Bonbóny ve výtahu

To takhle jednou jedu s dětmi ve výtahu, přistoupí k nám jeden mladý pán. V klidu si tak truchlím opřená o stěnu výtahu, jak nervově ni energeticky nedávám ten nový školní rok, sotva začal, navíc jsem hotová po nákupu v Prioru, kde desetiletý syn nenechal nic na pokoji - vše ohmatával, se vším poťukával a zvládl to i přesto, že jsem mu preventivně dala nést balík, co nám zrovna přišel... Samozřejmě že občas něco upadlo...

Atmosféra byla hustější o to, že Prior byl první týden školního roku plný rodičů, jejich ratolestí i samostatných studentů... Do toho paní prodavačky doplňovaly rychle mizející artikly...

Jdeme plnou uličkou, hledám, co chceme, napomínám syna, dcerka naštěstí je vzorně při mně a nic zrovna nechce, vyhýbáme se paní vedoucí daného oddělení s velkým nákladem... Vidím, že já i dcera projdeme v pohodě, ale syn s balíkem zajímající se o všelikeré zboží kolem sebe bude mít problém, ještě ani nezaregistroval, že se má vyhýbat. Chci ho upozornit: "Víťo...," nemám slova, zbytek věty se mi ztratil jako obvykle posledních pár pokovidových měsíců, mozek mi jen naprázdno túruje a je mi čím dál hůř z gradující situace: nemám slov, nemůžu ze sebe vypustit, co bych chtěla, mám plné ruce, takže ani syna nemůžu k sobě ručně stručně přitáhnout...

Prosmýkám se kolem paní vedoucí a díky bohu mi společensky naskakuje aspoň jiné téma na vysvětlenou a očima si říkám o pochopení u paní vedoucí: "Já už vůbec nemám žádnou slovní zásobu..." Nevím, jestli to padlo na úrodnou půdu, patrně čekala něco jiného...

Mezitím se jakž takž prosmýkla i podél mého syna. Poněkolikáté mu říkám s nervama už v kýblu: "Víťo, nech to! Kolikrát ti to mám říkat?!!" A za jeho zády a několika zákazníky zaburácí na celé patro paní vedoucí: "Nech to zboží už na pokoji! Já tě pozoruju moc dobře! Upadla ti páska, ťukáš si se vším...! Kolik si myslíš, že ti je let?!" Vítek jako by nic neslyšel, je zaujatý svou činností. Paží s plným nákladem do něho drcnu: "Víťo, to je na tebe! Slyšíš to?! To ti nestačí, že tě pořád napomínám já, to musí i paní prodavačka?!" A paní vedoucí zaburácí ještě jednou: "No to je na tebe, moc nekoukej a přestaň!"

Ubíráme se k pokladně. Je mi stydno, trapno, nemám už energii vůbec na nic... Pokud bych byla králík, jdu se sklopenýma ušima až k patám, ještě je za sebou vysílená potáhnu... Takhle se snažím nebouchnout vzteky ani se nerozplakat zoufalstvím... Tlaky v hlavě se přeměnily v její bolest, jako už dennodenně dlouhé měsíce při sebemenším vypětí... Celý život si buduju přátelské vztahy všude, kam přijdu, je to mé nastavení, přesvědčení a jsem za to ráda... Teď stačí, že se tu projdu s hyperaktivním, nezvladatelným synem v přeplněném Prioru a hned se na mě koukají jak na matku, která si nedokáže zpacifikovat dítě... Přátelské vztahy vůči sobě necítím rázem vůbec... Pochopení bych snad našla leda u podobně stiženého rodiče s dítětem s podobnou diagnózou nebo u nějakého specialisty (ten by klidně mohl být i pro mě, chichi)...

