Vítek "ponocuje", zdržuje před spaním,
protože ho baví chodit spát dlouho. Nicméně jeho častá oblíbená otázka
je: "Mami, kdy už bude ráno?" Jakoby se nemohl dočkat, až ta noc
skončí... A já se zas nemůžu dočkat, až budu mít chvíli čas pro sebe
během spících ratolestí.
"Až se vyspíme," odpovídám mu.
Teď je
ještě zvídavější. Plačtivě, protože ho večer bolelo bříško a před chvílí
se dozvěděl další neradostné okolnosti...: "Mami, proč tahle doba musí
bejt tak hrozná?!?"
"Vítku, pročpak hrozná? Co ti přijde tak hrozného?"
A syn vypočítává: "Mám na tváři tuhle jizvu, večer mě bolelo bříško,
mám něco na nose, něco na ruce, je koronavirus, je zavřená škola,
všechno je jinak a ještě navíc mám ráno online hodinu!"
Chci ho
uklidnit: "Vítku, ale to nic není, mohlo by to být ještě horší." Syn se
ale naopak vyděsil: "Ještě horší?!? Co by ještě mohlo být horšího?!"
Klidným hlasem vysvětluji: "No, představ si, že někde lidé žijí ve válce nebo mají nějakou hodně vážnou nemoc..."
Johanka se vkládá do hovoru: "Jo, třeba mají zlomenou nohu od auta!"
Vítek: "To jsem netušil, že to může být ještě horší." A po chvíli si
vzpomene ještě na jednu hroznou okolnost: "A navíc jsem unavenej!!!"
To se mi ulevilo. Už! Už je unaven! Zapsat bílou křídou do komína,
tesat do kamene, vyvolávat sláva, vivat Vítkova únava! Vůbec svou radost
neskrývám: "To je štěstí, Vítku. Můžeme konečně usnout. Dobrou noc."
...předvídám: "Děti, radši se jděte ještě vyčůrat, pili jste hodně
čaje." Znám své děti, jak se bojí chodit samy za tmy, zejména Vítek.
Pochybuji, že by kvůli cestě na záchod vzbudil o tři roky mladší
Johanku, za jejíž doprovod je jindy vděčný. Tu jestli nevzbudí čůrání,
tak jistě bude spát jako špalek. Proto dodávám: "Jestli by se vám chtělo
v noci čůrat, vzbuďte mě a půjdeme na záchod. Nečůrejte do postýlek, na
to jste už hodně velký." Opět moje uklidňující slova vyzněla pro
Vítka naopak: "Mami, měla jsi pravdu. Může to být ještě horší. Můžeme se
ještě počůrat."
"Tak pojď na záchod teď a určitě budeme mít klidnou noc."
Konečně bez námitek a připomínek. Mám pocit, jako bych tento dialog
mohla přirovnat konejšivému chování malého miminka na rukou. Houpy hou,
houpy hou... Akorát se to skládá z hodně otázek, hodně odpovědí, hodně
úkonů, kroků a činností...
Už.
Už je klidná tma a usínají.
Dobrou noc.
