Vprostřed (pokakaného) adventu 2016 aneb Archiv voní

"Tiše a ochotně purpura na plotně voní...," hrajou v rádiu.

No, aspoň někdo nám tu dělá vánoční atmosféru. Uklízím nepořádek za dlouho nepoužívanými kamny. Normálně bych dělala jiné své povinnosti - hoří mi dvě uzávěrky, měla bych vařit oběd, pětiletému Vítkovi zašívat ponožky, dvouleté Johance tričko, o pečení cukroví a balení dárků ani nemluvím. Ještě že je mám aspoň nakoupené.

Cože to dělám za těmi kamny? Horkotěžko se sem vejdu. Je tu dost těsno. Že jsem sem neposlala radši Johanku... Tím spíš, když ten nepořádek spáchala ona. Natahovala se pro propisku na "babiččinu kancelář", co má navršenou na nepoužívaných kamnech. Jenže jsem na tu kancelář předtím odložila plech perníčků, co včera večer babička pekla s vnoučaty. Evakuovala jsem ho tam před kočkou - je to jedno z mála míst, kam snad nevyskočí. Svým výkřikem jsem Johančin hmat po propisce už nezastavila. Letělo za kamna všechno.

Přebírám perníčky, papíry a pavučiny... Ještě že Vítek se dívá na pohádku... Vtom křičí: "Mamí, něco tu smrdí!"

"Já vím, Johanka tu kaká na nočníku." Vyvlíkám se zpoza kamen a jdu likvidovat hovínko. Ale velikost hovínka neodpovídá smradu linoucímu se všude po místnostech... Tyjo, v ostatních domácnostech to voní cukrovím a tady... A hle, ono je daleko větší hovínko v kalhotkách!

Jdeme do koupelny. Sprchuju Johanku, peru kalhotky, splachujeme společně hovínko do záchodu. Zametám a vytírám za kamny a zametám při té příležitosti celou kuchyň zadrobenou po snídani.

"Čůrám!" Bouchám se pod stolem o stůl do hlavy. Taky už by se to čůrání mohlo přidat ke kakání, že bychom to braly už najedou...

"Ano, seš šikovná, Johanko." Naštěstí už je samostatná a čůrání sama zvládá z 97,5% na nočník. Jdu vynést nočník.

"Mamí! Pojď se mnou kakat!" Vítek. Jdeme na záchod. Utírám Vítka, myjeme si ručičky. Kdy my z toho smradu vyjdem...

To by bylo divné, aby se k dětem nepřidala i kočka. Jdu se podívat na kočičí záchod a fakt že jo! Vynáším hovínko i po kočce a zametám drobky po suchém pečivu, co předtím popadalo kdovíkvůlikomu zrovna vedle kočičího záchodu.

Z rádia se line: "...nastal čas lásky a rampouchů křišťálových..." Napadá mě, že láska neprochází jen žaludkem, ale i konečníkem... Jojo, mám vás všechny ráda.

"Mami, pojď sem! Tady něco spadlo!" volá Vítek.

"Honém, já to držím!" volá Johanka.

Tak já jdu. Počkat... Nechce ono se na záchod i mně...?

Šťastné a veselé vám přeju. A hlavně - zachovejte klid. Však ono se to... nepokaká.

Bonbóny ve výtahu

To takhle jednou jedu s dětmi ve výtahu, přistoupí k nám jeden mladý pán. V klidu si tak truchlím opřená o stěnu výtahu, jak nervově ni energeticky nedávám ten nový školní rok, sotva začal, navíc jsem hotová po nákupu v Prioru, kde desetiletý syn nenechal nic na pokoji - vše ohmatával, se vším poťukával a zvládl to i přesto, že jsem mu preventivně dala nést balík, co nám zrovna přišel... Samozřejmě že občas něco upadlo...

Atmosféra byla hustější o to, že Prior byl první týden školního roku plný rodičů, jejich ratolestí i samostatných studentů... Do toho paní prodavačky doplňovaly rychle mizející artikly...

Jdeme plnou uličkou, hledám, co chceme, napomínám syna, dcerka naštěstí je vzorně při mně a nic zrovna nechce, vyhýbáme se paní vedoucí daného oddělení s velkým nákladem... Vidím, že já i dcera projdeme v pohodě, ale syn s balíkem zajímající se o všelikeré zboží kolem sebe bude mít problém, ještě ani nezaregistroval, že se má vyhýbat. Chci ho upozornit: "Víťo...," nemám slova, zbytek věty se mi ztratil jako obvykle posledních pár pokovidových měsíců, mozek mi jen naprázdno túruje a je mi čím dál hůř z gradující situace: nemám slov, nemůžu ze sebe vypustit, co bych chtěla, mám plné ruce, takže ani syna nemůžu k sobě ručně stručně přitáhnout...

Prosmýkám se kolem paní vedoucí a díky bohu mi společensky naskakuje aspoň jiné téma na vysvětlenou a očima si říkám o pochopení u paní vedoucí: "Já už vůbec nemám žádnou slovní zásobu..." Nevím, jestli to padlo na úrodnou půdu, patrně čekala něco jiného...