Platím, ani o tom nevím, jdeme domů automaticky, jako bych měla klapky na očích, jsem uzavřena ve svém světě... Děti se drží při mně. Venku domlouvám důrazně synovi - tak chytrej, ve škole dokáže být v klidu a sekat latinu, proč taky ne třeba v obchodě... Ach jo. Mám ho ráda, obě dvě své děti, ať jsou jakékoli. A možná kvůli jejich specifikům o to víc... Ale vysvětlujte ta specifika lidem kolem sebe. Nejsou zvědaví na nějaké omluvenky, každý má svých starostí víc než dost. A navíc - jako sytý hladovému nevěří, tak zdravý nevěří nemocnému, rodič relativně bezproblémových dětí nevěří rodičům „relativně jiných dětí“, co to znamená denně řešit s dětmi sebemenší problémy od probuzení po usnutí... Ono je ale stejně všude něco, každý si táhneme nějaké to své břímě. Doufejme, že každý máme naloženo jen to, co zvládneme.

Jsme ve výtahu, přistoupil i ten pán. Opírám se o stěnu výtahu, nemůžu. Přemýšlím, jak já to můžu vše zvládat, kde hledat energii, kterou už nemám... A najednou pán zašátrá v dárkové tašce v náručí a vyndá pytlík bonbónů. Dává mi je. Obrátím na něho překvapené oči: "Proč...?? To si nechte..."

Umí snad ten pán číst myšlenky a uznal za vhodné, že na chmury potřebuju cukr? Cítím se obdařena, jakoby vyšší moc mi snesla v tomhle symbolickém materiálnu satisfakci za mé nervové vypětí.

Odvětí: "Ať si děti dají. Mně to vozí dealer zadarmo," a vystupuje ve svém patře. Tak nic. Ne pro maminku, to je laskomina pro děti. Nicméně třímám bonbóny v rukou já a řekněme si upřímně – kdo tady v té rodině velí? Maminka. Chi. To se ještě uvidí, kdo si tady smslne. Cha.

Jedeme k nám do nebe, vcházíme domů.

Dcera má natěšenou radost z bonbónů, syn je však skeptický: "Mami, nemáme si brát bonbóny od cizích lidí, ne? Nebudou otrávený? Budou dobrý?" Přidá své klasické ujišťovací otázky, které mi pokládá i jindy u jídla, aby zjistil, že mu to bude chutnat a nebude mu špatně. "Mami, a kdo je to dealer? Nejsou to drogy?!"

Johanka: "Načneme je, mami?"

Čtu složení: "Johanko, bohužel to nemůžeš. Máme jiné..."

Bonbóny vkládám do košíčku ke sladkostem. Teď opravdu není vhodný okamžik jim je dávat. Možná si je někdy sama sním nepozorovaně po nocích... Pěkně si obalím mozek v cukru jak vanilkový rohlíček na Vánoce... Stejně tam je lepek, který dcerka nemůže.

"Víťo, dealer může rozvážet nebo rozdávat jakékoli zboží. Potraviny, elektro... Ne každej dealer musí mít hned drogy... Navíc tenhle pán působil solidně a je tady od nás z domu."

Syn se uklidnil. Každý si jdeme po svém. Syn si jde číst, Johanka malovat, já lehnout... Nákup v taškách chvíli počká. Chvíle vytouženého klidu, než se začnou hašteřit nebo než uslyším nějaké "Mamííí!!!" Blaží mě však pocit obdařenosti… Jaký dopad může mít jeden celkem obyčejnej pytlík bonbónů.

Jo, a tomu pánovi ještě jednou děkujeme!

Vánoční okno

To vám jednou takhle uzrál čas na předvánoční úklid. Znáte to, nestačí jen blížící se Vánoce a vhodná souhra všech možných vhodných okolností, ale v první řadě na to musíte mít vy sami to správné rozpoložení. Musí se vám chtít. Inu, jeden den se mi to přihodilo a jala jsem se mýt okna. Děti si výjimečně v klidu hrály, už jen to se muselo využít. Nu, možná kdybych je pozvala metodicky ku pomoci, vyhnula bych se následujícím komplikacím… Leč jejich maminka není vzorný vychovatel za každé situace, někdy taky chce mít vysněný klid a dělat si věci nerušeně po svém bez zasahování svých milovaných ratolestí. Tak se mi to splnilo…

