Reflex I. P. Pavlova a nelegální emigrant

 

Vítek si zkouší nové tričko. To je vždycky poněkud napínavé. Nemá rád totiž změny a vůbec má další své specifické nároky. Bez knoflíků, bez tkaniček, bez míčů, bez aut, nesmí to být těsné, nesmí to být z nějakých pro něj nepříjemných materiálů atp. Není to rozmazlenost, to je charakteristický rys takovýchto dětí. Už kolikrát se stalo, že nové oblečení neprošlo jeho sítem, a pokud se nedalo v obchodě vrátit, zůstaly nám ve skříni krásné, zcela nové kousky… Nemusím zmiňovat, že miliardář nejsem… O zkoušení v obchodě se se mnou raději vůbec nebavte. Adrenalin to je pro mě i doma a zas takový exhibicionista nejsem, abych opakovala něco, co už se několikrát pro mě stalo na veřejnosti nepříjemným zážitkem. Takový můj osobní reflex I. P. Pavlova. Stačí, když Vítek někdy zahlásí doma: „Mami, to mi je malý!“ a já hned jdu do mdlob, že mu musím kupovat zase větší velikosti a co z toho vše plyne…

Vítek si tedy teď zkouší nové tričko. Hle, zaujme ho barva. Červená se mu líbí. První velký kámen mi spadl ze srdce. Věděla jsem, že by mu ta červená ohromně slušela, ale nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli syn nebude říkat, že to je barva pro holky.

Taky nemá rád škrábavé materiály. Kroutí se, že ho to zevnitř lechtá. No jo, bylo mi jasné, že nějaké komplikace přijít musí. Sahám dovnitř trička, abych se přesvědčila. Zevnitř to je opravdu nepříjemné...  "Vezmeš si tílko," uklidňuju ho.

Vítek poskakuje a kroutí se: "To tak škrábe, to tak drásá! Ale je to taková krása!" Mám z něho radost, téměř mladý Cimrman. Mohlo by z něj ještě Něco nebo spíš Někdo být. Naštěstí z lícu se ta aplikace blyští, to syn rád, navíc je to hmatově zajímavé, to má rád taky. Další kámen ze srdce buchnul o zem. Hladí tu aplikaci nahoru, dolů: "To znám, to je Velká Británie." Jsem hrdá matka. Suma sumárum, negativa trička jsou přehlušená jeho pozitivy. To bychom mohli mít vyhráno. Avšak najednou Vítek v hlazení aplikace ustane. Vyvalí na mě oči: "Abych nebyl označen za nelegálního emigranta!"

Vyvalím na něj oči taky, ale obdivem jeho myšlenkových spojů. Zároveň se rozesměju, ale jen lehce. Vnímám jeho obavy. "Ne, to si nikdo myslet nebude. Však umíš pěkně česky." O jeho angličtině takticky mlčím, ale sám zná své limity. Syn rozloží rukama, vyvalí na mě oči znovu, tentokrát udiven nemožností své matky. Jo jo, puberta už nám klepe na dveře... "Mami...," protáhne, "to byl vtip!!"

"Ten se ti poved'. To jsem ráda, že můžeme být v klidu a že se ti to tričko líbí."

Synek odskotačí k zrcadlu a prohlíží si v něm měňavou aplikaci, jak s ní hýbá nahoru a dolů. Úleva. Syn adoptoval do své péče nový díl ošacení. Ano, sváteční moment, nehledě na advent. Pokoj lidem dobré vůle, hlavně těm, co tohle čtou.

PS: Čtu dětem, co jsem právě sepsala. Vítek po dočtení nadšeně volá: "Mami!!! Musíš vydat knížku!! To je tak strašně pěkně čtivý!!!" Tak kdybyste se toho někdo chtěl ujmout, jsem vám k dispozici. Já osobně se do toho však zatím nehrnu. Šetřím si svou už tak omezenou kapacitu mimojiné na výběr nového ošacení dětí a jiné opatrovnické záležitosti spojené nejen s rodičovstvím, víte?

Ministr ve výtahu

Jedeme ve výtahu. Dívám se na svého blonďatého syna a najednou musím vyslovit to, co už mě nějakou dobu napadá... "Víťo, ty vypadáš jako ministr zdravotnictví..." Nemyslela jsem to však jako kompliment; už delší dobu potřebuje Vítek ostříhat. Ne že by mu to neslušelo, ale moje představy jsou zkrátka jiné. Byť i pan ministr je fešák, o tom žádná.
Vítek to však jako kompliment vzal a zálibně se prohlíží v zrcadle. Téměř zamilovaně pronáší: "Adam Vojtěch... To je sympaťák...," culí se na svůj obraz.
Upřesňuji svou diagnostiku: "Máš přerostlé vlasy..."
Vítek se už chytil. Ví, co mi ještě vadí kromě přerostlých vlasů: "A neumyté." To mu vůbec nevadí, naopak. Mytí rukou je jeho koníčkem, obzvlášť pár posledních karanténních měsíců, ale mytí vlasů nebo čištění zubů má naopak jako antihobby.
"Vítku, myslíš, že si ministr zdravotnictví nemyje vlasy každý den?"
Vítek: "On je ministr zdravotnictví, ten si myje vlasy každý den, je to jeho povolání."
"A proč by sis je nemohl mýt častěji i ty?" Rozumějte, častěji u Vítka, za což bych byla šťastná, by mohlo být i jednou týdně! Snažím se o to, leč jednoduché to není.
Vítek: "To bych nepřežil! Dalo by mi to až moc energie, byl bych až moc svěží!!"
Aha, tak je vše, jak má být. Aby měl přeaktivní Vítek ještě více energie, než má, to by nebylo zrovna praktické. Ok, zůstaneme u vzácné frekvence. Jen jestli té argumentace synek nezneužívá, protože třeba ví, jak na mě. On je totiž pacholek dost chytrej a hbitě spojí i zdánlivě nespojitelné. Právě jsem se rozhodla. Dnes mu umyju vlasy.