Mezitím se jakž takž prosmýkla i podél mého syna. Poněkolikáté mu říkám s nervama už v kýblu: "Víťo, nech to! Kolikrát ti to mám říkat?!!" A za jeho zády a několika zákazníky zaburácí na celé patro paní vedoucí: "Nech to zboží už na pokoji! Já tě pozoruju moc dobře! Upadla ti páska, ťukáš si se vším...! Kolik si myslíš, že ti je let?!" Vítek jako by nic neslyšel, je zaujatý svou činností. Paží s plným nákladem do něho drcnu: "Víťo, to je na tebe! Slyšíš to?! To ti nestačí, že tě pořád napomínám já, to musí i paní prodavačka?!" A paní vedoucí zaburácí ještě jednou: "No to je na tebe, moc nekoukej a přestaň!"

Ubíráme se k pokladně. Je mi stydno, trapno, nemám už energii vůbec na nic... Pokud bych byla králík, jdu se sklopenýma ušima až k patám, ještě je za sebou vysílená potáhnu... Takhle se snažím nebouchnout vzteky ani se nerozplakat zoufalstvím... Tlaky v hlavě se přeměnily v její bolest, jako už dennodenně dlouhé měsíce při sebemenším vypětí... Celý život si buduju přátelské vztahy všude, kam přijdu, je to mé nastavení, přesvědčení a jsem za to ráda... Teď stačí, že se tu projdu s hyperaktivním, nezvladatelným synem v přeplněném Prioru a hned se na mě koukají jak na matku, která si nedokáže zpacifikovat dítě... Přátelské vztahy vůči sobě necítím rázem vůbec... Pochopení bych snad našla leda u podobně stiženého rodiče s dítětem s podobnou diagnózou nebo u nějakého specialisty (ten by klidně mohl být i pro mě, chichi)...

Platím, ani o tom nevím, jdeme domů automaticky, jako bych měla klapky na očích, jsem uzavřena ve svém světě... Děti se drží při mně. Venku domlouvám důrazně synovi - tak chytrej, ve škole dokáže být v klidu a sekat latinu, proč taky ne třeba v obchodě... Ach jo. Mám ho ráda, obě dvě své děti, ať jsou jakékoli. A možná kvůli jejich specifikům o to víc... Ale vysvětlujte ta specifika lidem kolem sebe. Nejsou zvědaví na nějaké omluvenky, každý má svých starostí víc než dost. A navíc - jako sytý hladovému nevěří, tak zdravý nevěří nemocnému, rodič relativně bezproblémových dětí nevěří rodičům „relativně jiných dětí“, co to znamená denně řešit s dětmi sebemenší problémy od probuzení po usnutí... Ono je ale stejně všude něco, každý si táhneme nějaké to své břímě. Doufejme, že každý máme naloženo jen to, co zvládneme.

Jsme ve výtahu, přistoupil i ten pán. Opírám se o stěnu výtahu, nemůžu. Přemýšlím, jak já to můžu vše zvládat, kde hledat energii, kterou už nemám... A najednou pán zašátrá v dárkové tašce v náručí a vyndá pytlík bonbónů. Dává mi je. Obrátím na něho překvapené oči: "Proč...?? To si nechte..."

Umí snad ten pán číst myšlenky a uznal za vhodné, že na chmury potřebuju cukr? Cítím se obdařena, jakoby vyšší moc mi snesla v tomhle symbolickém materiálnu satisfakci za mé nervové vypětí.

Odvětí: "Ať si děti dají. Mně to vozí dealer zadarmo," a vystupuje ve svém patře. Tak nic. Ne pro maminku, to je laskomina pro děti. Nicméně třímám bonbóny v rukou já a řekněme si upřímně – kdo tady v té rodině velí? Maminka. Chi. To se ještě uvidí, kdo si tady smslne. Cha.

Jedeme k nám do nebe, vcházíme domů.

Dcera má natěšenou radost z bonbónů, syn je však skeptický: "Mami, nemáme si brát bonbóny od cizích lidí, ne? Nebudou otrávený? Budou dobrý?" Přidá své klasické ujišťovací otázky, které mi pokládá i jindy u jídla, aby zjistil, že mu to bude chutnat a nebude mu špatně. "Mami, a kdo je to dealer? Nejsou to drogy?!"

Johanka: "Načneme je, mami?"

Čtu složení: "Johanko, bohužel to nemůžeš. Máme jiné..."

Bonbóny vkládám do košíčku ke sladkostem. Teď opravdu není vhodný okamžik jim je dávat. Možná si je někdy sama sním nepozorovaně po nocích... Pěkně si obalím mozek v cukru jak vanilkový rohlíček na Vánoce... Stejně tam je lepek, který dcerka nemůže.

"Víťo, dealer může rozvážet nebo rozdávat jakékoli zboží. Potraviny, elektro... Ne každej dealer musí mít hned drogy... Navíc tenhle pán působil solidně a je tady od nás z domu."

Syn se uklidnil. Každý si jdeme po svém. Syn si jde číst, Johanka malovat, já lehnout... Nákup v taškách chvíli počká. Chvíle vytouženého klidu, než se začnou hašteřit nebo než uslyším nějaké "Mamííí!!!" Blaží mě však pocit obdařenosti… Jaký dopad může mít jeden celkem obyčejnej pytlík bonbónů.

Jo, a tomu pánovi ještě jednou děkujeme!