Myju si první část okna, druhou část okna, třetí… Mám radost, jak mi to jde pěkně od ruky, až si říkám, kolik to bylo štráchů, než jsem se k tomu přiměla. Tááák… Mám to vše hotové. Jsem spokojena. Poodstoupím… A spokojenost mě hned přešla. Vidím, že vidím dost blbě. Přemýšlela jsem, čím to. Jestli se můj zrak tak rapidně zhoršil… Mrkám, ostřím, nelepší se to. Či zda to tu je zapařené jako v sauně, podobně jako když zapomenu přepnout čudlík v autě na cirkulaci vzduchu, na to já jsem taky expert a potom se divím, proč máme tak zapařená okna… Visí tu mokré prádlo, pere druhá pračka… Že by se okna zapařovala od toho… No nic, vezmu to znovu. První část okna hotová podruhé… A to se podívejme, ono je to snad ještě horší… Že by únava materiálu… Já tedy unavená už rozhodně jsem. Že jsem se do toho pouštěla! Zase někdy mě napadne dělat předvánoční útulno! Příště se vám na to vykašlu. Energie nemám po covidu zdaleka nazbyt a já s ní takhle mrhám. Však ta okna by klidně počkala do jarních deštíků taky. A možná i na letní bouře. Vidět přes ně bylo rozhodně líp než teď. Prstem přejíždím přes sklo, je potažené takovým zvláštním mlhavým materiálem… Děti to v nejmenším neznervózňuje, Vítek si staví své panství v nějaké strategické hře, Johanka si hraje s Legem a panenkami a roztomile si u toho rozpráví…

Slézám z parapetu, když v tu zaostřím na sprej, co držím v ruce… Mozek mi tak nějak nechce pochopit, co ruka drží. Držím já vůbec v ruce správný sprej? Chvíli se zamýšlím… Ono totiž i pokovidové myšlení u mě není zdaleka nejbystřejší… Všechny náležité spoje se konečně spojily a mně došlo, že sprej na okna vypadá pravda poněkud jinak. Ztuhnu. Pohlédnu zpět na okna jak na svaté zjevení. Já je umyla dezinfekcí na koupelny a toalety!!! Spreje mají podobný tvar, drží se podobně, jen mají nádoby docela jinou barvu obalu a docela jinou funkci… Ach jo. Mám já tohle zapotřebí…

Každopádně ač to tak na první pohled nevypadá, nyní se dívám skrze OPRAVDU ČISTÉ okno. Kdekdo by tomu jistě nevěřil, leckdo by jistě právem pochyboval, já bych se jim ani nedivila, ale já vím, že těmahle svýma rukama jsem to vydezinfikovala! Ať žije kovidový rok. To by mě zajímalo, jestli je někdo taky tak ujetý, že předvánoční úklid domácnosti bere z gruntu dezinfekcí. No což, letos se všechno svaluje na covid, tak proč by ne naše okna…

Uklouzlo mně nějaké nevšední slovo na adresu právě umytých oken a mé roztržitosti… Děti zpozorní a zajímají se, co se děje. „Nic, děti, jen máme teď okna OPRAVDU ČISTÁ. Umyla jsem je místo přípravku na okna dezinfekcí.“ Nevím, jestli mám slzet zoufalstvím nad svým stavem či smíchy nad stavem oken… Nebo naopak?

Vítek hygienista je nadšen: „To je teď hygienické okno! To bychom ho mohli i olizovat!!“

Vím, že Vítek je kdykoli blízko činům… „To ať tě ani nenapadne! Jdu to umýt znovu tím, čím se to má mýt.“

Vítek dál teoretizuje: „Kdybychom teď vyfotili jen to okno a dali to na Aukro, tak si zákazník řekne – to bude nějaký luxusní byt…“ Já ti dám, luxusní byt… Rozhodně máš luxusní maminku… Nechávám si to tajemství ale pro sebe a syn pokračuje: „A pak se přijde podívat osobně a uvidí ten bordel ve zbylé části bytu,“ ach, holomku, copak jsme tu už neuklízeli… To mé dítě je tak pintlich, pořád by jen uklízel a nejhorší jsou jeho přeaktivní uklízecí snahy před spaním, kdy si přeju zejména, aby už děti konečně ležely v postelích a spaly, a ne aby synátor zušlechťoval domácnost…

