Vítek po obědě leží pod peřinou u otevřeného okna, venku prší, peřinu má až k bradě. Leží, ani nedutá. To je podezřelé a výjimečné. Jednak je obvykle dost živý, anebo... U Vítka nikdy nevíte: z čista jasna je z prkotiny nepřekonatelný problém a syn má jediný spolehlivý azyl pod peřinou. Soudě podle jeho chování.
Abych byla v obraze, ptám se: „Víťo, co to tam děláš?“
Vítek: „Přemýšlím,“ a už jen tón hlasu napovídá, že by vše mohlo být v pořádku.
Zajímám se dál: „O čem?“
Vítek pokračuje: „O tom, co ti mám odpovědět.“
„A nešlo by jen jednoduše říct, co děláš?“ nabízím.
Syn se mi snaží vyhovět: „Ležím, odpočívám a dívám se z okna.“
„No vida. Už jsem spokojená.“ Vše je v pořádku, nic se s Vítkem neděje.
Je frišno, zavírám okno.
„Ne, neopouštěj mě, svěží vzduchu!“ Víťa se nečekaně probere k aktivitě. Dokonce se i nadzdvihne směrem k zavíranému oknu, jako by chtěl zachytit poslední šanci si ho pustit do nosíku.
Využívám jeho touhy po čerstvém vzduchu k možnosti prosadit vycházku, která se jindy prosazuje velmi těžko: „Tak můžeme jít ven a budeš ho mít ještě víc, Víťo!“ Navíc prší, to on rád. Přeci jen nechávám okno ještě chvíli otevřené.
„Ne, tady nahoře je svěžejší,“ syn má jasno, ven chodit je zbytečné. Navíc peřina, jeho věrný souputník životem, by mu zmokla. Nejapný žert si nechávám pro sebe.
Aha, svěžejší vzduch... Že by naše jedenácté patro mělo výhodu vysokohorského vzduchu?
Až budeme někdy náš byt pronajímat, nesmím zapomenout si k pronájmu připočíst vysokohorskou přirážku. Značka: „Svěží vzduch výhodou!“