Extravagantní snídaně

Děti pro mě chtějí připravit snídani. Mezitím babička připravuje snídaně pro ně. Děti vyšátraly v komoře nějaké úžasné, speciální plastové talíře, které babička kdysi dávno pořídila v záchvatu potenciálních příprav potenciálních zahradních slavností. Ač už se od té doby nějaké uskutečnily, talíře se ještě nepoužily. Děti se dnes rozhodly, že je poķřtí snídaní. Ač talíře pořídila sama babička, nyní kdovíproč z rozhodnutí dětí není nadšená. Johanka chce svou snídani ohřát v mikrovlnce. Babička rozmrzele: "Já nevím, jestli se ten křáp vejde do mikrovlnky…"

Což popudí Vítka, je nadšený netradičním designem talířů a vehementně je brání: "To není křáp!!! To je evoluce normálního talíře!!!"

Odrovná mě to a jdu si to poznamenat. To abych nezapomněla, jakou originalitu máme doma. Talíře i syna.

Babička brblá u mikrovlnky: "No, dyť se to tam neotáčí…"

Johanka je však i tak spokojená, že talíř dovnitř pasoval: "Ale hřeje se to!!"

Usedáme ke stolu s designovými talíři. Konečně chvíle spokojeného klidu. Není nad to každého člena rodiny uspokojit nějakým tím žvancem. Evoluce neevoluce, priorita jídla zřejmě zůstane navždy.

 

 

Před usnutím

 

Vítek ze tmy: „Mami, víš, že ve školce byl někdo, kdo si myslel, že nejvyšší číslo je sto?“

Ticho…

Už dávno měly děti spát.

Zatím pořád kecají…

Ach jo, jediný klidný čas je pro mě v noci a i z něho mi budou ukrajovat... Ať už usnou. Prosím... Já chci klid!!! Počkat... Syn říkal o školce... To je mínus tři roky. A celou tu dobu si to pamatuje... Kupodivu se chytím na návnadu a přeci jen zareaguju: "To jsi ale nebyl ty, že jo?" škádlím ho.

Vítek jednoznačně hodí do tmy: "Nebyl!"

Oproti svému přesvědčení, že už dávno mají spát, se přeci jen zajímám: "A jaké je, Víťo, nejvyšší číslo?"

Vítek je překvapen, proč se ptám na tak triviální otázku a s tónem, v němž cítím trochu opovržení, reaguje: "Nejvyšší číslo přece není!!!"

To mě zajímá, kam bude směřovat své úvahy. "Není?!?"

Vítek se mnou už mluví trochu otráveně, ale zároveň soucitně, holt se smiluje a sděluje mi polopaticky, abych to fakt mohla konečně už po-cho-pit: "No protože ať rekneš jakékoli jakoby nejvyšší číslo, vždycky k němu můžeš přičíst jedničku a zase bude vyšší."

Aha, správně synek. Jsem hrdá matka. Ale přísloví "Jaká matka, taká Katka" na sobě nenechám znát a ptám se dál (mezitím už slyším Johančino hluboké oddychování, naše povídání na ni zapůsobilo jako ukolébavka): "A nejnižší číslo je jaké?" ptám se nevinně.

Vítka to už trochu vytočí: "Mami, na druhou stranu je to to samé, akorát je to mínus!"

"Aha." Jsem spokojena. Můžeme jít spát.

Vítek ještě logicky dodává, to kdyby mě napadla ještě další otázka: "A uprostřed je nula!" završuje naši matematickou rozpravu.

A to je konec a všemu povídání konečně odzvonil zvonec. Dobrou noc. Jestli se mi bude zdát o prvočíslech či variacích, to bude prvotřídní noc... 

 

 

 

Bonbón

Vítek není bonbónový typ. Aspoň jsem si to myslela. Jedeme v autě a Vítek žužlá bonbón. Oproti Johance, která bonbónový typ byla odjakživa, ale díky bezlepkové dietě se musí bez některých ňaminek obejít. Nově nastalou situaci chápe, a tak jí to není líto. Zcela vyrovnaně si hraje na zadním sedadle se svou panenkou. Paradoxně nyní tedy žužlá bonbón pouze její bratr.

Bonbón kde se vzal, tu se vzal. Syn si to labužnicky užívá: "To je krásná masáž pro ústa!"

Řídím, sleduji silnici před sebou a mrknu do zpětného zrcátka: "Víťo, ty mě udivuješ. Vždyť jsi nikdy nechtěl žužlat tvrdé bonbóny..." Najednou si je bude hoch vychutnávat... Po devíti letech svého takřka bezbonbónového života.

Víťa odvětí: "Tohle je karamela," jako by to mělo cucání logicky ospravedlnit.

"No karamely právě lezou do zubů!" rukou trochu bouchnu do volantu, abych potvrdila své zvolání. Ještě že jsem netrefila klakson... Pokud bych nechtěné tůtnutí měla někomu omlouvat, asi bych těžko vysvětlovala, že troubím kvůli karamele... Tu samolepku vzadu na vozu „Pozor, máma v autě!“ nemám nadarmo...

Johanka se ozve: „Mně do zubů nelezou. Teda teď ne. Předtím trošku lezly!“

Vítek mi vysvětluje: "Nelezou, to musíš dělat šikovně. Jen si je pomaloučku vychutnávat, než se rozpustí až do konce."

