Exhibicionista

Slunečné počasí, začátek června. Jdeme stromořadím kolem řeky. Dcerka nadšeně ukazuje na protilehlý břeh: "Mami!!! Podívej!!"

Rodinka tam zkouší nohama teplotu vody. Nejmladší člen je natolik nadšen, že nehledě na vodu kolem sebe se začíná svlékat. Ostatní členové jeho rodiny ho hlasitě usměrňují.

Můj syn se přidává k dcerce: "Mami! Podívej, co dělají!!"

Koutkem oka se tam podívám a ani taková rozjařená (či rozletněná) situace mě nevyvede z mých depresí: "Hm, exhibicionisti..." A hle, najednou se ze své zachmuřenosti proberu a sama se zasměju svému vtipu. Kdežto nemám vhodné posluchače. Mé malé děti na mě upřou své udivené pohledy.

 Dcera: "Cože, mami? Co to je??"

Syn se (už) pubertálně chichotá a zkouší to opakovat: "Exhibista..."

A jéjej, musím vysvětlovat... A tak vysvětluju pojem exhibicionista: "To je někdo, kdo rád dělá na veřejnosti něco výjimečného, co je zároveň poněkud divné... Bych řekla..."

Vítek jásá: "Já jsem exhibista!"

Opravuju ho a uvádím věc na pravou míru: "Exhibicionista. Víťo, to ale může bejt i člověk, co se obnažuje v parku," ukážu na nedaleký most: "nebo třeba že nahatej by se prošel normálně tady po tom mostě..."

Syn se znechuceně kření a pohrdavě kroutí hlavou... Ale ta myšlenka ho očividně zaujala a přehání: Rozhazuje rukama kolem, ukazuje na všechny lidi: "Co se to stalo? Mám něco s očima?? To je nějaká vzácná vada...?!" Nechápavě na něj hledím a čekám na vysvětlení. Pokračuje: "Všichni jsou nahatý, a jakmile se na ně podívám, najednou na ně skočí oblečení!!" Sám se chichotá svému vtipu. Podaří se mu vyloudit úsměv i u mě.

Johanka to nechápe, čemu se smějeme. Tahá mě za kabelku: "Mami, mami, co to řekl? Co to znamená??" Ach jo. Jsem unavená cokoli vysvětlovat. Chci být někde o samotě a jednoduše odpočívat; přijdu si stále jak maratonový běžec, co už mu ale nestačí síly...

Od odpovědi mě naštěstí zachraňuje další živý obraz u řeky... Plavci se tam sluní. Vítek mě nápadně nenápadně upozorňuje, ať se na ně podívám. Mrknu tam a nevidím nic výjimečného... Vítek mě upozorňuje pohoršeně, jako by si to představoval na svém zadečku: "Mami, ty plavky... Eeee..." Kření se, jak kdyby jedl citrón... "Mami, ty plavky... Úplně zařízlý... Tam... No tam..." Ani to nechce doříct.

"V zadečku?" vysvobodím ho.

"Jo. Brr..."

"Máš rád radši svý trenýrky, viď."

Syn s úlevou, že něco takového nepotkává jeho zadeček: "Jo..."

A jak tak pokračujeme kolem řeky, pomalu jsou exhibicionisté z nás... Široko daleko jsme jen my oblečení, bez plavek.

Syn se pořád toho slova drží, šeptá mi: "Mami, mám jim to říct??" Vypadá dost odhodlaně, už se blíží k trojici tmavších chlapců... Zastavím ho: "Ne!" A napadne mě další vtipné vysvětlení: "Ani to neumíš pořádně vyslovit, ještě by tu mohlo dojít k nedorozumění..." No vlastně nejsem tak daleko od pravdy... Chytám se v duchu za hlavu, skrývám oči i ústa...

Přes hřiště se vracíme domů. Johanka to už nemůže vydržet s čůráním a jen tak tak to stihne s dosednutím na wc: "Svobodáááá!!! Svobodááá!!!" úlevně vydechuje. A tématicky, leč krapet nelogicky (ale to kolikrát u krásných žen nevadí...) pokračuje: "Kdo mě vysvobodí, toho si vezmu za manžela!!"

