se mi přestane dělat tak mdlo. Snažila jsem se hodně pít a mít čerstvý vzduch. Volala jsem své paní doktorce, že se mi dělá hůř. Při kašli mě strašně bolelo na prsou. Na zápaly plic s velkým kašlem z mládí jsem byla zvyklá, ale toto nebyl zas tak moc velký kašel, zato na prsou mě vyloženě pálilo, a to už neustále. Poprvé v životě jsem si uvědomila, proč se asi říká zápalu plic zápal… Paní doktorka mě vyslala do nemocnice. Volám babičce a žádám ji o pomoc, že už to nezvládám.

Ležím s dětmi v posteli a při čekání na babičku jim vysvětluji situaci.

Vítek: „Mami, ale to je normální! Několik dní mi to pořád říkáš, tak proč musíš do nemocnice?!?“

Takhle sklízíte své ovoce… Má pravdu, hoch. Vysvětluju mu, že je mi ale už hodně špatně a že i když to je pro covid normální, bude jistější, když se na mě podívají lékaři.

Syn ke mně čichá: „Mami, ty voníš!“ blaženě pronese.

Zkouším si k sobě čichnout: „Jo? Já nic necítím.“

Johanka ke mně čichá také a rozplývá se: „Voní, maminka, voní…“

Vítek: „Voníš jako Vánoce, mami!“

Já jen velmi unaveně: „To je hezký…“

Babička, stále ještě s podlitinami v obličeji, nabírá mě i děti do auta a zaváží mě do nemocnice. Tam mě přijímají na plicní oddělení a další den nás, co jsme lehčí případy, převáží na neurologii nebo chirurgii, kde covid pacienti leží též. Až večer na nemocničním lůžku si uvědomím, že u dětí je patrně covid už na ústupu, když jsem jim tak voněla. Aspoň to…


NEMOCNICE

Po převozu na neurologii si okamžitě oblibuji sedmaosmdesátiletou spolupacientku. Ta si oblibuje mě a já to poprvé zaregistruji, když poněkolikáté něco hledám a nemůžu najít nebo ukončím větu uprostřed a nevím, jak pokračovat dál, ona se zvedne na posteli a se zářícíma očima mi říká: „Já z vás mám takovou radost! Ve vašem věku a vy jste jako já!“

Z posledních chabých sil se rozzářím i já: „A já mám radost z vás! Protože takovouhle radost já mám z cizích slabostí vždycky taky! A rozhodně vím, že to není žádná škodolibost, jen úleva, že v tom není člověk sám.“


Po několikátém dnu si uvědomím, že vlastně pořád necítím chuť a čich. Co se týče jídla, může to mít výhody, byť si na nemocniční jídelníček nechci a nemůžu ani stěžovat. Díky nechutenství jsem ani nesnědla vše, co mi bylo přineseno. Hodně nepoužitého jídla se vyhazovalo jako infekční odpad hned u nás na pokoji. Se spolupacientkami jsme se shodly na tom, že ztráta čichu má neoddiskutovatelně své výhody. Ač jsme se snažily svou denní hygienu dodržovat, necítily jsme ani u sebe ani u spolupacientek, zdali voníme vábně, či nevábně.


Jednou večer volám pomoc ke spolupacientce, která upadla ve sprše a leží tam bez reakcí s očima dokořán. Ten obraz budu mít před očima asi už na celý život… A to měla výsledky dobré a následující den měla jít domů… Zachránili ji a kupodivu den nato bylo vše v pořádku, jen šla domů o další den později…


Jsem prohlášená za covid negativní, jen mi přetrvávají bolesti hlavy či migrény. Je mi doporučena změna prostředí na domácí, pokud se má o mě kdo starat. Příští den pro mě přijíždí babička a jsem společně i s dětmi u mých rodičů. Toho času je doma asi už týden i děda.


REKONVALESCENCE

Celkem tvrdý návrat z konejšivého prostředí nemocnice do reality. Tedy zejména pokud jste rodičem a pokud na první pohled vypadáte víceméně použitelně. Zejména distanční výuka a domácí samostudium obou mých dětí mě udržuje chtě nechtě v aktivitě. Naštěstí jsem vyfasovala balíček několika léků a vitamínů, které mně, věřím, pomohou ku kondici.