No, může to být zajímavá uklidňující technika, ale mě by dlouhodobá přítomnost bonbónu v puse spíš, počítám, znervózňovala.

Syn mě zasvěcuje do bonbónových tajů: "Nejdřív si tam uděláš zoubkama různé hrbolky a pak po nich  jazykem přejíždíš. To je právě ta hezká masáž."

No já vám nevím. Možná by s Vítkem mohla některá televize natočit reklamu na karamely, možná by mu na to někdo skočil, ale já zůstanu u svých vzácných ovocných želé: „Na masáž úst mi stačí zubní kartáček.“

U dětí se objeví opět jejich polarita:

Johanka: „Mňam, s růžovou pastou!“ Hle, co všechno může být bezlepková ňaminka...

Vítek projeví svou nelibost k čištění zubů: „Fůj...! Kartáček! Vždyť to bolí a ty štětinky jsou nepříjemný!“

Paradoxně vyjíždím správným výjezdem z kruhového objezdu a blížíme se k cíli naší cesty.

Stolek

Malý dřevěný stolek se kolíbá... Johanka to zkoumá, protože se chystá si tam položit své jídlo: „Proč se ten stolek tak kývá...?“

Vítek jen letmým pohledem o stolek zavadí a má jasno: „Aby se po něm jídlo snáz klouzalo dolů!“ a věnuje se dál svým testům paměti, postřehu a já nevím čeho všeho ještě.

Hm, z desky stolu zase vypadla dolní část s nožičkami. Jdu Johance na pomoc a beru s sebou lepidlo. Neustálé rozpadání stolečku překonalo míru mé trpělivosti. Po několikáté si hraju se správným uložením nožičkové části do stolové desky. Chce to hodně správného grifu, trpělivosti a síly. Tentokrát jsem ale na dno každého důlku kápla nejdřív lepidlo. Proč já to už neudělala dávno... Proč si člověk sám sobě neustále potřebuje chystat nějaké tréninky obratnosti a trpělivosti... Tak, stůl je spravený. Nyní snad na podstatně delší dobu.

Můžu jít vstříc dalším výzvám.

"Mami, já chci borůvky s mlíkem!" Johanka už si připravuje ingredience. Vždyť teď zrovna jedla...

Syn mě volá k mnemo testům v angličtině: "Mami, pojď mi tohle přeložit!"

Vím, je to blaho takto obklopena ratolestmi si užívat společného času. Nicméně také se těším na noc, až vše ztichne, já si lehnu a mé tělo nebudu muset nosit já, nýbrž se odevzdaně spolehnu na lůžko. To je blaho jakbysmet.

 

 

Intelektuální snídaně

Intelektuální rozprava se vám zrodí, ani nevíte jak. To si třeba sedíte v klidu u snídaně a...
Vítek si čte složení vaflí. "Mami, vafle jsou zdravý, obsahují 32% vajec!"
Chci to zrelativizovat... "To je otázka, jestli jsou vejce zdravé..."
Vítek má však jasno: "Jsou! Obsahují hodně bílkovin!"
Vegetarián Vítek mě udivuje. A tak ho škádlím: "A maso je zdravý?"
Samozřejmě ho to rozzlobí a emotivně zvolává: "Maso není zdravý!!!"
Masožravec Johanka brání to, co jí chutná: "Je zdravý!!!"
Vítek s přehledem Johance odvětí: "Tak ochutnej čínský maso a poznáš, že není zdravý!!"
A to je taková hezká tečka za tou naší ranní intelektuální rozpravou. Johanka na mě obrací své udivené oči a já se culím...

Rozpoznávací identifikátory

Jedu s dětmi v autě.
Vítek najednou zvolá: "Mami, tamhle je můj pan učitel na flétnu!"
Tomu se mi nechce věřit, protože hodina flétny Vítkovi skončila ani ne před deseti minutami. Pan učitel je sice údajně zdatný běžec, ale tak rychle by se nepřemístil. A hlavně by neopustil své žáky v době výuky. Tím jsem si jistá. Napadá mě ale, že ráno jsem na tomhle místě viděla plakát s kandidátem do senátu... Vše mi sepnulo.
"Vítku, ty si zaměňuješ podobné typy lidí. Tohle byl pan ředitel nemocnice. Měl by sis na to dát pozor. Doufám, že si mě taky někdy nespleteš!"
Zezadu se ozve: "Tebe nikdy, mami!" Ulevilo se mi.
"Protože máš přece brýle!" A hned se mi zase přitížilo.

"Víťo, přece mě nemůžeš poznávat podle brýlí! Přece ne všichni, co mají brýle, jsou tvoje maminka!"
Vítek namítá: "Ale ty máš přece červený! Takovýhle originální!!" Originální... Jestli myslí to, že jsou celé nakřivo a po mně to chce hodně umu a grácie s nimi 1) jakž takž vidět, 2) vypadat ne zcela blbě...
Ptám se syna: "A co když potkáš někoho, kdo bude mít úplně stejné brýle jako já? A navíc - vždyť ty brýle nenosím pořád..."
Vítek si uvědomí závažnost situace: "No, tak to bude trapas. Tak se jí zeptám na nějaké otázky, co můžeš vědět jenom ty."
Uf. Ok. Tak jsem klidná. Vlastně ne, počkat... "A jaké otázky bys vymyslel?"
Vítek: "Třeba - kde pracuješ?"

