„Mami, ty nejsi vůl!“

S dětmi máme sváteční večeři po vysvědčení. Zaslouženou, obě mají samé jedničky. Přály si za odměnu hranolky od pana Vietnamce... Sice by poradkyně zdravé výživy nebyly nadšené, ale přiznejme si - co byste čas od času neudělali pro rozzářená očka svého potomstva...

Jíme tedy to úžasné, úžasně nezdravé jídlo a přitom předeme milý hovor.

Už ani nevím, o čem byla řeč, vlastně ani jsem nevěděla, co jsem vypustila ze svých češtinářských, slušných úst, když najednou dcerka na mě hledí s vyvalenýma očima a napřahá ke mně ruce: "Mami, ty nejsi vůl!!! Že ne!!"

 

Uklidňuju ji a vůbec netuším, proč to mé dítě říká.

A je v tom neoblomná: "Mami!! Ty nejsi vůl!! Neříkej to, to nesmíš říkat!!"

Očividně se něco dotklo jejího božího obrazu maminky... A já vůbec nevím co...

"Ne, Johanko, nejsem vůl, to já říkat nebudu, nebuj se," uklidňuju ji.

Johanka se snaží probudit mé vědomí: "Ale mami, ty jsi to řekla!"

Podívám se nevěřícně na obě své děti, přitom se snažím zachytit ve své automatické zvukové paměti, co se odehrálo u našeho jídelního stolu před pár minutami...

Nic, vůbec nevím.

Vítek se potutelně usmívá: "Řekla, že je blbec!" říká své sestře a mrká na mě, jako by chtěl se mnou koketovat.

Divím se. Netuším, co jsem řekla.

Dcera si stojí na svém: "Nene! Řekla vůl!!"

Syn zmírňuje svůj návrh: "Tak řekla blb! Nebo blbeček!"

Nevycházím z údivu a říkám si, že ti dva už neví, o jakou blbost už by se mohli pohádat…

"To jsem fakt řekla?! Počkat, co jsem to říkala...," automatická zvuková paměť mi přeci jen nabíhá..

"Řekla jsem, že jsem tam stála a koukala... jako... vůl," vyvalím údivem oči, možná dokonce fakt jako ten nebohý tvor.

 

Vypustila jsem to ze sebe znovu a samu sebe jsem překvapila, jak je možné, že 1) nevím, co říkám a 2) že toho vola před dětmi řeknu, navíc tak nazvu sebe. Patrně jsem holt při sváteční večeři v tak dobrém rozmaru, že jsem se natolik uvolnila, jako bych seděla s přáteli své věkové skupiny kdesi v restauraci, nikoli se svými malými dětmi doma. Možná se takový slovník v nějakých domácnostech nosí; u nás teda ne.

Tedy - jak vidno, výjimečně jo.

No bože, aspoň moje děti nebudou mít tak chudou slovní zásobu, však je to dobře. Mezitím děti pokračují v debatě.

Johanka: "Jo, řekla jsi vůl!"

Vítek už přiznává: "No, řekla jsi to," a nepřestává se culit.

"Mami, ty nejsi vůl, nemůžeš to o sobě říkat!" dožaduje se stále dcerka toho, abych to odvolala.

A tak smířlivě odvolávám a konejším ji, ale zároveň se moje myšlenky ubírají kulišáckým směrem: "Ano, nemůžu to říkat, Johanko, to víš že ne. Já nejsem vůl. Nejsem sameček, já jsem samička."

Johanka se kupodivu opravdu mými slovy uklidní.

Vítek se stále náramně baví, užívá si navíc můj humor, kam mířím.

Doplní mě vítězoslavně: "Ty jsi Volyňka, mami!"

Jsem hrdá matka, ten jeho bystrý duch schopný vytvořit ještě lepší pointu než rodič mě blaží.

Sedíme si takhle vysoko v našem jedenáctém patře nad soutokem Otavy a Volyňky, spokojeni s jídlem, obdařeni báječnými vysvědčeními...

"Ano, jsem Volyňka, to je daleko romantičtější, děti."

Začíná další hádka mých dětí.

"Nejsi volyňka, mami!" dcera myslí ženskou podobu vola, tvrdě ji to zasáhlo.

"Ale je Volyňka!! Ty to, Johanko, nechápeš!" užívá si syn své bystré schopnosti dvojznačných slov...

Přestože se hádají, já se nepřestávám culit.

