Baf! Sprostá slovíčka

Vítek: "Mami, už jsem ti říkal, že se mi podařilo bafnout na dědu?"

Tu příhodu si pamatuji velmi dobře...: "Jojo, říkal jsi mi, že ses od dědy naučil nová slovíčka." Křením se.

Vítek se diví: "Cože? Nová slovíčka??"

Já: "No říkal jsi, že se děda tak leknul, že ti řekl něco sprostého." Nechce se mi to po dědovi opakovat...

Vítek už chápe a s přehledem pronáší: "Ahá! Ale to nebylo nic nového, to já už znám ze školy!"

Tak chlapec už má širokou slovní zásobu ze školy, podívejme se... "A proč to tedy nepoužíváš?"

Vítek je zaskočen mou otázkou, pokrčí rameny: "Nevím. A proč to nepoužíváš ty?"

Já: "Líbí se mi mluvit bez takových slov."

Jsme zrovna u prarodičů, napadají mě souvislosti... Z Vítka se obrátím na babičku: "A proč tak nemluví babička?"

Babička se vyděsí, jako by zrovna slyšela několik vět pěkně sprostě opepřených a pohorší se: "No já to úplně nesnáším!!"

A jsme doma. A s klidem už dodá: "Nikdo mě to nenaučil. Kolem mě nikdo nemluvil sprostě."

Si říkám, že to je divné... "Ani ve škole?"

Babička reaguje hned: "Ani ve škole! Já si vůbec nepamatuju, že by tak kluci mluvili."

Pokračuji logicky: "A proč ses to nenaučila od dědy?"

Babička je překvapená: "Od dědy??"

Tak to už je divné. Ale hned mi to dojde: "Ty na něj nebafáš!"

Děda i s babičkou se rozesmějí. Tady jsem doma...

Syn se blaženě culí též.

Vysvědčení po koronavirové izolaci

Ptám se syna: "Vítku, jaké to bylo být najednou ve škole na jednu hodinu po tolika měsících?"
Vítek: "Jako po dlouhé době trefit mola. Nebo jako použít zubní kartáček, na kterém je zaschlá pasta..."

Rozpoznávací identifikátory

Jedu s dětmi v autě.
Vítek najednou zvolá: "Mami, tamhle je můj pan učitel na flétnu!"
Tomu se mi nechce věřit, protože hodina flétny Vítkovi skončila ani ne před deseti minutami. Pan učitel je sice údajně zdatný běžec, ale tak rychle by se nepřemístil. A hlavně by neopustil své žáky v době výuky. Tím jsem si jistá. Napadá mě ale, že ráno jsem na tomhle místě viděla plakát s kandidátem do senátu... Vše mi sepnulo.
"Vítku, ty si zaměňuješ podobné typy lidí. Tohle byl pan ředitel nemocnice. Měl by sis na to dát pozor. Doufám, že si mě taky někdy nespleteš!"
Zezadu se ozve: "Tebe nikdy, mami!" Ulevilo se mi.
"Protože máš přece brýle!" A hned se mi zase přitížilo.

"Víťo, přece mě nemůžeš poznávat podle brýlí! Přece ne všichni, co mají brýle, jsou tvoje maminka!"
Vítek namítá: "Ale ty máš přece červený! Takovýhle originální!!" Originální... Jestli myslí to, že jsou celé nakřivo a po mně to chce hodně umu a grácie s nimi 1) jakž takž vidět, 2) vypadat ne zcela blbě...
Ptám se syna: "A co když potkáš někoho, kdo bude mít úplně stejné brýle jako já? A navíc - vždyť ty brýle nenosím pořád..."
Vítek si uvědomí závažnost situace: "No, tak to bude trapas. Tak se jí zeptám na nějaké otázky, co můžeš vědět jenom ty."
Uf. Ok. Tak jsem klidná. Vlastně ne, počkat... "A jaké otázky bys vymyslel?"
Vítek: "Třeba - kde pracuješ?"

Honem přemýšlím, jestli někdo z knihovny má také červené brýle. Než dokončím úvahu o tom, že jistě někde na světě existuje dost pravděpodobně i více knihovnic s červenými brýlemi, Vítek přichází s dalším nápadem na otázku: "Nebo - jak se ti finančně daří?"

To mě odrovnalo. Když jste rodičem, neustále čelíte nějakým výzvám. Já teď kupříkladu tomu, řídit bezpečně i při záchvatu smíchu. To se daří, ba co víc, hlava mi šrotuje ještě dál. Uvažuji, jak asi syn vyhodnocuje naši finanční situaci. To může být také hodně subjektivní... I když nejsme multimilionáři, nestěžuji si a vidím naši situaci stabilně. Snad se ho radši ani nebudu ptát, ještě by mě to vyděsilo. Vracím se tedy k původnímu tématu: "Víťo, a jak bys poznal podle odpovědi na tuhle otázku, že jde o tvou maminku? Vždyť je na světě spoustu lidí, kteří mají stejnou finanční situaci jako my!!"
Vítek: "Podle vlasů, podle očí, podle hlasu..."

Tak konečně. Konečně syn přišel na adekvátní rozpoznávací identifikátory. I když... Zřejmě i na jejich základě vyhodnotil, že jeho pan učitel chce kandidovat do senátu... Takhle nějak asi vznikají drby... A pak někomu věřte...!

PS: Vítek: "Mami, čti mi prosím, co píšeš!"
Já: "Teď ne... Až to dopíšu."
Vítek: "Mami, prosím! Čti! Já to chci vědět!! Ty určitě vymýšlíš nějakou kulišárnu!!"
Já: "S tebou, Vítku, snadno..."

Písmo

Opravuji Vítkovi jeho divně opravenou, přepsanou nulu. Nemohla jsem to vydržet se na to dívat a zároveň mu vysvětlit, jak by to měl či mohl udělat. A musíme se věnovat i jiným důležitějším věcem. Zvolila jsem tedy zásah "deus ex machina"...
Vítek potěšen, s úlevou: "Mami, ty jsi grafička!"