Honem přemýšlím, jestli někdo z knihovny má také červené brýle. Než dokončím úvahu o tom, že jistě někde na světě existuje dost pravděpodobně i více knihovnic s červenými brýlemi, Vítek přichází s dalším nápadem na otázku: "Nebo - jak se ti finančně daří?"

To mě odrovnalo. Když jste rodičem, neustále čelíte nějakým výzvám. Já teď kupříkladu tomu, řídit bezpečně i při záchvatu smíchu. To se daří, ba co víc, hlava mi šrotuje ještě dál. Uvažuji, jak asi syn vyhodnocuje naši finanční situaci. To může být také hodně subjektivní... I když nejsme multimilionáři, nestěžuji si a vidím naši situaci stabilně. Snad se ho radši ani nebudu ptát, ještě by mě to vyděsilo. Vracím se tedy k původnímu tématu: "Víťo, a jak bys poznal podle odpovědi na tuhle otázku, že jde o tvou maminku? Vždyť je na světě spoustu lidí, kteří mají stejnou finanční situaci jako my!!"
Vítek: "Podle vlasů, podle očí, podle hlasu..."

Tak konečně. Konečně syn přišel na adekvátní rozpoznávací identifikátory. I když... Zřejmě i na jejich základě vyhodnotil, že jeho pan učitel chce kandidovat do senátu... Takhle nějak asi vznikají drby... A pak někomu věřte...!

PS: Vítek: "Mami, čti mi prosím, co píšeš!"
Já: "Teď ne... Až to dopíšu."
Vítek: "Mami, prosím! Čti! Já to chci vědět!! Ty určitě vymýšlíš nějakou kulišárnu!!"
Já: "S tebou, Vítku, snadno..."

Děti jdou na zahradu

Děti se chystají ven na zahradu.
Vítek: "Johanko, pojď!"
Johanka nejde. Vítkovi ale odvětí: "Vždyť jdu!"
Vítek: "To říká skoro každej druhej na planetě Zemi, že jde a přitom stojí! Johanko, pojď!!"

Prší

Chystáme se na procházku ven, prší. Já i Johanka si bereme deštníky. Vítek nic.
Jen se ujišťuji: "Ty si vezmeš kapucu, Víťo, jo?"
Vítek zděšeně a s údivem, jako bych mu řekla, že zítra přijde konec světa: "A proč?!? Proč teda jdeme ven?? Já chci, aby mi zmokla aspoň jedna část těla!! Proto jdu ven!!"
Tak jo, každého zneklidňuje něco jiného. Někoho být v mokru, někoho být v suchu.
Nicméně Vítek se mě rád drží za ruku nebo alespoň poblíž mě. A tak... Venku:
"Mami, co mi to kape za krk?" Chlapče, prší. Nejen za krk... Aha, on je částečně ukryt pod mým deštníkem, takže je sice v suchu, ale ne tak docela. Znáte to.
"Mami, ty mi kazíš radost z deště! Nedávej nade mě ten deštník! Já si říkal, že je divné, proč na mě tolik neprší."
"Vítku, tak ke mně nemůžeš chodit tak blízko. Já deštník chci mít."
Jdu si středem chodníku, po levici dcerku s deštníkem radostně skotačící v loužích, protože má své úžasné holínky. Po pravici zmoklého synka, ale vyhýbajícího se loužím, protože jsme jeho holínky nechali u babičky. Obě děti naprosto šťastné. Jin a jang. Monáda.

Lázeň pod postelí

Vítek chce lézt pod postel.
Beru to na vědomí: "Tak si tam zameť, je tam bordel."
Vítek: "Ale v tom je přece ten smysl! To je na tom právě to nejlepší, užít si tam ten nepořádek!! Ochuzujete se o kvalitu té lázně, když uklízíte!!!"

Neústupně na tom trvám, a tak jde syn i přes své protesty pro smetáček s lopatkou a zametá pod postelí. Je hotov a konečně se dočkal: leze spokojeně pod postel. Spokojenost dlouho netrvala. Zpod postele slyším: "Johanko, jdi pryč!!" Johanka uprostřed místnosti nehybně sedí a očividně ji zajímá Vítkovo počínání. Jen se dívá, minimálně dva tři metry od svého podnikavého bratra.
Zřejmě ho její klid vytáčí: "Mami, ať jde Johanka pryč!! Já ji nechci vidět!! Já ji pořád vidím periferním viděním!!!"

Nereaguji, jen se dívám na vzdálenost mezi dětmi a vyhodnocuji, má-li cenu tento svár nějak řešit, a pokud ano, jak. Na čí stranu se přidat... Chápu Vítka, ale zároveň mi přijde neadekvátní a možná i nesmyslné po Johance chtít, aby se stěhovala ze svého místa kamkoli pryč. Ono Vítkovo periferní vidění se může zdát býti občas bezbřehé...

Vítek vylézá zpod postele: "Mami, tys mě ochudila o kvalitu zážitku. Já jdu jinam. A tam už si neuklidím!!"
Přechází pod psací stůl a spokojeně se tam obkládá židlemi, dekami, polštáři a ukrývá se do útrob pod stolem...
Na poslední chvíli mrknu malým průhledem pod stůl, kde jsem též už dlouho nevysávala. Nechci tím expanzivním úklidem přijít o malé dílky Lega, které ježíška stály dost penízků... A už mě ani nebaví v nechutné směsi uvnitř vysavače hledat zapomenuté poklady, které rázem jsou nepostradatelné.
Zahlédnu tam i chuchvalec prachu. Se sebezapřením ho nejdu zvednout a nechávám Vítka v klidu. Rýsuje se nám pár mírumilovných minut...

