Prezidentské volby

Vítek po ránu ještě z postele: "Mami, kdy budou prezidentské volby tady u nás?"

Očividně je entuziasticky ovlivněn americkými volbami a jejich výsledkem...

Já rozespale, s bolehlavem po delší nemoci, nechce se mi vstávat, natož uvažovat o politice: "Víťo, teď nevím. Ale už by se to mohlo změnit, si myslím..."

Vítek se nadšeně nadzvedne, překvapen tou nadějí: "Jo??? A kdo bude příští prezident?? Marek Eben??? Mami, budeš volit Marka Ebena? Že budeš, řekni, že jó!!!"

Vítek ke mně přihopsne a jeho hlasitost je mi ještě víc nepříjemná, ač za jeho rozradostnění jsem ráda. A vlastně i chápu synovo nadšení pro jeho idola... "Vítku, já nevím, jestli on bude kandidovat, myslím, že ne."

Vítkovi to přijde nelogické: "Proč by nekandidoval? Mně se líbí, já ho mám rád! Dobře vypadá, hezky se usmívá, je chytrej, má dobrej humor... A mami!!!"

Syn udělá dramatickou pauzu.

Nepodívám se na něho, držím si paží přikryté oči, tma je pro hlavu příjemnější a syn i tak pokračuje ve své promluvě: "Konečně bychom měli prezidenta, který tančí a je mu míň než devadesát!!!"

Ten kluk je plus mínus v obraze, říkám si. I když těžko si můžu představit tančícího prezidenta... Zvyk je železná košile. Zas tak velký protimluv to ale není, proč by to nešlo...

"Tak třeba se to, Vítku, někdy vyplní, aby český prezident tančil a byl podle tvých představ..."

Vítek spokojeně odskotačí své naděje sdělit do kuchyně prarodičům i Johance a já se jdu zprovoznit ranní sprchou.

Ticho léčí, říká se...

Retro song

Našla jsem retro song Petra Spáleného. Při snídani to je krásné optimistické naladění... 

Babička vzpomíná: "Je, to je Petr Spálený za mlada!!" A sděluje nostalgicky vnoučatům: "Ten se mi sem podepsal na ruku! A pak jsem to nemyla, dokud se to samo neodloupalo..." Přitom si ukazuje na předloktí na místo doličné. 

Vítek začne nadšeně poskakovat: "Jóóó!!! Já se chci taky podepsat a dlouho se nemýt!!!" Snad od narození Vítek projevuje nelibost v koupání se.

Babička: "Ale já si nemyla jen ten kus ruky!"

Vítek zklamaně přestává skákat: "Aha..." 

Já se přidám: "Víťo, proč se nechceš mýt? Však při posledním sprchování sis tak lebedil! Dokonce jsi mě přemlouval, že chceš napustit vanu!" Což byl div divů, obvykle se Vítek koupání vyhýbá jak čert kříži. I když jinak mu důvěrně říkám hygienista, protože ruce si naopak myje velmi často, víc než je zdrávo, byť je doba koronavirová. 

Vítek zklamaně: "Hm, ksakru, to jsem nějak nevypočítal...," se skleslými rameny se odebírá vedle do pokoje.

Chci ten Vítkův postoj ke koupání od něho vysvětlit: "Tak jak to máš Víťo s tím koupáním?" 

Vítek: "Asi dobrý. Ale nesmí mi to téct do očí. To absolutně nesnáším, že nemůžu mít votevřený oči!" A hned chodí po místnosti se zavřenýma očima, rukama šátrá před sebou a syčí: "Slepejš, slepejš..."

Pouštím song Petra Spáleného ještě jednou. Moje radost z retro songu je nepřekonatelná, slepejš neslepejš. Rázem my dospěláci tančíme.

Syn: "Mami, to je tak trapný... Ještě že nejsme na veřejnosti. Když tančíte, přijdu si, jako bychom my s Johankou byli rodiče a vy děti..."

Jó, jedém...!!

Děti uklízí

Děti uklízí. Přesunují věci z místa A do místa B a mně přijde, že z nepořádku dělají bordel. Chaos na entou.
"Víťo, co to děláte?!" Obořím se na něho, neb je očividně iniciátorem on a Johanka jen ochotně pomáhá. "Vždyť tady nebude k hnutí!"
Vítek ukazuje na jedno prázdné místo: "Ale tady je uklizeno! Nic tu není!"
Já: "Ale je to všude kolem!!"

Vítek s momentálním klidem svého momentálního nadhledu: "Neboj mami, to už nemůže být horší."