Vítek teatrálně pokračuje v teorii o zákazníku z Aukra: „A trefí ho šlak. Pak se probere, podívá se na to okno a uznale řekne – to okno jste umyli opravdu dobře. A já bych mu řekl, že ta cena na Aukru pět miliard byla jen za ty okna, ne za celý byt…“ Syn se směje potěšením nad svým ekonomickým myšlením, Johanka se kouká ze svého bratra na mě, mezitím si prohlíží, co to maminka na oknech vytvořila… Přejíždí nevěřícně po skle prstíčkem i ona…

Očividně se syn ve světě neztratí a řekla bych, že praktická dcerka též ne. Příště si je přeci jen vezmu ku pomoci nebo minimálně na dohled nad maminkou… Přináším z koupelny ten správný přípravek na okna, několikrát se ujišťuju čtením etikety, že skutečně je to tentokrát to správné, a myju to potřetí. Děti si každý berou své papírové utěrky a leští též. Je milé, jak jsou motivované, aniž bych jim cokoli říkala…

Šťastné a veselé. Dezinfikované!

 

Izolace

Obzvlášť po koronavirové izolaci je těžké někam Vítka dostat na vycházku či dokonce výlet. Nejraději je zavřený doma, ve svém bezpečí, nanejvýš na zahradě u babičky s dědou. Jakékoli vybočení z konvencí obnáší hodně energie a vynalézavosti ho někam dostat, ba co víc, při cestě či přímo na místě pak řešit další nesnáze. Vítek se nechce setkat se psy, s mravenci ani s jiným hmyzem. Pokud se tak stane, začíná plakat, křičet a utíká pryč. Pro mě to znamená cvičit se ve své akceleraci a zachytit ho dřív, než mi zmizí z dohledu. Pevně ho držet a uklidňovat. Také má nerad slunce a vedro, těžko snáší převoz v teplém autě. Považte, máme navíc rozbitou klimatizaci…

To takhle jednou při snídani děti seznamuji se svým plánem na výlet. Vítek má jasno, odmítá zcela všechno. Pokud se mi zadaří (leč vězte, že ne vždy mám v sobě tolik pozitivního odhodlání), nejlepší je v takových situacích sáhnout po humoru. A tak i teď volím nadsázku a krapet přeháním, i když zas tak daleko od pravdy pravděpodobně nebudu, a intonací hlasu přehrávám: „No, Víťo, už to vidím po prázdninách: Až se vás někdo ve škole bude ptát, kde jste byli o prázdninách, všichni budou odpovídat,“ přeměním intonaci hlasu na nadšenou: „My byli na Lipně! My byli na Moravě! My byli v hopsáriu! My byli na horách! My byli ve vodním světě! My byli u moře!“

Vítek mi do toho skočí a vyděsí se, znalý aktuální situace: „U moře?!!“

Nenechám se přerušit: „Jo, třeba u moře, co já vím. Jiní zas: Já plaval v Rakousku, já v Itálii!“

Vítek vyvalí oči ještě víc: „V Itálii?!!“

Pokračuji: „Nevím, třeba jo. A ty odpovíš,“ změním intonaci na poklidnou až překlidnou, hodnou řádného pecivála a mám před očima pohádku s líným Honzou, kterého v podání Marka Ebena museli obracet na peci: „Doma. Seděl jsem zavřenej doma. Ven jsem šel, jen když pršelo.“ Johanka se chichotá. Končím svou teatrální průpověď a čekám synovu reakci.

Ten i v této situaci má jasno a je zcela vyrovnaný se svou výjimečností. On je snad i hrdý! „Aspoň by bylo trochu kultury. Kulturní psiny,“ dodá s mrknutím oka, abych to správně pochopila.