Útulná atmosféra

Johanka roztahuje žaluzie: „Jé, mami, venku je sluníčko! To je ale krásný počasí!“
Vítek mrzoutsky: „Není! Neprší! To vůbec není krásný počasí!“
Zavalí mě pocit vděčnosti: „To je tak dobře, děti, že vás tady oba dva mám...“
Vítek se diví: „Proč?“
„No, že je tady taková vyvážená harmonie.“
Vítek: „Atmosféra… Mami, to je škoda, že nemáme útulnej byt.“
Divím se, protože vím, že Vítkovi se náš domov velmi líbí a nechce ho nikdy prodat či vyměnit za nic na světě… „Proč myslíš, že nemáme útulnej byt? Však sis ho pořád chválil a právě že sis velebil, jak je útulnej! Co bys chtěl změnit, aby byl ještě útulnější?“
Vítek: „Aby byl menší!“
Mám oči navrch hlavy jako veverka v Době ledové. „Menší?!! Cože? Menší?!! Náš malej byt ještě menší?!?“
Vítek: „No, menší. Bylo by to útulnější.“

Tak synkovi se naše 1+kk o 32 metrech čtverečních zdá být moc velké. Hm. To jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží. Taková puberta tu může být dost zajímavá…
Vítek: „Možná by to tu bylo útulnější, kdyby tu nebyl takovej bordel. A kdyby Johanka přestala kreslit ty pitomý obrázky, který tady zabírají asi deset procent toho všeho bordelu!“
Zajímá mě: „A tvoje Lego, Vítku, taky můžeme vyhodit?“
On má jasno: „Ne, to bychom vystavili.“
No to mě zajímá ještě víc… „Kam? Když chceš menší byt!“
Vítek: „No to bychom tu měli jen jednu místnost!“
„Vítku, my tady ale máme jen jednu místnost…“
Vítek: „Nene! Máme koupelnu! Ta by tu nemusela být!“

Praktická Johanka se vkládá do hovoru: „A kam bys chodil na záchod a kde by ses koupal?“
Vítek je pohoršen: „Vy tomu nerozumíte! To by bylo vše v jednom!“
Znám Vítkovu přecitlivělost na veškeré pachy. „To by ti nevadilo, kdybys tady cítil, že někdo kakal?“
Konečně mu dochází reálné důsledky jeho nápadu: „No, asi jo. Tak Johance musí být aspoň dvacet, aby přestala kreslit ty pitomý výkresy…!“
Johanka leze po čtyřech směrem ke mně a roztomile se tulí: „Mňau!“ No, asi to bude chvíli trvat, než jí bude dvacet…

Vítek nepřestává nacházet řešení. „Kéž bychom si mohli koupit nový byt a mohli jsme tam dát polovinu těch Johanky výkresů! Tady bychom bydleli a tam měli skladiště.“
Johanka: „Ne!“
Vítek: „Jo!“
Johanka: „Ne!!“
Vítek: „Jo!!“
Já: „Nechte toho, nemáme peníze na jiný byt. Musíme si tady zkrátka uklidit.“
Vítek: „Nó, hodně uklidit!“
Děti jsou k sobě nebezpečně blízko. Měním téma: „Ještě že venku svítí to sluníčko.“
Johanka se chytá: „Víš, proč jsem ráda? Protože konečně můžu chodit bosa.“
Vítek se chytá též, ale Johančina tématu: „To není hygienické, chodit bosa, a obzvlášť v téhle době!“ A pokračuje jako Šmoula Mrzout: „Je příšerný počasí!!“ Aha, tak to nebyla dobrá změna tématu. Stejně to ale zkouším, ač vím, že jsem na tenkém ledu. „Mohli bychom jít ven, děti.“
Johanka nadšeně: „Jó!“
Vítek mrzutě: „Ne! Nikam nejdu! Půjdu ven, až se udělá hezčí počasí a nebude svítit slunce!“
Já: „Na podzim?“ snažím se brnknout na strunu ironického humoru, co Vítek rád.
Vítek: „Ne, až přestane svítit slunce!“
„Já v noci s váma nikde chodit nebudu!“ neustávám a brnkám na strunu logiky, kterou Vítek též rád.
Johanka: „Já taky ne!“
Vítek je konečně spokojený: „No tak nepůjdeme ven.“
Jdu vařit. Nasycený Vítek bude tvárnější materiál. Stejně jsem klidná. Od 13:00 má Vítek flétnu v ZUŠ, takže procházka je jistá. Blahořečím vzdělávací systém.

PS: Jsme venku. Vítek: „Tady je příšerný horko!!“ Johanka bosa: „Měl sis vzít krátký rukávy!!“

Sirup

Nevím jak vy, ale já nemám ráda sirup. Jakýkoli, ať je sebezdravější, klidně nechť obsahuje 100% ovoce a mínus 100% cukru či barviv, nemám ráda žádné sirupy. Nemusela jsem je nikdy, už jako dítě. Do dneška jsem však nemohla vysvětlit proč. Ode dneška vím. Když se vám totiž takovej sirup vyleje, nedá se to umýt! Už jste to zjistili? No radši to nezkoušejte a nechte si říct, věnujte se smysluplnějším a radostnějším věcem.

