Dobromysl

Děti se dívají na pohádku, Vítek u toho svačí. 

Johanka pohoršeně k Vítkovi: "Co to děláš, Víťo?!"

Otočím se k dětem od sušáku... Já držím mokré prádlo, Vítek skleničku s voňavou dobromyslí a rozhlíží se po svém klíně, kde ji všude má... 

Vítek: "Já jsem do toho dýchnul a ono to vyletělo ven!" Obrátí na mě svůj nevinný, udivený kukuč.

On do toho dýchne a ještě se prosím diví... A já se divím zase jemu: "Proč to děláš?!?"

Syn mi upřímně odpovídá: "Napadl mě takovej blaznivej nápad, prostě jsem se nudil... Ale moc toho není, jen asi pět zrníček...!"

Jeho upřímnost i snaha mě uklidnit se mi líbí, ale moc mě to neuklidňuje... "A kdo to bude uklízet?!"

"Už jsem to uklidil, těch pět zrníček jsem už zfouknul!" syn se snaží situaci zbagatelizovat, zatímco já z něho rostu... Pět zrníček, hochu, to si nemysli, že ti na to skočím, nad pěti zrníčky by se Johanka určitě nepozastavila... Na těch několik metrů to ale nejsem schopna sama určit přesně. Ještě že blbě vidím i s brýlemi. Vše zlé je pro něco dobré. Špatný zrak vám může paradoxně zlepšit pohled na svět. Rázem se ztratí věci, které by vás s ostrým zrakem vyvedly z klidu.

Uvolňuji si náruč od mokrého prádla, zhluboka dýchám. Stejně se chystám vysávat, takže ona ta dobromysl počká. Nějakých pět, devět nebo šestnáct zrníček dobromysli se v tom ostatním nepořádku ztratí jako nic. Možná i pětadvacet kdyby jich bylo. Však o co jde. Dýchej zhluboka, ženo, dobromysl tě nevykolejí, je to prkotina. Nejraději bych zakřičela na syna, ať si okamžitě jde pro smetáček s lopatkou, ale alou, honem, uklízet. Jenže z toho častého rozčilování a neustálého bytí v "edukativním střehu" jsem už unavená. Proč si přerušovat pohádku... Navíc... Však ona ta dobromysl je na dobrou mysl. Určitě nejen po vnitřním užití. Zkusíme ji užívat vnějšně. Tak já to luxování ještě odložím...

PS: K večeru se syn válí po zemi. "Mami! Tady je strašnej nepořádek!"

"Však té dobromysli bylo jen pět zrníček, ne? Můžeš si vzít lopatku a zamést to."

Syn jde. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Někdy to trvá jen pár hodin.

Gumičky

Všude se válí gumičky. Pořád je sbírám. Pravda, šlápnout na gumičku není vůbec bolestivé, jako když šlápnete na lego, to už zkonstatoval i Vítek. Sice si tím můžeme tříbit vnímání našich bosých nohou, ať už jde o gumičky nebo o lego, ale… No už mě to nebaví. I projít se po obyčejné nezabordelařené podlaze mi přijde obstojný relax.

„Johanko, docela dost mi vadí, že jsou tady všude ty tvoje gumičky. Kdybys je měla všechny v jedné krabičce, ale takhle všude rozházený...“

Vítek není. Nesu věci do koupelny. Vítek tam sedí na WC a směje se.

Znáte tu náladu, kdy jste naštvaní a jakákoli dobrá nálada někoho jiného vás naštve ještě víc. (A to nemluvím o premenstruačním týdnu… To je z ženy teprve dělobuch.) Tak s touhle náladou se obořím na syna: „Co se směješ?!“ Jen ať je synek připravován na život. Aby mohl v budoucnu snáze pochopit svou nastávající.

Vítek sedí na trůnu a rozchechtaně pronáší: „Představuju si to tu jako film. Mohl by se jmenovat Všude jsou tady gumičky.“ A tlemí se tomu ještě víc.