Vítek si ohřál hermelín v mikrovlnce a to samé připravil i pro nás ostatní. Moc dobrá lahůdka, obzvlášť když se vám vrací chuť po covidu.

Ovšem Vítek ustává uprostřed svého chlebíku: „Kdo si chce přidat? Mně to víc chutná na grilu! To je lepší o padesát procent! A já si nenechám z jídla ubírat padesát procent chuti!!“

Já: „Ok, Víťo, já si moc ráda těch tvých padesát procent vezmu. Mně to chutná a stejně už jsme koronavirus měli všichni…“


Jednou vzácná chvíle a jsem v kuchyni sama se svou maminkou. Svěřuju se jí se vším, co mě trápí, a to pěkně od plic. Soucitně mě poslouchá a chápavě pokyvuje hlavou. Snad za celý život ode mě neslyšela tolik sprostých slov. Není mým zvykem je používat…

Najednou se otvírají dveře, vykoukne na nás Johančina rozesmátá hlava a důležitě nám prozradí: „Já to všechno slyším!!!“ a zase zavře dveře.

Rozesmějeme se.

Dveře se otevřou znovu: „I to smátí!!!“


Jednou čekám u výtahu, až přijede. Jsem ráda, že stojím na nohou. Mezitím vejdou do domu další dva sousedé. Pán si nasadí roušku, zřejmě při pohledu na tu mou, paní nikoliv, asi ji na venčení psa ani neměla s sebou. Očividně každý si žijeme ve své vlastní bublině toho, čemu věříme, či nevěříme nebo co zažíváme… Výtah přijíždí a pán se mě ptá, jestli může otevřít.

Přitakám: „Tak jeďte…“

Do výtahu jde i paní a přidržuje mi dveře. Byť jsem už považována za covid negativní, všechny ty prožité zážitky mi zkrátka nedovolují narušovat mou či cizí osobní zónu… Fakt se mi z hloubi duše nechce. Odpovídám paní na její gesto: „Ne, já nemůžu.“

Něco si uvnitř říkají a slyším jen pánovo „Aha.“

Přivolávám si druhý výtah a jedu komfortně sama.


A jsme u šťastného konce. Máme za sebou covid, byť se stále dáváme do pořádku. Přežili jsme to, ba co víc, bez závažnějších komplikací. Nicméně ani tak to nepřeji ani nepřátelům. Čím tohle psaní zakončit? Vzpomínám si, když jsem ještě ležela v nemocnici. Taková obyčejná příhoda, ale v mém stavu se mě to dotklo víc, než je zdrávo. V nemocnici nejste zvědaví na rádoby psychorozbor své osoby od rádoby přátel, že asi zřejmě jste udělali ve svém životě něco špatně, když máte ten covid… I kdyby to tak fungovalo, tak k…a, kdo ne? Kdo je bez chyby, hoď kamenem… O to větší důvod se v online světě i nadále méně pohybovat. Jedni lidi vám z života odchází, jiní přichází… Plynule můžeme přejít v pozitiva covidu  – potkala jsem v nemocnici nádherný lidi, personál i spolupacienty. Tímto chci moc poděkovat za celou naši rodinu strakonické nemocnici za veškerou pomoc, kterou nám poskytli. Profesionální, laskavý přístup, byť obzvlášť v tomto období to máme úplně všichni bezesporu náročné, a o to víc ti, co pracují s covid pacienty. Děkuji i všem svým přátelům a rodinnému zázemí za podporu, které se mi dostalo a stále dostává. Za nákupy v karanténě, za podporu při pobytu v nemocnici, za nabídnutí pomoci, kdyby bylo potřeba, za všechny zprávy i volání a veškerou psychickou pomoc. Jste pro mě dary nad dary a meducíny největší ze všech meducín. Nebýt vás, asi bych neměla tolik odhodlání všemu čelit. Když mi maminka Vítkovy spolužačky poslala do nemocnice video, kde pro mě nahrála jednu krásnou píseň na piáno, připadala jsem si jak v americkém romantickém filmu, kde se vám splní i to nejkýčovitější přání. A hle, najednou to pro vás někdo udělá a vy pro samé slzy nevidíte displej. Ještě nějaké pozitivum covidu chcete? Zastaví vás to, to rozhodně, aspoň nás ano. Můžete si delší dobu odpočinout. U rodičů s malými dětmi to platí sice jen pro nemocniční prostředí, ale ani na toto pozitivum nesmíme zapomenout.