Láskyplně obracím oči v sloup a od dcery přecházím na chodbu, kde se právě Vítek zul. Krabatím nos... "Co to tady smrdí?!?!" Obracím boty moje, Johančiny... Nic. Čisto. Žádné riziko. Vítkova jedna bota... Nic. Druhá bota... A jak ve slavné komedii Slunce seno slavná věta: "Má ho tam!"

Johanka z koupelny: "Mami, co tam má???"

Vítek se nechutně tváří a odtahuje se od své vlastní obuvi: "Mami, nepřibližuj to ke mně, prosím!!! Pffff..."

No pušinec hadr. Kde tohle sebral... Ach jo, tohle čistit...

Johanka neodbytně: "Co je, mami?"

"Ále... Má tam h*vno..."

Dcerka na mě vyvalí oči: "Mami, ty jsi řekla... Píp? Ty jsi řekla sprosté slovo?!?"

No, jak si můžete brát neustále servítky... Obzvlášť poslední půlrok, vlastně už třičtvrtěrok, můj slovník dost zhrubnul, inu vypjatá situace si to žádá, však kdo z rodičů je neustále happy, navíc když člověk není v kondici...  Před dětmi se obyčejně držím, ale ten smrad mě teď zkrátka vyprovokoval.

"No Johanko, to tak smrdí, že to přece nemůžu nazvat jinak!"

Jdu zpět do koupelny  i s tím ukrutným smradem, beru tu nejhorší desinfekci, kterou v naší eko-domácnosti nacházím, a myju to nadělení z bot... Dost odolává... To by se našemu "hygienistovi", co si myje nadměrně často ruce, ale nechce mýt nádobí, ani sám smrkat, aby se neušpinil, nelíbilo, kdyby to musel mýt on... Sprchuju to h*vno, ne a ne pryč... Beru kartáč, znovu desinfekci... A hlavou mi běží: "Exhibicionista jeden... S tímhle... zápachem se dopromenádovat až domů..."

A Johanka mi volá za zády: „Mamííí! Už jsem!!“

Už aby sem přišel ten její ženich, běží mi hlavou…

Návštěva Pána Boha

Slyším z koupelny zoufalé a pohoršené: "Pane Bože, nelez mi do bačkor!!!"

Podivím se, zamyslím se...

Že bychom měli tak vzácnou návštěvu...? Proč by se ale nemohl přezout. Host do domu, Bůh do domu. Toho si teprve musíme považovat přeci. Aha, on nemůže do Johančiných přezůvek. To abychom přikoupili jedny navíc pro tak vzácnou návštěvu. Taková by se snad i v dnešní izolační době tolerovala... Možná by se toleroval i fakt, že překračuje hranice okresu, ba že dokonce nedodržuje dvoumetrové odstupy od ostatních obyvatel, ba dokonce že pravděpodobně ani neužívá pražádné zakrytí úst a nosu... Může on se vlastně čímkoli nakazit, třeba kovidem...? To by asi neprošlo...

Jdu se na tu vzácnou návštěvu do koupelny podívat a jsem věru zvědavá, co se tam děje. Johanka se po toaletě obléká do svých nových lacláčků. Přezka od kšandy jí všetečně zalezla mezi pantofli a patu. Johanka s ní zápasí a opakuje: "Pane Bože, nelez mi do bačkor!!"

Už. Přezka vyklouzla z pantofle, kšanda se osvobodila, dítě je spokojené, jen kroutí hlavou, jak si to ta přezka mohla dovolit... Odchází z koupelny a já tam zcepenělá zůstávám se svou představou Boha lezoucích do Johančiných bačkůrek a vyloženě mě taková představa těší, až rozradostňuje. Nechci se té představy zbavit. Však čím jiným se teď má obyvatelstvo bavit, když vše je tak okleštěné. Představy se musí hýčkat a opečovávat. Zejména ty pozitivní. Těch je pomálu...