Hm, zajímavé. To nevím, jestli by jeho nastávající potěšilo. Zkouším si ten film představit též. Letmo se mě dotkne dokonce radost, že syn použil techniku, kterou mu občas radím, aby snáze pochopil některé komplikované situace, které se nám dějí zejména kvůli jeho specifikům… Dýchám a zažehnávám své rozbouřené emoce. Přeci jen trumfuji: „A lego! Všude se tu válí gumičky a lego!“ Vracím se zpět do pokoje. Johanka se snaží sbírat gumičky, děvenka moje přičinlivá. Letmo se mě dotkne bezedná láskyplnost. Bezedná…? Stop! Johanka gumičky nedává do jedné krabičky k tomu určené, tu nemůže najít, nýbrž na hromadu svých výkresů a pastelek na stůl… Stůl už přetéká a ledacos chce už už spadnout dolů. Systematička. Vytváří systematický bordel. Po kom to asi má… Chytnu se v mysli za nos, jasně že po mně. Jak já můžu své děti učit pořádkumilovnosti (pořádek já miluji, což o to, jen ho udržet...), když sama umím vytvořit naprosto perfektní chaos. Perfekcionaslistka to já jsem, chichi. To mě rozradostní. Být perfekcionalistou v bordelaření, to je kuriózní specialita. Co Johančině perfektnímu chaosu a podobně stižené tchýni asi řekne v budoucnu Johančin nastávající… Reklamace já přijímat nebudu. Pupeční šňůra se odstřihla a vůbec, každý máme svou karmu. Ať si mládenec vycvičí Johanku sám.

Jauvajs. Malá částečka lega. „Víťo! Nebude ti vadit, když ti to lego vysaju?!“

Lázeň pod postelí

Vítek chce lézt pod postel.
Beru to na vědomí: "Tak si tam zameť, je tam bordel."
Vítek: "Ale v tom je přece ten smysl! To je na tom právě to nejlepší, užít si tam ten nepořádek!! Ochuzujete se o kvalitu té lázně, když uklízíte!!!"

Neústupně na tom trvám, a tak jde syn i přes své protesty pro smetáček s lopatkou a zametá pod postelí. Je hotov a konečně se dočkal: leze spokojeně pod postel. Spokojenost dlouho netrvala. Zpod postele slyším: "Johanko, jdi pryč!!" Johanka uprostřed místnosti nehybně sedí a očividně ji zajímá Vítkovo počínání. Jen se dívá, minimálně dva tři metry od svého podnikavého bratra.
Zřejmě ho její klid vytáčí: "Mami, ať jde Johanka pryč!! Já ji nechci vidět!! Já ji pořád vidím periferním viděním!!!"

Nereaguji, jen se dívám na vzdálenost mezi dětmi a vyhodnocuji, má-li cenu tento svár nějak řešit, a pokud ano, jak. Na čí stranu se přidat... Chápu Vítka, ale zároveň mi přijde neadekvátní a možná i nesmyslné po Johance chtít, aby se stěhovala ze svého místa kamkoli pryč. Ono Vítkovo periferní vidění se může zdát býti občas bezbřehé...

Vítek vylézá zpod postele: "Mami, tys mě ochudila o kvalitu zážitku. Já jdu jinam. A tam už si neuklidím!!"
Přechází pod psací stůl a spokojeně se tam obkládá židlemi, dekami, polštáři a ukrývá se do útrob pod stolem...
Na poslední chvíli mrknu malým průhledem pod stůl, kde jsem též už dlouho nevysávala. Nechci tím expanzivním úklidem přijít o malé dílky Lega, které ježíška stály dost penízků... A už mě ani nebaví v nechutné směsi uvnitř vysavače hledat zapomenuté poklady, které rázem jsou nepostradatelné.
Zahlédnu tam i chuchvalec prachu. Se sebezapřením ho nejdu zvednout a nechávám Vítka v klidu. Rýsuje se nám pár mírumilovných minut...