Tak se držte a  – nezapomínejte také držet pospolu. Přátelství je krásné za každého času i nečasu…




Toaletní střílečka

Johanka: „Mami, pojď se mnou čůrat!!!“

Moc se mi nechce, neb obě už celkem odrostlé děti obvykle chtějí můj doprovod na toaletu a chodit na záchod třikrát častěji, než potřebujete jen kvůli svým vlastním potřebám, zabírá během dne logicky minimálně třikrát více času. Už mě to zkrátka nebaví, obzvlášť když móresy devítiletého syna přebírá i jeho o tři roky mladší sestřička, tudíž je to vše násobené nejen dvěma, nýbrž vskutku dokonce třemi. Těžko dcerce vysvětlovat, že Vítek má právo na určitá privilegia díky svým těžko překonatelným specifikům, zatímco jí jsou stejná privilegia odepřena, jelikož se zdá býti zdatným, otužilým jedincem schopným relativně bezproblémového, běžného, samostatného života. Syn je toho schopný též, avšak často za pomoci nějakého sekundanta. Dcerka je obyčejná žena s velkým Ž. Syn je krapet neobyčejný a dohromady se ti dva krásně doplňují. Jsem vděčná, že jsem matkou obou dohromady. Není nad to mít v něčem harmonii. A mně se to stalo například v případě dětí. Těžko vysvětlit, proč syn nemůže být na záchodě sám, to by vydalo zvlášť na povídku. Raději si to nechte někdy vysvětlit přímo od něho.

Johanka je neodbytná: „Mami, pojď se mnou čůrat!!“

Moc se mi nechce. Je ale tma, navíc Johanka už je připravena na spaní v pyžamu… No tak jo. Čekám na chodbě před záchodem. Netrpělivě, chci si dojíst druhou večeři, co mě čeká na stole v kuchyni… Na to, že jen čůrala, si dává na čas…

„Johanko, dělej, já už chci jít…“

Johanka si bere papír. A ne jen tři dílky jako obvykle, nýbrž jednu otočku, druhou otočku, třetí otočku… Rulička se točí o 106, já nestačím valit oči údivem a Johanka má v ruce už snad dva metry, ač její potřeba tak velká nebyla.

Mám oči navrch hlavy: „Johanko, co blbneš?!?!“ ulítne mi…

Dcera na mě obrátí své natěšené oči: „Já chci tu trubku!!!“

Jémine, tak ono jde o trubku… No, každý se na něco těší. Já na dojedení večeře, Johanka na trubku. Každý se blížíme svému cíli. Johanka je ke svému cíli blíž už o dva metry… Září jí radostí oči. Znám její zálibu těchto týdnů. Z toaletních ruliček si vyrábí tzv. papírkoviny, jak to nazvala: Po spojení s balónkem a naplnění papírky rozstříhanými nadrobno vznikne střílečka na konfety. Řeknu vám, nic záviděníhodného k uklízení…

Ještě že rulička bude vytočena až ráno. Je na ní ještě pár metrů k dobru. Na uklízení konfet se musíme náležitě vyspat. Dobrou, nerušenou noc. Ráno může začít oslava běžného dne…




Prezidentské volby

Vítek po ránu ještě z postele: "Mami, kdy budou prezidentské volby tady u nás?"

Očividně je entuziasticky ovlivněn americkými volbami a jejich výsledkem...

Já rozespale, s bolehlavem po delší nemoci, nechce se mi vstávat, natož uvažovat o politice: "Víťo, teď nevím. Ale už by se to mohlo změnit, si myslím..."

Vítek se nadšeně nadzvedne, překvapen tou nadějí: "Jo??? A kdo bude příští prezident?? Marek Eben??? Mami, budeš volit Marka Ebena? Že budeš, řekni, že jó!!!"

Vítek ke mně přihopsne a jeho hlasitost je mi ještě víc nepříjemná, ač za jeho rozradostnění jsem ráda. A vlastně i chápu synovo nadšení pro jeho idola... "Vítku, já nevím, jestli on bude kandidovat, myslím, že ne."