Seděla jsem vám tam a koukala se na ta svoje robátka jak hrdá… Volyňka.

Prezidentské volby

Vítek po ránu ještě z postele: "Mami, kdy budou prezidentské volby tady u nás?"

Očividně je entuziasticky ovlivněn americkými volbami a jejich výsledkem...

Já rozespale, s bolehlavem po delší nemoci, nechce se mi vstávat, natož uvažovat o politice: "Víťo, teď nevím. Ale už by se to mohlo změnit, si myslím..."

Vítek se nadšeně nadzvedne, překvapen tou nadějí: "Jo??? A kdo bude příští prezident?? Marek Eben??? Mami, budeš volit Marka Ebena? Že budeš, řekni, že jó!!!"

Vítek ke mně přihopsne a jeho hlasitost je mi ještě víc nepříjemná, ač za jeho rozradostnění jsem ráda. A vlastně i chápu synovo nadšení pro jeho idola... "Vítku, já nevím, jestli on bude kandidovat, myslím, že ne."

Vítkovi to přijde nelogické: "Proč by nekandidoval? Mně se líbí, já ho mám rád! Dobře vypadá, hezky se usmívá, je chytrej, má dobrej humor... A mami!!!"

Syn udělá dramatickou pauzu.

Nepodívám se na něho, držím si paží přikryté oči, tma je pro hlavu příjemnější a syn i tak pokračuje ve své promluvě: "Konečně bychom měli prezidenta, který tančí a je mu míň než devadesát!!!"

Ten kluk je plus mínus v obraze, říkám si. I když těžko si můžu představit tančícího prezidenta... Zvyk je železná košile. Zas tak velký protimluv to ale není, proč by to nešlo...

"Tak třeba se to, Vítku, někdy vyplní, aby český prezident tančil a byl podle tvých představ..."

Vítek spokojeně odskotačí své naděje sdělit do kuchyně prarodičům i Johance a já se jdu zprovoznit ranní sprchou.

Ticho léčí, říká se...

Retro song

Našla jsem retro song Petra Spáleného. Při snídani to je krásné optimistické naladění... 

Babička vzpomíná: "Je, to je Petr Spálený za mlada!!" A sděluje nostalgicky vnoučatům: "Ten se mi sem podepsal na ruku! A pak jsem to nemyla, dokud se to samo neodloupalo..." Přitom si ukazuje na předloktí na místo doličné. 

Vítek začne nadšeně poskakovat: "Jóóó!!! Já se chci taky podepsat a dlouho se nemýt!!!" Snad od narození Vítek projevuje nelibost v koupání se.

Babička: "Ale já si nemyla jen ten kus ruky!"

Vítek zklamaně přestává skákat: "Aha..." 

Já se přidám: "Víťo, proč se nechceš mýt? Však při posledním sprchování sis tak lebedil! Dokonce jsi mě přemlouval, že chceš napustit vanu!" Což byl div divů, obvykle se Vítek koupání vyhýbá jak čert kříži. I když jinak mu důvěrně říkám hygienista, protože ruce si naopak myje velmi často, víc než je zdrávo, byť je doba koronavirová. 

Vítek zklamaně: "Hm, ksakru, to jsem nějak nevypočítal...," se skleslými rameny se odebírá vedle do pokoje.

Chci ten Vítkův postoj ke koupání od něho vysvětlit: "Tak jak to máš Víťo s tím koupáním?" 

Vítek: "Asi dobrý. Ale nesmí mi to téct do očí. To absolutně nesnáším, že nemůžu mít votevřený oči!" A hned chodí po místnosti se zavřenýma očima, rukama šátrá před sebou a syčí: "Slepejš, slepejš..."

Pouštím song Petra Spáleného ještě jednou. Moje radost z retro songu je nepřekonatelná, slepejš neslepejš. Rázem my dospěláci tančíme.

Syn: "Mami, to je tak trapný... Ještě že nejsme na veřejnosti. Když tančíte, přijdu si, jako bychom my s Johankou byli rodiče a vy děti..."

Jó, jedém...!!

Svěží vzduch

Vítek po obědě leží pod peřinou u otevřeného okna, venku prší, peřinu má až k bradě. Leží, ani nedutá. To je podezřelé a výjimečné. Jednak je obvykle dost živý, anebo... U Vítka nikdy nevíte: z čista jasna je z prkotiny nepřekonatelný problém a syn má jediný spolehlivý azyl pod peřinou. Soudě podle jeho chování.

Abych byla v obraze, ptám se: „Víťo, co to tam děláš?“

Vítek: „Přemýšlím,“ a už jen tón hlasu napovídá, že by vše mohlo být v pořádku.

Zajímám se dál: „O čem?“

Vítek pokračuje: „O tom, co ti mám odpovědět.“

„A nešlo by jen jednoduše říct, co děláš?“ nabízím.

Syn se mi snaží vyhovět: „Ležím, odpočívám a dívám se z okna.“

„No vida. Už jsem spokojená.“ Vše je v pořádku, nic se s Vítkem neděje.

Je frišno, zavírám okno.

„Ne, neopouštěj mě, svěží vzduchu!“ Víťa se nečekaně probere k aktivitě. Dokonce se i nadzdvihne směrem k zavíranému oknu, jako by chtěl zachytit poslední šanci si ho pustit do nosíku.

Využívám jeho touhy po čerstvém vzduchu k možnosti prosadit vycházku, která se jindy prosazuje velmi těžko: „Tak můžeme jít ven a budeš ho mít ještě víc, Víťo!“ Navíc prší, to on rád. Přeci jen nechávám okno ještě chvíli otevřené.

„Ne, tady nahoře je svěžejší,“ syn má jasno, ven chodit je zbytečné. Navíc peřina, jeho věrný souputník životem, by mu zmokla. Nejapný žert si nechávám pro sebe.

Aha, svěžejší vzduch... Že by naše jedenácté patro mělo výhodu vysokohorského vzduchu?

Až budeme někdy náš byt pronajímat, nesmím zapomenout si k pronájmu připočíst vysokohorskou přirážku. Značka: „Svěží vzduch výhodou!“

Nevýchovný trik

Vítek se dívá na pohádku. Přitom jí. Já obaluji učebnice, a tak přijdu až po delší době na to, že na stole před Vítkem jsou zaschlé skvrny od kakaa.

Utírám to: "Víťo, příště bych byla ráda, kdyby sis to uklidil sám okamžitě, jakmile ten nepořádek uděláš!"

Vítek mě odzbrojil tak, že jsem jen lapala po dechu: "Já jsem si myslel, že to zmizí!" prohodil zcela samozřejmě a nevinně.

"Zmizí?!?! To myslíš vážně?! Jak by to asi zmizelo?!"

Syn se provinile usměje, jakoby si uvědomil, že nežijeme ve filmu, kde triky jsou běžné...

Nekomentuji to a vracím se k balení Johančiných učebnic. Najednou lituji, že jsem ho to zaschlé kakao nenechala vyčistit samotného... Proč já to jen dělám. Však měl Víťa vlastně pravdu. Ono to zmizelo samo. Maminky jsou na triky odbornice. Ne vždy to jsou ale triky výchovné a na místě...

 

 

 

Nepatřičná pozornost

Mám škrábnutí na noze. Vítek si to prohlíží. "Co to máš, mami? Jak se ti to stalo?" zajímá ho.

"Už nevím..." Nechce se mi prozrazovat, jak jsem nešikovná...

Pomalu se začínají scházet i ostatní členové rodiny. Takový zájem najednou jak na Staromáku. Občané, rozejděte se!, chce se mi utrousit, neb zrovna teď zrovna kvůli tomuhle nechci být středem pozornosti.

 "Mami, co to je? To je fix? To je červený fix, že jo?" Vítek si zranění prohlíží takřka s nosem přilepeným k mé noze. Snad i za mikroskop by byl rád.

Babička se připojuje: "Jak se ti to stalo? To ses škrábla o nějaký klacek?"

Takový interest si to hloupé zranění snad nezaslouží... "Nevím," opakuji už maličko podrážděněji, ale stále se snažím o nenápadnost. Nevědět je kolikrát nejlepší vyústění lecjaké komunikace.

Vracím se k Vítkově otázce:   "Ne, to je krev."

Vítek mi nohu stále zkoumá z milimetrové blízkosti: "To nemůže být krev, to je fix."

No, kéž by. Ale maminka po sobě zpravidla nečmárá... Zamýšlím se nad tím, jestli ten chlapec dobře vidí... Však tu seškráblou kůži snad může identifikovat velmi dobře... Zalepuji si to náplastí.

Vítek pokračuje: "Ne, to nemůže být fix, to musí být reálné, jinak bys neplýtvala náplastí. Protože v naší rodině se neplýtvá. Teda aspoň někdo. A mezi ty někdo patříš i ty, mami."

Neplýtvám, neplýtvám... Kdybych fakt neplýtvala, ušetřila bych náplast tím, že budu šikovnější. Anebo že budu chodit zarostlá jak Ezau. Za krásu se holt musí občas trpět. A holt občas i zainvestovat do náplasti, kteroužto se krása dá skvěle korunovat.

Tak, je to schované a obyvatelstvo se konečně rozešlo do svých končin domoviny.

Jako takhle, pozornost mám ráda, což o to. Ale všeho s mírou a hlavně za adekvátních, rozumějte lichotivých, okolností.

No, já se vám zase někdy přijdu s něčím pochlubit...

Rozpoznávací identifikátory

Jedu s dětmi v autě.
Vítek najednou zvolá: "Mami, tamhle je můj pan učitel na flétnu!"
Tomu se mi nechce věřit, protože hodina flétny Vítkovi skončila ani ne před deseti minutami. Pan učitel je sice údajně zdatný běžec, ale tak rychle by se nepřemístil. A hlavně by neopustil své žáky v době výuky. Tím jsem si jistá. Napadá mě ale, že ráno jsem na tomhle místě viděla plakát s kandidátem do senátu... Vše mi sepnulo.
"Vítku, ty si zaměňuješ podobné typy lidí. Tohle byl pan ředitel nemocnice. Měl by sis na to dát pozor. Doufám, že si mě taky někdy nespleteš!"
Zezadu se ozve: "Tebe nikdy, mami!" Ulevilo se mi.
"Protože máš přece brýle!" A hned se mi zase přitížilo.

"Víťo, přece mě nemůžeš poznávat podle brýlí! Přece ne všichni, co mají brýle, jsou tvoje maminka!"
Vítek namítá: "Ale ty máš přece červený! Takovýhle originální!!" Originální... Jestli myslí to, že jsou celé nakřivo a po mně to chce hodně umu a grácie s nimi 1) jakž takž vidět, 2) vypadat ne zcela blbě...
Ptám se syna: "A co když potkáš někoho, kdo bude mít úplně stejné brýle jako já? A navíc - vždyť ty brýle nenosím pořád..."
Vítek si uvědomí závažnost situace: "No, tak to bude trapas. Tak se jí zeptám na nějaké otázky, co můžeš vědět jenom ty."
Uf. Ok. Tak jsem klidná. Vlastně ne, počkat... "A jaké otázky bys vymyslel?"
Vítek: "Třeba - kde pracuješ?"

Honem přemýšlím, jestli někdo z knihovny má také červené brýle. Než dokončím úvahu o tom, že jistě někde na světě existuje dost pravděpodobně i více knihovnic s červenými brýlemi, Vítek přichází s dalším nápadem na otázku: "Nebo - jak se ti finančně daří?"

To mě odrovnalo. Když jste rodičem, neustále čelíte nějakým výzvám. Já teď kupříkladu tomu, řídit bezpečně i při záchvatu smíchu. To se daří, ba co víc, hlava mi šrotuje ještě dál. Uvažuji, jak asi syn vyhodnocuje naši finanční situaci. To může být také hodně subjektivní... I když nejsme multimilionáři, nestěžuji si a vidím naši situaci stabilně. Snad se ho radši ani nebudu ptát, ještě by mě to vyděsilo. Vracím se tedy k původnímu tématu: "Víťo, a jak bys poznal podle odpovědi na tuhle otázku, že jde o tvou maminku? Vždyť je na světě spoustu lidí, kteří mají stejnou finanční situaci jako my!!"
Vítek: "Podle vlasů, podle očí, podle hlasu..."

Tak konečně. Konečně syn přišel na adekvátní rozpoznávací identifikátory. I když... Zřejmě i na jejich základě vyhodnotil, že jeho pan učitel chce kandidovat do senátu... Takhle nějak asi vznikají drby... A pak někomu věřte...!

PS: Vítek: "Mami, čti mi prosím, co píšeš!"
Já: "Teď ne... Až to dopíšu."
Vítek: "Mami, prosím! Čti! Já to chci vědět!! Ty určitě vymýšlíš nějakou kulišárnu!!"
Já: "S tebou, Vítku, snadno..."