Útulná atmosféra

Johanka roztahuje žaluzie: „Jé, mami, venku je sluníčko! To je ale krásný počasí!“
Vítek mrzoutsky: „Není! Neprší! To vůbec není krásný počasí!“
Zavalí mě pocit vděčnosti: „To je tak dobře, děti, že vás tady oba dva mám...“
Vítek se diví: „Proč?“
„No, že je tady taková vyvážená harmonie.“
Vítek: „Atmosféra… Mami, to je škoda, že nemáme útulnej byt.“
Divím se, protože vím, že Vítkovi se náš domov velmi líbí a nechce ho nikdy prodat či vyměnit za nic na světě… „Proč myslíš, že nemáme útulnej byt? Však sis ho pořád chválil a právě že sis velebil, jak je útulnej! Co bys chtěl změnit, aby byl ještě útulnější?“
Vítek: „Aby byl menší!“
Mám oči navrch hlavy jako veverka v Době ledové. „Menší?!! Cože? Menší?!! Náš malej byt ještě menší?!?“
Vítek: „No, menší. Bylo by to útulnější.“

Tak synkovi se naše 1+kk o 32 metrech čtverečních zdá být moc velké. Hm. To jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží. Taková puberta tu může být dost zajímavá…
Vítek: „Možná by to tu bylo útulnější, kdyby tu nebyl takovej bordel. A kdyby Johanka přestala kreslit ty pitomý obrázky, který tady zabírají asi deset procent toho všeho bordelu!“
Zajímá mě: „A tvoje Lego, Vítku, taky můžeme vyhodit?“
On má jasno: „Ne, to bychom vystavili.“
No to mě zajímá ještě víc… „Kam? Když chceš menší byt!“
Vítek: „No to bychom tu měli jen jednu místnost!“
„Vítku, my tady ale máme jen jednu místnost…“
Vítek: „Nene! Máme koupelnu! Ta by tu nemusela být!“

Praktická Johanka se vkládá do hovoru: „A kam bys chodil na záchod a kde by ses koupal?“
Vítek je pohoršen: „Vy tomu nerozumíte! To by bylo vše v jednom!“
Znám Vítkovu přecitlivělost na veškeré pachy. „To by ti nevadilo, kdybys tady cítil, že někdo kakal?“
Konečně mu dochází reálné důsledky jeho nápadu: „No, asi jo. Tak Johance musí být aspoň dvacet, aby přestala kreslit ty pitomý výkresy…!“
Johanka leze po čtyřech směrem ke mně a roztomile se tulí: „Mňau!“ No, asi to bude chvíli trvat, než jí bude dvacet…

Vítek nepřestává nacházet řešení. „Kéž bychom si mohli koupit nový byt a mohli jsme tam dát polovinu těch Johanky výkresů! Tady bychom bydleli a tam měli skladiště.“
Johanka: „Ne!“
Vítek: „Jo!“
Johanka: „Ne!!“
Vítek: „Jo!!“
Já: „Nechte toho, nemáme peníze na jiný byt. Musíme si tady zkrátka uklidit.“
Vítek: „Nó, hodně uklidit!“
Děti jsou k sobě nebezpečně blízko. Měním téma: „Ještě že venku svítí to sluníčko.“
Johanka se chytá: „Víš, proč jsem ráda? Protože konečně můžu chodit bosa.“
Vítek se chytá též, ale Johančina tématu: „To není hygienické, chodit bosa, a obzvlášť v téhle době!“ A pokračuje jako Šmoula Mrzout: „Je příšerný počasí!!“ Aha, tak to nebyla dobrá změna tématu. Stejně to ale zkouším, ač vím, že jsem na tenkém ledu. „Mohli bychom jít ven, děti.“
Johanka nadšeně: „Jó!“
Vítek mrzutě: „Ne! Nikam nejdu! Půjdu ven, až se udělá hezčí počasí a nebude svítit slunce!“
Já: „Na podzim?“ snažím se brnknout na strunu ironického humoru, co Vítek rád.
Vítek: „Ne, až přestane svítit slunce!“
„Já v noci s váma nikde chodit nebudu!“ neustávám a brnkám na strunu logiky, kterou Vítek též rád.
Johanka: „Já taky ne!“
Vítek je konečně spokojený: „No tak nepůjdeme ven.“
Jdu vařit. Nasycený Vítek bude tvárnější materiál. Stejně jsem klidná. Od 13:00 má Vítek flétnu v ZUŠ, takže procházka je jistá. Blahořečím vzdělávací systém.

PS: Jsme venku. Vítek: „Tady je příšerný horko!!“ Johanka bosa: „Měl sis vzít krátký rukávy!!“