Vítkovi to přijde nelogické: "Proč by nekandidoval? Mně se líbí, já ho mám rád! Dobře vypadá, hezky se usmívá, je chytrej, má dobrej humor... A mami!!!"

Syn udělá dramatickou pauzu.

Nepodívám se na něho, držím si paží přikryté oči, tma je pro hlavu příjemnější a syn i tak pokračuje ve své promluvě: "Konečně bychom měli prezidenta, který tančí a je mu míň než devadesát!!!"

Ten kluk je plus mínus v obraze, říkám si. I když těžko si můžu představit tančícího prezidenta... Zvyk je železná košile. Zas tak velký protimluv to ale není, proč by to nešlo...

"Tak třeba se to, Vítku, někdy vyplní, aby český prezident tančil a byl podle tvých představ..."

Vítek spokojeně odskotačí své naděje sdělit do kuchyně prarodičům i Johance a já se jdu zprovoznit ranní sprchou.

Ticho léčí, říká se...




Ekonomie sušenek

Koukám, co si to Vítek načíná... U babičky našel rok prošlé sušenky. Zděsím se. Nejen pokročilou hodinou, kdy chce jíst, ale i datem expirace...

„Víťo, jdi si vzít pyžamo, už půjdeš spát!!“ zaburácím.

Syn protestuje: „Né! Já mám hlad!!“ Stěžuje si: „Z posledních sil jsem našel prošlé sušenky a ani ty nemůžu jíst...“ Takhle kdyby ho slyšeli lidé na veřejnosti, tak by mu ještě chudákovi věřili, že ho držíme pořád o hladu. Holomek jeden. Sklesle odchází s pyžamem do pokoje odevzdaný osudu...

Babička nevydrží pomyšlení, že vnouček bude do rána trpět hlady... Slyším, jak spolu na chodbě ve špajzu šouní po něčem vhodném... Nachází polomáčené sušenky. Neprošlé. Babička Vítka seznamuje s historií sušenek, je ráda, že má komu se svěřit: „Děda je chtěl kupovat za nějakejch dvacet čtyři korun. Já mu říkala, že je můžeme kupovat ve slevě, ne za draho. A pak když byly ve slevě, už je nechtěl. Tak jsem koupila aspoň dvoje...“

Vítek jí ochotně naslouchá a uklidňuje ji s vidinou toho, že získává někoho na svou stranu: „Babi, dyť je to jedno, jsou dobré!“

To je dvojka, spiklenci. Tomuhle my tady familiárně říkáme snad celý můj život „noční rej“... A pak se snažte o nějaký režim a důslednost...!

Syn je spokojen, že někdo s ním chce ponocovat též. Aspoň se to zdá... „Babi, uvař mi prosím kakao!“

A hned čeká na kakao u stolu a říká si blaženě: „Dám si sušenky s kafíčkem. Teda s kakajíčkem, ale lepší zní s kafíčkem. To vždycky říká můj pan učitel na flétnu, když dostane nějakou dobrůtku: Tohle si dám s kafíčkem...“ Člověče, slyšet tě pan učitel, ten by měl z tebe radost, běží mi hlavou.

Babička rozněžnělá vnoučkovými rozumy mu opravdu připravuje kakajíčko snad i kvůli tomu, co ještě chytrého se od něho před spaním dozví.

A čas běží a synátor úspěšně ukrajuje čas z noci...

Naštěstí je to noc prázdninová, a tak zůstávám benevolentní a využívám si čas pro svou práci. Hlavně že je klid. Ještě že aspoň jedno dítě už spí. Však školní rok se blíží, ono to ponocování i Vítkovi brzy skončí...

Slyším zpovzdálí syna při výběru vhodné sušenky: „Musím uvažovat výhodně. Já nestudoval ekonomiku, ale učil jsem se uvažovat výhodně – vybrat sušenku, která obsahuje nejvíc čokolády. To někdy řeknu nějakému ekonomovi. To jsem určitě první na světě, kdo se učí ekonomiku na sušenkách...“

O jeho prvenství sice pochybuji, ale kupodivu snad poprvé v životě se pozastavím díky synovi nad tím, že ekonomie je spojena s výhodností. A přitom je to tak jednoduché a logické. V tom klukovi něco bude. Že by přirozený talent... Jsem zvědavá, jak bude v životě finančně prosperovat. Zatím se mu daří prosperovat minimálně v tom, že oddaluje spaní na co možná nejpozdější hodinu. Jsou prázdniny, tak ulevuji ze svých zásad a poslouchám syna, jak blaženě srká babiččino kakajíčko.