Z mých povídání jste už možná zaregistrovali, že každé mé dítě je jiné. Ano, i co se týče sirupů. Vítek pije nejraději čistou vodu. Johanka také, nicméně pokukuje po sirupech jako štamgast po slivovici. Většinou odolám a sirup v obchodě i přes její naléhání nekoupím. Jedna láhev v ledničce nám bohatě vystačí téměř na generace. Před nedávnem jsem podlehla jejímu dívčímu naléhání…
„Mamí, tenhle kup, prosíííím!!!“
„Ne, Johanko, máme doma ještě bezovej, vůbec to nepijete...“
„Ale tenhle je mami červenej, prosíííím…!!!“
Navíc se nečekaně přidal Vítek, milovník všeho zdravého: „Mami, ten je zdravej, má hodně procent ovoce!“
No tak jo, budeme mít v ledničce výjimečně dvě láhve sirupů. Ok, nechť je po vašem…
To bylo asi před dvěma týdny. Od té doby celkem pohodička, vždy jsem sirup obsluhovala já. Ale dnes to přišlo!
Dávala jsem prádlo do pračky, vesele si ho třídím… Johanka mi nese něco ukázat z kuchyně: „Mami, prosím, můžu si nalít tenhle sirup?“
„Ano, ale opatrně, jo?“ dím mimoděk.
Třídím si své prádlo. Co své… Budu vůbec já prát něco svého?! Vítkovo pyžámko, triko, Johančiny legínky, nepřeberně ponožek…
„Mamíííííííí!!!“
Uvědomuji si, že jsem slyšela nějaký divný zvuk…

„Mamííí!!! Ono se mi to vylilo!!“

Nechávám prádlo prádlem a jdu jako ostatně obvykle řešit od nedodělané práce jinou atraktivitu.
U stolu vidím vyděšenou Johanku zakrvácenou od hlavy až k patě tím červeňoučkým sirupem. Nejen že je na ní, on je všude kolem. Na stole, na věcech položených na stole, na židlích, na dlažbě… No všude. Snad jen do zavřených skříněk kuchyňské linky nedolétl. Ok.
Vítek samozřejmě zvědavě přibíhá. „Víťo, nechoď sem! Je tu všechno od sirupu, vyšlapal bys to! Johanko, svleč se, všechno si svleč a opatrně jdi z toho pryč. Umyj se.“
Vytírám vše z nejhoršího.
Pláč. Johanka stojí jak zastavený film, slepená od sirupu a pláče. „Mamííí, svleč mi to, ono mi to nejde!!!“ Obratně a opatrně ji svlékám. Ještě že to nemá ve svých dlouhých vlasech… Evakuuji dcerku na území bez sirupu. Přepírám její oblečení z nejhoršího, aby tam skvrny nezůstaly napořád jako batika.

Zpět do kuchyně. Vytírám vše podruhé, to by snad mohlo stačit. Vítek překračuje zasažené území. „Mami, tady to lepí! Fůj, to strašně lepí!“ Nevěřícně na něj koukám. „Co blbneš, vždyť už jsem to vytírala. Ty seš v ponožkách a stěžuješ si. Já jsem tu bosa,“ capkám bosky po dlažbě a ukazuji mu, že mi to nelepí, „a nic mi nelepí!“ Vítek: „Tak si vezmi ponožky a bude ti to taky lepit!“ Ok. Vytírám potřetí a Vítek si sundavá ponožky.

Slyším děti, jak spolu leží na posteli. Vítek: „Johanko, jak jsi to udělala?“ Johanka mu to popisuje.
Vítek s pohoršením: „Johanko, ty seš makovec… Makovice!“
Johanka to však bere jinak, rozněžněle se usmívá: „Makovička! Maková panenka jsem!“
Nahatá poskakuje po bytě. „Jé, tady to lepí!!!“ Cože?! Vždyť už jsem to i přestala počítat, kolikrát jsem to vytírala… Jak já bych ráda dělala něco úplně jiného, než tady pořád zachraňovala nějaké katastrofy… Navíc tak blbé katastrofy! Ach, jakým vznešeným věcem bych se já mohla věnovat… Ach, na jakých výletech bychom mohli být, nebýt pořád takových všednodenních problémků, které se nám pořád lepí na paty a znesnadňují nám hnout se z místa...
Vítek: „Johanko nekřič! Ty mě jenom znervózňuješ!! Já tady zhynu!“ Vítek pije vodu. „Fuj, já mám něco v puse!!“
Johanka: „Aspoň něco máš!“
...aha... Vždyť já už chtěla dávno vařit oběd… No, tak si dětičky počkají, maminka musí teď vytírat sirůpek rozteklej všude po bytečku. Tyjo, jak oni to můžou vyrábět, že to tak šíleně lepí a nejde to docela obyčejně umýt… Však se ta láhev tvářila celkem zdravě… Co oni tam do toho můžou přidávat? Kdybych vzala čerstvé ovoce, rozmačkala ho tady všude po dlažbě, tak to budu mít snáze uklizené než tuhle pohromu… Ještě někdy vám na to skočím, kupovat sirup. Voda nám stačí! Končím vytírání a stěžujte si na lepkavé povrchy, jak chcete. Není možné, aby nesčetněkrát vytřený povrch ještě lepil. Těmahle svýma rukama jsem to dělala, tak vím, že to je hotové a za kvalitu ručím. Děti, je to ho-to-vé.
Johanka to vezme v potaz a chová se podle toho. Vítek to sice v potaz vezme též, ale vůbec se podle toho nechová. Ještě celé odpoledne i večer od něho slyším, jak mu tu lepí podlaha, tu stůl, tu židle… No jo, je přecitlivělej. Není se co divit, Vítkovi běžně vadí i normální věci na dotyk jako mokrá klika u dveří auta při dešti: to čeká, až mu otevřu vůz jako aristokratovi, nebo třeba odmítá lepit lepidlem – to je pod jeho důstojnost špinit se něčím tak mazlavým…