Rozhoduji se mu věřit. Ostatně nohy na stůl si můžu dát stále, on mi ten bordel neuteče a rád na mě počká. Sama se už těším na nějaký bezdětný den, kdy si s tím bordelem dám rande a pěkně od plic mu vyčiním.
Johanka sahá do dlouho neotevřené truhly a vyndavá královskou korunu: "Jé, to mi přivezl Jeroen!!!" Nadšeně si dává korunu na hlavu a radostně tančí.

Vítek: "Ale už nic odsud nevyndavej! To by přesahovalo hranici objevení za den a denní limit šťastnosti v této domácnosti!"

Tak hlavně že jsme spokojení a spadá to do limitu. Možná bych to mohla zapsat, ještě než nám ten limit přeteče...
"Děti, hlasujeme! Mám to nejdřív napsat na FB, nebo radši vařit?"
Vítek: "Když mi klesá popularita, potřebujeme ji zvýšit. Napiš to hned, hlad počká!"
Johanka se zdržela hlasování, tak tady to máte. Píšu to naprosto nevýchovně s nohama na stole a děti sestavují kdesi na mé posteli katapult. Asi už mají uklizeno. Je to tu jedno velké skladiště. Pro klid své duše jsem si sundala brýle. Lépe se mi tak přehlíží ten nepořádek, zkuste to taky.

Prší

Chystáme se na procházku ven, prší. Já i Johanka si bereme deštníky. Vítek nic.
Jen se ujišťuji: "Ty si vezmeš kapucu, Víťo, jo?"
Vítek zděšeně a s údivem, jako bych mu řekla, že zítra přijde konec světa: "A proč?!? Proč teda jdeme ven?? Já chci, aby mi zmokla aspoň jedna část těla!! Proto jdu ven!!"
Tak jo, každého zneklidňuje něco jiného. Někoho být v mokru, někoho být v suchu.
Nicméně Vítek se mě rád drží za ruku nebo alespoň poblíž mě. A tak... Venku:
"Mami, co mi to kape za krk?" Chlapče, prší. Nejen za krk... Aha, on je částečně ukryt pod mým deštníkem, takže je sice v suchu, ale ne tak docela. Znáte to.
"Mami, ty mi kazíš radost z deště! Nedávej nade mě ten deštník! Já si říkal, že je divné, proč na mě tolik neprší."
"Vítku, tak ke mně nemůžeš chodit tak blízko. Já deštník chci mít."
Jdu si středem chodníku, po levici dcerku s deštníkem radostně skotačící v loužích, protože má své úžasné holínky. Po pravici zmoklého synka, ale vyhýbajícího se loužím, protože jsme jeho holínky nechali u babičky. Obě děti naprosto šťastné. Jin a jang. Monáda.

Mami, napiš knížku! Aneb Žánrové obrázky ze života matky dvou dětí

To vám je tak: Několik let jsem si psala průpovídky svých dětí či nějaké kratší povídání z našeho života a zveřejňovala je na internetu pro užší okruh svých přátel. Čím dál častěji mě přátelé vybízeli, ať vydám knihu, že se jim mé texty hezky čtou. To se hodilo synovi do krámu, neb on byl a stále je tím prvním a nejvytrvalejším přesvědčovatelem, ať se tak stane.

Třeba takhle jednou mě Vítek po přečtení jedné z povídek vybízel: "Mami, vydej knížku! Musíš vydat knížku! A když ne ty, tak ji vydám já, až budu velkej! Nebo hned teď. Prostě to vytisknu, to nemůže bejt žádnej problém udělat knížku! A do úvodu tý knížky napiš, že to je díky tvým dětem, protože tě ukecaly!!" Tak jo, tak já vám to sem píšu, i když zatím nejde o knihu. Dokonce syn začal z přívrženců na mé facebookové stránce šikovat armádu pro vydání knihy. To byla pro mě poslední kapka a řekla jsem si inu co, zkusím to. Přestat můžu vždycky.

Rozhodla jsem se zpřístupnit své texty široké veřejnosti a uvidí se, jak se to vyvine. Zajistila jsem pár nezbytných formalit a zde můžete být svědky tohoto procesu, spouštím svůj vlastní blog. Když nic jiného, udělám tím v první řadě radost svým dětem a několika svým přátelům. Pokud udělám radost i někomu nově příchozímu, vítejte mezi námi a dejte vědět o tomto blogu dál svým přátelům a známým. Ať se vám tu líbí :-)