PS: Školní rok se rozeběhl. Ranní spěch do školy, jedeme ve výtahu. Johanka v nepřehlédnutelných slunečních brýlích. Vítek si ji prohlíží. Očekávám, že zřejmě coby módní guru pronese nějaké moudro na její adresu. Kupodivu ne, šlo o jiný myšlenkový pochod: „Johanko, ty jsi možná studovala ekonomiku, ale já se ji učil!" Po chvíli dodá: „Na dortech,“ chichotá se. Ach ano, máme za sebou týden s několikero narozeninami v rodině. To se musel Víťa hodně činit ve svých propočtech...

 

 


Retro song

Našla jsem retro song Petra Spáleného. Při snídani to je krásné optimistické naladění... 

Babička vzpomíná: "Je, to je Petr Spálený za mlada!!" A sděluje nostalgicky vnoučatům: "Ten se mi sem podepsal na ruku! A pak jsem to nemyla, dokud se to samo neodloupalo..." Přitom si ukazuje na předloktí na místo doličné. 

Vítek začne nadšeně poskakovat: "Jóóó!!! Já se chci taky podepsat a dlouho se nemýt!!!" Snad od narození Vítek projevuje nelibost v koupání se.

Babička: "Ale já si nemyla jen ten kus ruky!"

Vítek zklamaně přestává skákat: "Aha..." 

Já se přidám: "Víťo, proč se nechceš mýt? Však při posledním sprchování sis tak lebedil! Dokonce jsi mě přemlouval, že chceš napustit vanu!" Což byl div divů, obvykle se Vítek koupání vyhýbá jak čert kříži. I když jinak mu důvěrně říkám hygienista, protože ruce si naopak myje velmi často, víc než je zdrávo, byť je doba koronavirová. 

Vítek zklamaně: "Hm, ksakru, to jsem nějak nevypočítal...," se skleslými rameny se odebírá vedle do pokoje.

Chci ten Vítkův postoj ke koupání od něho vysvětlit: "Tak jak to máš Víťo s tím koupáním?" 

Vítek: "Asi dobrý. Ale nesmí mi to téct do očí. To absolutně nesnáším, že nemůžu mít votevřený oči!" A hned chodí po místnosti se zavřenýma očima, rukama šátrá před sebou a syčí: "Slepejš, slepejš..."

Pouštím song Petra Spáleného ještě jednou. Moje radost z retro songu je nepřekonatelná, slepejš neslepejš. Rázem my dospěláci tančíme.

Syn: "Mami, to je tak trapný... Ještě že nejsme na veřejnosti. Když tančíte, přijdu si, jako bychom my s Johankou byli rodiče a vy děti..."

Jó, jedém...!!




Svěží vzduch

Vítek po obědě leží pod peřinou u otevřeného okna, venku prší, peřinu má až k bradě. Leží, ani nedutá. To je podezřelé a výjimečné. Jednak je obvykle dost živý, anebo... U Vítka nikdy nevíte: z čista jasna je z prkotiny nepřekonatelný problém a syn má jediný spolehlivý azyl pod peřinou. Soudě podle jeho chování.

Abych byla v obraze, ptám se: „Víťo, co to tam děláš?“

Vítek: „Přemýšlím,“ a už jen tón hlasu napovídá, že by vše mohlo být v pořádku.

Zajímám se dál: „O čem?“

Vítek pokračuje: „O tom, co ti mám odpovědět.“

„A nešlo by jen jednoduše říct, co děláš?“ nabízím.

Syn se mi snaží vyhovět: „Ležím, odpočívám a dívám se z okna.“

„No vida. Už jsem spokojená.“ Vše je v pořádku, nic se s Vítkem neděje.

Je frišno, zavírám okno.

„Ne, neopouštěj mě, svěží vzduchu!“ Víťa se nečekaně probere k aktivitě. Dokonce se i nadzdvihne směrem k zavíranému oknu, jako by chtěl zachytit poslední šanci si ho pustit do nosíku.