Beru to jako fakt. Však on ten sirup někdy vymizí. Nebo se Vítek zocelí a zvykne si, že tu s námi sirup žije.

Ještě v noci před usnutím mi ta záhada nejde z hlavy. Uvědomuji si, že máme speciální šikovnej sprej na odstraňování etiket. Tím by to šlo! Ale až zítra, jdu spát, dobrou noc. Sladké sny vám nepřeji. Vím, o čem mluvím. Ono se vám to potom všude rozpatlá a blbě se to odstraňuje. Tak si dejte bacha. Všeho moc škodí. Stačí jenom obyčejná dobrá noc. Stejně jako obyčejná dobrá voda...

Vše v rovnováze

Vše v rovnováze. Jdeme po městě, v každé ruce vedu jedno své dítě. Chlapec v levé ruce, děvče v pravé. Nesmí se to zaměnit, Vítek striktně vyžaduje neměnnost pravidel. Slunce svítí, krásný den. Syn však má raději zataženo, vítr a déšť. To si pak hoví. Dnes ne, nějak to přetrpí. Johanka i já jsme se vyletnily, krátké rukávy, bez ponožek v sandálkách. Vítek ještě letos nepřešel ze zimního režimu, trvá si na dlouhých rukávech, dlouhých nohavicích i ponožkách v botách. Nyní navíc ještě v nákrčníku místo roušky.

"Vítku, můžeš si to stáhnout, už to není nutné!" snažím se syna poněkolikáté uklidnit.
Vítek: "Ani mě nenapadne! Všude je to tady samej koronavirus, tady všude kolem nás a kdo ví, kdo to na nás může prsknout!!"

Já s Johankou si vykračujeme bez roušky, dýcháme svěží vzduch, Johanka si navíc zula botky a užívá si bosky různých povrchů. Raduje se. Vítek je námi očividně pohoršen, zřejmě se dokonce i za nás stydí, ač výjimečný v ulicích je nyní spíš on. Ale nepřestává se mě držet za ruku, tak je to dobré. Převažuje jiná jeho priorita - být mi nablízku.

Vítek pozoruje bosou Johanku tančící po dlažbě, rozněžňující se příjemným vnímáním chodidly. Je nadšena.
Říká jí: "Johanko, ty seš tak strašně nehygienická!! Bosa, navíc bez roušky...!!"
Jdu si tak pěkně uprostřed těch svých dvou dětí, vyvážená. Užívám chvíle klidu, než se začnou dohadovat, či přímo řvát a rvát. To pak moje vyváženost je tatam a často řvu i já. Nic to ale nemění na tom, že vše je vyvážené...

Mami, napiš knížku! Aneb Žánrové obrázky ze života matky dvou dětí

To vám je tak: Několik let jsem si psala průpovídky svých dětí či nějaké kratší povídání z našeho života a zveřejňovala je na internetu pro užší okruh svých přátel. Čím dál častěji mě přátelé vybízeli, ať vydám knihu, že se jim mé texty hezky čtou. To se hodilo synovi do krámu, neb on byl a stále je tím prvním a nejvytrvalejším přesvědčovatelem, ať se tak stane.

Třeba takhle jednou mě Vítek po přečtení jedné z povídek vybízel: "Mami, vydej knížku! Musíš vydat knížku! A když ne ty, tak ji vydám já, až budu velkej! Nebo hned teď. Prostě to vytisknu, to nemůže bejt žádnej problém udělat knížku! A do úvodu tý knížky napiš, že to je díky tvým dětem, protože tě ukecaly!!" Tak jo, tak já vám to sem píšu, i když zatím nejde o knihu. Dokonce syn začal z přívrženců na mé facebookové stránce šikovat armádu pro vydání knihy. To byla pro mě poslední kapka a řekla jsem si inu co, zkusím to. Přestat můžu vždycky.

Rozhodla jsem se zpřístupnit své texty široké veřejnosti a uvidí se, jak se to vyvine. Zajistila jsem pár nezbytných formalit a zde můžete být svědky tohoto procesu, spouštím svůj vlastní blog. Když nic jiného, udělám tím v první řadě radost svým dětem a několika svým přátelům. Pokud udělám radost i někomu nově příchozímu, vítejte mezi námi a dejte vědět o tomto blogu dál svým přátelům a známým. Ať se vám tu líbí :-)