Hyperaktivní důchodce

 

Jedeme autem a přes silnici nám přechází dvě paní středního věku. Jdou mimo přechod, byť očividně se věkem k přechodu blíží. Jdou vycházkovým tempem, jako by nebyly na silnici s provozem, nýbrž v parku bez provozu.

Zezadu auta se ozve dcerka Johanka: "Ty paní by mohly jít rychleji, ne? Ony jdou pomalu a ještě si u toho povídají!! Vždyť je může něco přejet!"

Paní v pohodě přejdou a my je díky zpomalení v pohodě mineme. Mají štěstí ony i my.

Zpoza mě se ozve i hyperaktivní syn Vítek: "Já to asi nezvládnu, až budu důchodce, takovou pomalou chůzi! Já bych vypil klidně pět kafí, jen abych nebyl takhle pomalej! Kdybych byl mimozemšťan, tak bych se hodně divil, že je možné být pomalejší než rychlost světla!"

Dodám: "Vítku, a to ty paní ještě nebyly ani důchodci."

"Jsou! Protože se tak loudaj! Já asi důchodce ani nikdy nebudu."

S neblahou předtuchou se ptám: "Proč?"

Syn s přehledem: "Protože se asi nebudu nikdy tak loudat!!"

To mě uklidní a jsem zvědavá, jaký důchodce bude můj syn...

Antimen

Vítek je chvíli v klidu a tichosti, jen si sestavuje stavebnici... To je trochu podezřelé. Většinou je to ticho před bouří, někdy to však je tvůrčí klid, co přinese nějaké ovoce... A hle, nyní to je druhá možnost:

Vítek: "Mami, v angličtině by ženy mohli být antimen, že jo?"

Podívám se na něho s údivem a v hlavě se mi mozek přepnul z relaxačního režimu na plné obrátky. Pár vteřin bezúspěšně. Ač syn se mnou mluví česky a ač zmiňuje angličtinu, kterou jakž takž vládnu kromě češtiny též, mozek mi chvíli tůruje jen na prázdno, jako když se tůruje motorka, a já na syna jen beze slov zírám. Nic. Vůbec mi nedochází, co se mi syn snaží sdělit. Je to dobré, syn dokáže vyčíst mé myšlenkové procesy pouze jen z tváře. To je velký klad, někdy se vciťováním se do druhých má syn potíž. Takže vivat, syn mi rozumí, už jen když tupě beze slov zírám. Trpělivě mi vysvětluje (za což jsem též vděčná, protože trpělivost není Vítkova silná stránka):

"No mami, jakože anti má význam něčeho proti a men je v angličtině muži, tak antimen, by logicky mohly být ženy, že jo?"

Aha, už se chytám. Hned mi padne myšlenka na extrémistická feministická hnutí. "A co když ženy nejsou proti mužům?"
Vítek to ale samozřejmě nepromýšlí do takových detailů. "Ale mami! Žena je přece opak muže. Neexistuje jiný druh lidí. Muž a žena. To jsou hlavní druh lidí."
"Víťo, a když tohle je hlavní druh lidí, co tedy jsou podle tebe vedlejší druhy lidí?"
"No nic! To jsou mimozemšťani!"
Když už se Vítkovi podařilo nastartovat můj mozek, nevzdávám to: "A jak se řekne v angličtině mimozemšťani?"

"UFO!" vybafne na mě Vítek, a abych to dobře slyšela a dobře pochopila, přiskočí ke mně a pár milimetrů od mé tváře mi do ní vmete: "UFO! UFO!"

To je logické. No jasně. To mému mozku nedělá žádné potíže pochopit. Vítek se kutálí z pohovky na zem a hrabe se zpátky nahoru. "Mami, proč se Johanka dívá na takový kraviny?!?" Johanka poslouchá na youtube písničky pro dívky.
Přiblížím tentokrát svou tvář k tváři Vítkově a vmetu mu do ní já: "Protože to je antiboy!!"
Vítek otáčí pohoršeně oči v sloup: "To je humus..."
Johanka: "Není!!!"
Vítek: "Je!!!"
A takhle se ti muži a ženy už od dětství krásně doplňují. To vám je žůžo... Ale fakt!