Využívám jeho touhy po čerstvém vzduchu k možnosti prosadit vycházku, která se jindy prosazuje velmi těžko: „Tak můžeme jít ven a budeš ho mít ještě víc, Víťo!“ Navíc prší, to on rád. Přeci jen nechávám okno ještě chvíli otevřené.

„Ne, tady nahoře je svěžejší,“ syn má jasno, ven chodit je zbytečné. Navíc peřina, jeho věrný souputník životem, by mu zmokla. Nejapný žert si nechávám pro sebe.

Aha, svěžejší vzduch... Že by naše jedenácté patro mělo výhodu vysokohorského vzduchu?

Až budeme někdy náš byt pronajímat, nesmím zapomenout si k pronájmu připočíst vysokohorskou přirážku. Značka: „Svěží vzduch výhodou!“





Bonbón

Vítek není bonbónový typ. Aspoň jsem si to myslela. Jedeme v autě a Vítek žužlá bonbón. Oproti Johance, která bonbónový typ byla odjakživa, ale díky bezlepkové dietě se musí bez některých ňaminek obejít. Nově nastalou situaci chápe, a tak jí to není líto. Zcela vyrovnaně si hraje na zadním sedadle se svou panenkou. Paradoxně nyní tedy žužlá bonbón pouze její bratr.

Bonbón kde se vzal, tu se vzal. Syn si to labužnicky užívá: "To je krásná masáž pro ústa!"

Řídím, sleduji silnici před sebou a mrknu do zpětného zrcátka: "Víťo, ty mě udivuješ. Vždyť jsi nikdy nechtěl žužlat tvrdé bonbóny..." Najednou si je bude hoch vychutnávat... Po devíti letech svého takřka bezbonbónového života.

Víťa odvětí: "Tohle je karamela," jako by to mělo cucání logicky ospravedlnit.

"No karamely právě lezou do zubů!" rukou trochu bouchnu do volantu, abych potvrdila své zvolání. Ještě že jsem netrefila klakson... Pokud bych nechtěné tůtnutí měla někomu omlouvat, asi bych těžko vysvětlovala, že troubím kvůli karamele... Tu samolepku vzadu na vozu „Pozor, máma v autě!“ nemám nadarmo...

Johanka se ozve: „Mně do zubů nelezou. Teda teď ne. Předtím trošku lezly!“

Vítek mi vysvětluje: "Nelezou, to musíš dělat šikovně. Jen si je pomaloučku vychutnávat, než se rozpustí až do konce."

No, může to být zajímavá uklidňující technika, ale mě by dlouhodobá přítomnost bonbónu v puse spíš, počítám, znervózňovala.

Syn mě zasvěcuje do bonbónových tajů: "Nejdřív si tam uděláš zoubkama různé hrbolky a pak po nich  jazykem přejíždíš. To je právě ta hezká masáž."

No já vám nevím. Možná by s Vítkem mohla některá televize natočit reklamu na karamely, možná by mu na to někdo skočil, ale já zůstanu u svých vzácných ovocných želé: „Na masáž úst mi stačí zubní kartáček.“

U dětí se objeví opět jejich polarita:

Johanka: „Mňam, s růžovou pastou!“ Hle, co všechno může být bezlepková ňaminka...

Vítek projeví svou nelibost k čištění zubů: „Fůj...! Kartáček! Vždyť to bolí a ty štětinky jsou nepříjemný!“

Paradoxně vyjíždím správným výjezdem z kruhového objezdu a blížíme se k cíli naší cesty.




Pohádky

Děti mají rozpravu o pohádkách, která je hezčí. Jasně, děvče versus kluk, to je apriori jasné, že bude obtížné dojít k nějakému konsenzu… Není jednodušší než si zavolat sudího – maminku a vnést do věci jasno. Jak já tuhle roli sudího nemám ráda… Ale porodem, tedy porody, dvěma porody jsem se „dala na vojnu“, a tak „sloužím vlasti“, dokud rodičem budu. 

