Vánoční okno

To vám jednou takhle uzrál čas na předvánoční úklid. Znáte to, nestačí jen blížící se Vánoce a vhodná souhra všech možných vhodných okolností, ale v první řadě na to musíte mít vy sami to správné rozpoložení. Musí se vám chtít. Inu, jeden den se mi to přihodilo a jala jsem se mýt okna. Děti si výjimečně v klidu hrály, už jen to se muselo využít. Nu, možná kdybych je pozvala metodicky ku pomoci, vyhnula bych se následujícím komplikacím… Leč jejich maminka není vzorný vychovatel za každé situace, někdy taky chce mít vysněný klid a dělat si věci nerušeně po svém bez zasahování svých milovaných ratolestí. Tak se mi to splnilo…

Myju si první část okna, druhou část okna, třetí… Mám radost, jak mi to jde pěkně od ruky, až si říkám, kolik to bylo štráchů, než jsem se k tomu přiměla. Tááák… Mám to vše hotové. Jsem spokojena. Poodstoupím… A spokojenost mě hned přešla. Vidím, že vidím dost blbě. Přemýšlela jsem, čím to. Jestli se můj zrak tak rapidně zhoršil… Mrkám, ostřím, nelepší se to. Či zda to tu je zapařené jako v sauně, podobně jako když zapomenu přepnout čudlík v autě na cirkulaci vzduchu, na to já jsem taky expert a potom se divím, proč máme tak zapařená okna… Visí tu mokré prádlo, pere druhá pračka… Že by se okna zapařovala od toho… No nic, vezmu to znovu. První část okna hotová podruhé… A to se podívejme, ono je to snad ještě horší… Že by únava materiálu… Já tedy unavená už rozhodně jsem. Že jsem se do toho pouštěla! Zase někdy mě napadne dělat předvánoční útulno! Příště se vám na to vykašlu. Energie nemám po covidu zdaleka nazbyt a já s ní takhle mrhám. Však ta okna by klidně počkala do jarních deštíků taky. A možná i na letní bouře. Vidět přes ně bylo rozhodně líp než teď. Prstem přejíždím přes sklo, je potažené takovým zvláštním mlhavým materiálem… Děti to v nejmenším neznervózňuje, Vítek si staví své panství v nějaké strategické hře, Johanka si hraje s Legem a panenkami a roztomile si u toho rozpráví…

Slézám z parapetu, když v tu zaostřím na sprej, co držím v ruce… Mozek mi tak nějak nechce pochopit, co ruka drží. Držím já vůbec v ruce správný sprej? Chvíli se zamýšlím… Ono totiž i pokovidové myšlení u mě není zdaleka nejbystřejší… Všechny náležité spoje se konečně spojily a mně došlo, že sprej na okna vypadá pravda poněkud jinak. Ztuhnu. Pohlédnu zpět na okna jak na svaté zjevení. Já je umyla dezinfekcí na koupelny a toalety!!! Spreje mají podobný tvar, drží se podobně, jen mají nádoby docela jinou barvu obalu a docela jinou funkci… Ach jo. Mám já tohle zapotřebí…

Každopádně ač to tak na první pohled nevypadá, nyní se dívám skrze OPRAVDU ČISTÉ okno. Kdekdo by tomu jistě nevěřil, leckdo by jistě právem pochyboval, já bych se jim ani nedivila, ale já vím, že těmahle svýma rukama jsem to vydezinfikovala! Ať žije kovidový rok. To by mě zajímalo, jestli je někdo taky tak ujetý, že předvánoční úklid domácnosti bere z gruntu dezinfekcí. No což, letos se všechno svaluje na covid, tak proč by ne naše okna…

Uklouzlo mně nějaké nevšední slovo na adresu právě umytých oken a mé roztržitosti… Děti zpozorní a zajímají se, co se děje. „Nic, děti, jen máme teď okna OPRAVDU ČISTÁ. Umyla jsem je místo přípravku na okna dezinfekcí.“ Nevím, jestli mám slzet zoufalstvím nad svým stavem či smíchy nad stavem oken… Nebo naopak?

Vítek hygienista je nadšen: „To je teď hygienické okno! To bychom ho mohli i olizovat!!“

Vím, že Vítek je kdykoli blízko činům… „To ať tě ani nenapadne! Jdu to umýt znovu tím, čím se to má mýt.“

Vítek dál teoretizuje: „Kdybychom teď vyfotili jen to okno a dali to na Aukro, tak si zákazník řekne – to bude nějaký luxusní byt…“ Já ti dám, luxusní byt… Rozhodně máš luxusní maminku… Nechávám si to tajemství ale pro sebe a syn pokračuje: „A pak se přijde podívat osobně a uvidí ten bordel ve zbylé části bytu,“ ach, holomku, copak jsme tu už neuklízeli… To mé dítě je tak pintlich, pořád by jen uklízel a nejhorší jsou jeho přeaktivní uklízecí snahy před spaním, kdy si přeju zejména, aby už děti konečně ležely v postelích a spaly, a ne aby synátor zušlechťoval domácnost…

Vítek teatrálně pokračuje v teorii o zákazníku z Aukra: „A trefí ho šlak. Pak se probere, podívá se na to okno a uznale řekne – to okno jste umyli opravdu dobře. A já bych mu řekl, že ta cena na Aukru pět miliard byla jen za ty okna, ne za celý byt…“ Syn se směje potěšením nad svým ekonomickým myšlením, Johanka se kouká ze svého bratra na mě, mezitím si prohlíží, co to maminka na oknech vytvořila… Přejíždí nevěřícně po skle prstíčkem i ona…

Očividně se syn ve světě neztratí a řekla bych, že praktická dcerka též ne. Příště si je přeci jen vezmu ku pomoci nebo minimálně na dohled nad maminkou… Přináším z koupelny ten správný přípravek na okna, několikrát se ujišťuju čtením etikety, že skutečně je to tentokrát to správné, a myju to potřetí. Děti si každý berou své papírové utěrky a leští též. Je milé, jak jsou motivované, aniž bych jim cokoli říkala…

Šťastné a veselé. Dezinfikované!

 

Svěží vzduch

Vítek po obědě leží pod peřinou u otevřeného okna, venku prší, peřinu má až k bradě. Leží, ani nedutá. To je podezřelé a výjimečné. Jednak je obvykle dost živý, anebo... U Vítka nikdy nevíte: z čista jasna je z prkotiny nepřekonatelný problém a syn má jediný spolehlivý azyl pod peřinou. Soudě podle jeho chování.

Abych byla v obraze, ptám se: „Víťo, co to tam děláš?“

Vítek: „Přemýšlím,“ a už jen tón hlasu napovídá, že by vše mohlo být v pořádku.

Zajímám se dál: „O čem?“

Vítek pokračuje: „O tom, co ti mám odpovědět.“

„A nešlo by jen jednoduše říct, co děláš?“ nabízím.

Syn se mi snaží vyhovět: „Ležím, odpočívám a dívám se z okna.“

„No vida. Už jsem spokojená.“ Vše je v pořádku, nic se s Vítkem neděje.

Je frišno, zavírám okno.

„Ne, neopouštěj mě, svěží vzduchu!“ Víťa se nečekaně probere k aktivitě. Dokonce se i nadzdvihne směrem k zavíranému oknu, jako by chtěl zachytit poslední šanci si ho pustit do nosíku.

Využívám jeho touhy po čerstvém vzduchu k možnosti prosadit vycházku, která se jindy prosazuje velmi těžko: „Tak můžeme jít ven a budeš ho mít ještě víc, Víťo!“ Navíc prší, to on rád. Přeci jen nechávám okno ještě chvíli otevřené.

„Ne, tady nahoře je svěžejší,“ syn má jasno, ven chodit je zbytečné. Navíc peřina, jeho věrný souputník životem, by mu zmokla. Nejapný žert si nechávám pro sebe.

Aha, svěžejší vzduch... Že by naše jedenácté patro mělo výhodu vysokohorského vzduchu?

Až budeme někdy náš byt pronajímat, nesmím zapomenout si k pronájmu připočíst vysokohorskou přirážku. Značka: „Svěží vzduch výhodou!“