Malý dřevěný stolek se kolíbá... Johanka to zkoumá, protože se chystá si tam položit své jídlo: „Proč se ten stolek tak kývá...?“
Vítek jen letmým pohledem o stolek zavadí a má jasno: „Aby se po něm jídlo snáz klouzalo dolů!“ a věnuje se dál svým testům paměti, postřehu a já nevím čeho všeho ještě.
Hm, z desky stolu zase vypadla dolní část s nožičkami. Jdu Johance na pomoc a beru s sebou lepidlo. Neustálé rozpadání stolečku překonalo míru mé trpělivosti. Po několikáté si hraju se správným uložením nožičkové části do stolové desky. Chce to hodně správného grifu, trpělivosti a síly. Tentokrát jsem ale na dno každého důlku kápla nejdřív lepidlo. Proč já to už neudělala dávno... Proč si člověk sám sobě neustále potřebuje chystat nějaké tréninky obratnosti a trpělivosti... Tak, stůl je spravený. Nyní snad na podstatně delší dobu.
Můžu jít vstříc dalším výzvám.
"Mami, já chci borůvky s mlíkem!" Johanka už si připravuje ingredience. Vždyť teď zrovna jedla...
Syn mě volá k mnemo testům v angličtině: "Mami, pojď mi tohle přeložit!"
Vím, je to blaho takto obklopena ratolestmi si užívat společného času. Nicméně také se těším na noc, až vše ztichne, já si lehnu a mé tělo nebudu muset nosit já, nýbrž se odevzdaně spolehnu na lůžko. To je blaho jakbysmet.