Johanka: „Mami, máš ráda víc Ledové království, nebo Zootropolis?“ 

Rozhoduji se mít neutrální postoj Švýcarska: „Je mi to jedno, Johanko, obě jsou pěkné…“ Po pravdě řečeno, pokud bych se na něco měla dívat, zvolila bych zcela jiný žánr, nejraději nějakou českou komedii, třeba i retro komedii, ale spokojená bych byla i při civění do prázdné stěny…

Johanka: „Mami, tak řekni jednu z toho!“

Já: „Jednu z toho.“ 

Johanka: „Né! Řekni jednu z toho!“ 

Já: „Jednu z toho.“

Vítek se válí po zemi, lebedí si. „Johanko, já tě chápu, jak to myslíš, a taky chápu, jaká legrace je vás poslouchat, ten váš rozhovor.“ Vyloženě mu to dělá blaho. Užívá si online sledování naší hry a čeká, jak to vyústí. Kam se hrabe tenis či jiná utkání…

Johanka: „Mami, řekni jednu z toho! Ledové království, nebo Zootropolis!“

Já: „Jednu z toho. Ledové království, nebo Zootropolis.“

Johanka: „Mami, ty to nechápeš!“

Vítek si začíná prozpěvovat chytlavý refrén z písní písničkáře Jiřího Krhuta Baba nepochopí/Chlap nepochopí (Mimochodem vřele doporučuji!): „Nepochopí, nepochopí, nepochopí, nepochopíííí, ne néééé…“

Usmívám se: „Johanko, já to chápu moc dobře.“

Johanka: „Tak řekni jednu z toho!“ Neustupuji z neutrálního postoje, ač je to zároveň škádlení mé dcerky a zkouška, co snese: „Jednu z toho. Johanko, je mi to opravdu jedno, obě jsou pěkné.“

Nečekám více na přetečení poháru Johančiny trpělivosti a pouštím na YouTube písně Jiřího Krhuta.

Utkání skončeno. Pamatujte, změna tématu je jedna ze základních strategií, jak zanechat komunikaci mírumilovnou. A možná tak vznikají pohádky… Nejen ty žité, ve skutečnosti, ale i ty vyprávěné, psané… Však proč se pohádky jmenují pohádky? Nejsou to vyprávění „po hádkách“? Něžné zahlazení stop nesváru s konejšivým koncem.




Nevýchovný trik

Vítek se dívá na pohádku. Přitom jí. Já obaluji učebnice, a tak přijdu až po delší době na to, že na stole před Vítkem jsou zaschlé skvrny od kakaa.

Utírám to: "Víťo, příště bych byla ráda, kdyby sis to uklidil sám okamžitě, jakmile ten nepořádek uděláš!"

Vítek mě odzbrojil tak, že jsem jen lapala po dechu: "Já jsem si myslel, že to zmizí!" prohodil zcela samozřejmě a nevinně.

"Zmizí?!?! To myslíš vážně?! Jak by to asi zmizelo?!"

Syn se provinile usměje, jakoby si uvědomil, že nežijeme ve filmu, kde triky jsou běžné...

Nekomentuji to a vracím se k balení Johančiných učebnic. Najednou lituji, že jsem ho to zaschlé kakao nenechala vyčistit samotného... Proč já to jen dělám. Však měl Víťa vlastně pravdu. Ono to zmizelo samo. Maminky jsou na triky odbornice. Ne vždy to jsou ale triky výchovné a na místě...

 


 

 

Dobromysl

Děti se dívají na pohádku, Vítek u toho svačí. 

Johanka pohoršeně k Vítkovi: "Co to děláš, Víťo?!"

Otočím se k dětem od sušáku... Já držím mokré prádlo, Vítek skleničku s voňavou dobromyslí a rozhlíží se po svém klíně, kde ji všude má... 

Vítek: "Já jsem do toho dýchnul a ono to vyletělo ven!" Obrátí na mě svůj nevinný, udivený kukuč.

On do toho dýchne a ještě se prosím diví... A já se divím zase jemu: "Proč to děláš?!?"

Syn mi upřímně odpovídá: "Napadl mě takovej blaznivej nápad, prostě jsem se nudil... Ale moc toho není, jen asi pět zrníček...!"

Jeho upřímnost i snaha mě uklidnit se mi líbí, ale moc mě to neuklidňuje... "A kdo to bude uklízet?!"