Hleďme. Že my bychom doma měli celé dny kejsnout jen pro nějaké dvě minuty Vítkovy slávy ve třídě…?! Vytáhnu je ven, i kdyby bylo třicet pět stupňů ve stínu! Někdo se otužuje při nízkých teplotách, my se holt budeme otužovat vedrem. To by bylo aby se syn krapet nesocializoval.

Odpoledne vystupujeme z auta v nedalekém městě, po dvaceti minutách jízdy konečně na výletu. Relax může začít... Vítek: „Příště už nikam nejedu! Nesnáším slunce! Je mi blbě z toho vedra!“ Hnedka uvidí přes ulici výstavního pudla. „A tamhle je pes!“ Že by konspirace proti Vítkovi…? Ušklíbnu se v mysli, ale hned Vítka chytám a chlácholím. Smýká se mi v náručí, pláče a volá, aby to slyšelo celé náměstí: „To je nejhorší výlet v životě! Slunce, hic a ještě navíc psi!“ Chlapče, takových „nejhorších výletů“ už jsme zažili nepřeberně… Objímám ho a vedu ho k muzeu: „Vítku, hned tady za rohem je muzeum, zavřeme se tam, žádný hmyz tam nebude, žádný pes, krásné, uzavřené, izolační prostředí, pojď.“

Vítek se mnou sice kráčí, ale stále výlet bojkotuje: „Ale to bude trvat dlouho!! Já chci domů!!“

To máme teprve začátek. Otvíráme muzeum a vítá nás tam stojan s dezinfekcí. Koronavirový čas budiž požehnán, byť nám to nese i negativa. Nyní nám bylo sneseno pod nos pozitivum, které Vítka vždy potěší. Spokojeně si s úlevou několikrát dezinfikuje ruce. Rýsuje se nám alespoň pár relativně poklidných minut...

PS: Čtu si tento příběh nahlas v kuchyni. Vítek trůní na záchodě a po skončení mé četby volá: "Mami!! Mamíííí!!! Já jsem to všechno slyšel!!!"

To mě nepřekvapuje, ptám se: "A líbilo se ti to?"

Vítek spokojeně, ba přímo nadšeně: "Jóóó!!"

Ministr ve výtahu

Jedeme ve výtahu. Dívám se na svého blonďatého syna a najednou musím vyslovit to, co už mě nějakou dobu napadá... "Víťo, ty vypadáš jako ministr zdravotnictví..." Nemyslela jsem to však jako kompliment; už delší dobu potřebuje Vítek ostříhat. Ne že by mu to neslušelo, ale moje představy jsou zkrátka jiné. Byť i pan ministr je fešák, o tom žádná.
Vítek to však jako kompliment vzal a zálibně se prohlíží v zrcadle. Téměř zamilovaně pronáší: "Adam Vojtěch... To je sympaťák...," culí se na svůj obraz.
Upřesňuji svou diagnostiku: "Máš přerostlé vlasy..."
Vítek se už chytil. Ví, co mi ještě vadí kromě přerostlých vlasů: "A neumyté." To mu vůbec nevadí, naopak. Mytí rukou je jeho koníčkem, obzvlášť pár posledních karanténních měsíců, ale mytí vlasů nebo čištění zubů má naopak jako antihobby.
"Vítku, myslíš, že si ministr zdravotnictví nemyje vlasy každý den?"
Vítek: "On je ministr zdravotnictví, ten si myje vlasy každý den, je to jeho povolání."
"A proč by sis je nemohl mýt častěji i ty?" Rozumějte, častěji u Vítka, za což bych byla šťastná, by mohlo být i jednou týdně! Snažím se o to, leč jednoduché to není.
Vítek: "To bych nepřežil! Dalo by mi to až moc energie, byl bych až moc svěží!!"
Aha, tak je vše, jak má být. Aby měl přeaktivní Vítek ještě více energie, než má, to by nebylo zrovna praktické. Ok, zůstaneme u vzácné frekvence. Jen jestli té argumentace synek nezneužívá, protože třeba ví, jak na mě. On je totiž pacholek dost chytrej a hbitě spojí i zdánlivě nespojitelné. Právě jsem se rozhodla. Dnes mu umyju vlasy.