Ty náhradní přezůvky bychom měli přeci jen pořídit. Pro příště. Abychom byli připraveni. Objednáním přes internet, jinak to teď ani nejde. Ale jakou velikost má Pán Bůh...?!?

Gumičky

Všude se válí gumičky. Pořád je sbírám. Pravda, šlápnout na gumičku není vůbec bolestivé, jako když šlápnete na lego, to už zkonstatoval i Vítek. Sice si tím můžeme tříbit vnímání našich bosých nohou, ať už jde o gumičky nebo o lego, ale… No už mě to nebaví. I projít se po obyčejné nezabordelařené podlaze mi přijde obstojný relax.

„Johanko, docela dost mi vadí, že jsou tady všude ty tvoje gumičky. Kdybys je měla všechny v jedné krabičce, ale takhle všude rozházený...“

Vítek není. Nesu věci do koupelny. Vítek tam sedí na WC a směje se.

Znáte tu náladu, kdy jste naštvaní a jakákoli dobrá nálada někoho jiného vás naštve ještě víc. (A to nemluvím o premenstruačním týdnu… To je z ženy teprve dělobuch.) Tak s touhle náladou se obořím na syna: „Co se směješ?!“ Jen ať je synek připravován na život. Aby mohl v budoucnu snáze pochopit svou nastávající.

Vítek sedí na trůnu a rozchechtaně pronáší: „Představuju si to tu jako film. Mohl by se jmenovat Všude jsou tady gumičky.“ A tlemí se tomu ještě víc.

Hm, zajímavé. To nevím, jestli by jeho nastávající potěšilo. Zkouším si ten film představit též. Letmo se mě dotkne dokonce radost, že syn použil techniku, kterou mu občas radím, aby snáze pochopil některé komplikované situace, které se nám dějí zejména kvůli jeho specifikům… Dýchám a zažehnávám své rozbouřené emoce. Přeci jen trumfuji: „A lego! Všude se tu válí gumičky a lego!“ Vracím se zpět do pokoje. Johanka se snaží sbírat gumičky, děvenka moje přičinlivá. Letmo se mě dotkne bezedná láskyplnost. Bezedná…? Stop! Johanka gumičky nedává do jedné krabičky k tomu určené, tu nemůže najít, nýbrž na hromadu svých výkresů a pastelek na stůl… Stůl už přetéká a ledacos chce už už spadnout dolů. Systematička. Vytváří systematický bordel. Po kom to asi má… Chytnu se v mysli za nos, jasně že po mně. Jak já můžu své děti učit pořádkumilovnosti (pořádek já miluji, což o to, jen ho udržet...), když sama umím vytvořit naprosto perfektní chaos. Perfekcionaslistka to já jsem, chichi. To mě rozradostní. Být perfekcionalistou v bordelaření, to je kuriózní specialita. Co Johančině perfektnímu chaosu a podobně stižené tchýni asi řekne v budoucnu Johančin nastávající… Reklamace já přijímat nebudu. Pupeční šňůra se odstřihla a vůbec, každý máme svou karmu. Ať si mládenec vycvičí Johanku sám.

Jauvajs. Malá částečka lega. „Víťo! Nebude ti vadit, když ti to lego vysaju?!“

Útulná atmosféra

Johanka roztahuje žaluzie: „Jé, mami, venku je sluníčko! To je ale krásný počasí!“
Vítek mrzoutsky: „Není! Neprší! To vůbec není krásný počasí!“
Zavalí mě pocit vděčnosti: „To je tak dobře, děti, že vás tady oba dva mám...“
Vítek se diví: „Proč?“
„No, že je tady taková vyvážená harmonie.“
Vítek: „Atmosféra… Mami, to je škoda, že nemáme útulnej byt.“
Divím se, protože vím, že Vítkovi se náš domov velmi líbí a nechce ho nikdy prodat či vyměnit za nic na světě… „Proč myslíš, že nemáme útulnej byt? Však sis ho pořád chválil a právě že sis velebil, jak je útulnej! Co bys chtěl změnit, aby byl ještě útulnější?“
Vítek: „Aby byl menší!“
Mám oči navrch hlavy jako veverka v Době ledové. „Menší?!! Cože? Menší?!! Náš malej byt ještě menší?!?“
Vítek: „No, menší. Bylo by to útulnější.“

Tak synkovi se naše 1+kk o 32 metrech čtverečních zdá být moc velké. Hm. To jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží. Taková puberta tu může být dost zajímavá…
Vítek: „Možná by to tu bylo útulnější, kdyby tu nebyl takovej bordel. A kdyby Johanka přestala kreslit ty pitomý obrázky, který tady zabírají asi deset procent toho všeho bordelu!“
Zajímá mě: „A tvoje Lego, Vítku, taky můžeme vyhodit?“
On má jasno: „Ne, to bychom vystavili.“
No to mě zajímá ještě víc… „Kam? Když chceš menší byt!“
Vítek: „No to bychom tu měli jen jednu místnost!“
„Vítku, my tady ale máme jen jednu místnost…“
Vítek: „Nene! Máme koupelnu! Ta by tu nemusela být!“

Praktická Johanka se vkládá do hovoru: „A kam bys chodil na záchod a kde by ses koupal?“
Vítek je pohoršen: „Vy tomu nerozumíte! To by bylo vše v jednom!“
Znám Vítkovu přecitlivělost na veškeré pachy. „To by ti nevadilo, kdybys tady cítil, že někdo kakal?“
Konečně mu dochází reálné důsledky jeho nápadu: „No, asi jo. Tak Johance musí být aspoň dvacet, aby přestala kreslit ty pitomý výkresy…!“
Johanka leze po čtyřech směrem ke mně a roztomile se tulí: „Mňau!“ No, asi to bude chvíli trvat, než jí bude dvacet…

Vítek nepřestává nacházet řešení. „Kéž bychom si mohli koupit nový byt a mohli jsme tam dát polovinu těch Johanky výkresů! Tady bychom bydleli a tam měli skladiště.“
Johanka: „Ne!“
Vítek: „Jo!“
Johanka: „Ne!!“
Vítek: „Jo!!“
Já: „Nechte toho, nemáme peníze na jiný byt. Musíme si tady zkrátka uklidit.“
Vítek: „Nó, hodně uklidit!“
Děti jsou k sobě nebezpečně blízko. Měním téma: „Ještě že venku svítí to sluníčko.“
Johanka se chytá: „Víš, proč jsem ráda? Protože konečně můžu chodit bosa.“
Vítek se chytá též, ale Johančina tématu: „To není hygienické, chodit bosa, a obzvlášť v téhle době!“ A pokračuje jako Šmoula Mrzout: „Je příšerný počasí!!“ Aha, tak to nebyla dobrá změna tématu. Stejně to ale zkouším, ač vím, že jsem na tenkém ledu. „Mohli bychom jít ven, děti.“
Johanka nadšeně: „Jó!“
Vítek mrzutě: „Ne! Nikam nejdu! Půjdu ven, až se udělá hezčí počasí a nebude svítit slunce!“
Já: „Na podzim?“ snažím se brnknout na strunu ironického humoru, co Vítek rád.
Vítek: „Ne, až přestane svítit slunce!“
„Já v noci s váma nikde chodit nebudu!“ neustávám a brnkám na strunu logiky, kterou Vítek též rád.
Johanka: „Já taky ne!“
Vítek je konečně spokojený: „No tak nepůjdeme ven.“
Jdu vařit. Nasycený Vítek bude tvárnější materiál. Stejně jsem klidná. Od 13:00 má Vítek flétnu v ZUŠ, takže procházka je jistá. Blahořečím vzdělávací systém.

PS: Jsme venku. Vítek: „Tady je příšerný horko!!“ Johanka bosa: „Měl sis vzít krátký rukávy!!“