"Už jsem to uklidil, těch pět zrníček jsem už zfouknul!" syn se snaží situaci zbagatelizovat, zatímco já z něho rostu... Pět zrníček, hochu, to si nemysli, že ti na to skočím, nad pěti zrníčky by se Johanka určitě nepozastavila... Na těch několik metrů to ale nejsem schopna sama určit přesně. Ještě že blbě vidím i s brýlemi. Vše zlé je pro něco dobré. Špatný zrak vám může paradoxně zlepšit pohled na svět. Rázem se ztratí věci, které by vás s ostrým zrakem vyvedly z klidu.

Uvolňuji si náruč od mokrého prádla, zhluboka dýchám. Stejně se chystám vysávat, takže ona ta dobromysl počká. Nějakých pět, devět nebo šestnáct zrníček dobromysli se v tom ostatním nepořádku ztratí jako nic. Možná i pětadvacet kdyby jich bylo. Však o co jde. Dýchej zhluboka, ženo, dobromysl tě nevykolejí, je to prkotina. Nejraději bych zakřičela na syna, ať si okamžitě jde pro smetáček s lopatkou, ale alou, honem, uklízet. Jenže z toho častého rozčilování a neustálého bytí v "edukativním střehu" jsem už unavená. Proč si přerušovat pohádku... Navíc... Však ona ta dobromysl je na dobrou mysl. Určitě nejen po vnitřním užití. Zkusíme ji užívat vnějšně. Tak já to luxování ještě odložím...

PS: K večeru se syn válí po zemi. "Mami! Tady je strašnej nepořádek!"

"Však té dobromysli bylo jen pět zrníček, ne? Můžeš si vzít lopatku a zamést to."

Syn jde. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Někdy to trvá jen pár hodin.




Nepatřičná pozornost

Mám škrábnutí na noze. Vítek si to prohlíží. "Co to máš, mami? Jak se ti to stalo?" zajímá ho.

"Už nevím..." Nechce se mi prozrazovat, jak jsem nešikovná...

Pomalu se začínají scházet i ostatní členové rodiny. Takový zájem najednou jak na Staromáku. Občané, rozejděte se!, chce se mi utrousit, neb zrovna teď zrovna kvůli tomuhle nechci být středem pozornosti.

 "Mami, co to je? To je fix? To je červený fix, že jo?" Vítek si zranění prohlíží takřka s nosem přilepeným k mé noze. Snad i za mikroskop by byl rád.

Babička se připojuje: "Jak se ti to stalo? To ses škrábla o nějaký klacek?"

Takový interest si to hloupé zranění snad nezaslouží... "Nevím," opakuji už maličko podrážděněji, ale stále se snažím o nenápadnost. Nevědět je kolikrát nejlepší vyústění lecjaké komunikace.

Vracím se k Vítkově otázce:   "Ne, to je krev."

Vítek mi nohu stále zkoumá z milimetrové blízkosti: "To nemůže být krev, to je fix."

No, kéž by. Ale maminka po sobě zpravidla nečmárá... Zamýšlím se nad tím, jestli ten chlapec dobře vidí... Však tu seškráblou kůži snad může identifikovat velmi dobře... Zalepuji si to náplastí.

Vítek pokračuje: "Ne, to nemůže být fix, to musí být reálné, jinak bys neplýtvala náplastí. Protože v naší rodině se neplýtvá. Teda aspoň někdo. A mezi ty někdo patříš i ty, mami."

Neplýtvám, neplýtvám... Kdybych fakt neplýtvala, ušetřila bych náplast tím, že budu šikovnější. Anebo že budu chodit zarostlá jak Ezau. Za krásu se holt musí občas trpět. A holt občas i zainvestovat do náplasti, kteroužto se krása dá skvěle korunovat.

Tak, je to schované a obyvatelstvo se konečně rozešlo do svých končin domoviny.

Jako takhle, pozornost mám ráda, což o to. Ale všeho s mírou a hlavně za adekvátních, rozumějte lichotivých, okolností.

No, já se vám zase někdy přijdu s něčím pochlubit...




Hyperaktivní důchodce

  Jedeme autem a přes silnici nám přechází dvě paní středního věku. Jdou mimo přechod, byť očividně se věkem k přechodu blíží. Jdou vycházko...

Čtěte dál: