Reflex I. P. Pavlova a nelegální emigrant

 

Vítek si zkouší nové tričko. To je vždycky poněkud napínavé. Nemá rád totiž změny a vůbec má další své specifické nároky. Bez knoflíků, bez tkaniček, bez míčů, bez aut, nesmí to být těsné, nesmí to být z nějakých pro něj nepříjemných materiálů atp. Není to rozmazlenost, to je charakteristický rys takovýchto dětí. Už kolikrát se stalo, že nové oblečení neprošlo jeho sítem, a pokud se nedalo v obchodě vrátit, zůstaly nám ve skříni krásné, zcela nové kousky… Nemusím zmiňovat, že miliardář nejsem… O zkoušení v obchodě se se mnou raději vůbec nebavte. Adrenalin to je pro mě i doma a zas takový exhibicionista nejsem, abych opakovala něco, co už se několikrát pro mě stalo na veřejnosti nepříjemným zážitkem. Takový můj osobní reflex I. P. Pavlova. Stačí, když Vítek někdy zahlásí doma: „Mami, to mi je malý!“ a já hned jdu do mdlob, že mu musím kupovat zase větší velikosti a co z toho vše plyne…

Vítek si tedy teď zkouší nové tričko. Hle, zaujme ho barva. Červená se mu líbí. První velký kámen mi spadl ze srdce. Věděla jsem, že by mu ta červená ohromně slušela, ale nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli syn nebude říkat, že to je barva pro holky.

Taky nemá rád škrábavé materiály. Kroutí se, že ho to zevnitř lechtá. No jo, bylo mi jasné, že nějaké komplikace přijít musí. Sahám dovnitř trička, abych se přesvědčila. Zevnitř to je opravdu nepříjemné...  "Vezmeš si tílko," uklidňuju ho.

Vítek poskakuje a kroutí se: "To tak škrábe, to tak drásá! Ale je to taková krása!" Mám z něho radost, téměř mladý Cimrman. Mohlo by z něj ještě Něco nebo spíš Někdo být. Naštěstí z lícu se ta aplikace blyští, to syn rád, navíc je to hmatově zajímavé, to má rád taky. Další kámen ze srdce buchnul o zem. Hladí tu aplikaci nahoru, dolů: "To znám, to je Velká Británie." Jsem hrdá matka. Suma sumárum, negativa trička jsou přehlušená jeho pozitivy. To bychom mohli mít vyhráno. Avšak najednou Vítek v hlazení aplikace ustane. Vyvalí na mě oči: "Abych nebyl označen za nelegálního emigranta!"

Vyvalím na něj oči taky, ale obdivem jeho myšlenkových spojů. Zároveň se rozesměju, ale jen lehce. Vnímám jeho obavy. "Ne, to si nikdo myslet nebude. Však umíš pěkně česky." O jeho angličtině takticky mlčím, ale sám zná své limity. Syn rozloží rukama, vyvalí na mě oči znovu, tentokrát udiven nemožností své matky. Jo jo, puberta už nám klepe na dveře... "Mami...," protáhne, "to byl vtip!!"

"Ten se ti poved'. To jsem ráda, že můžeme být v klidu a že se ti to tričko líbí."

Synek odskotačí k zrcadlu a prohlíží si v něm měňavou aplikaci, jak s ní hýbá nahoru a dolů. Úleva. Syn adoptoval do své péče nový díl ošacení. Ano, sváteční moment, nehledě na advent. Pokoj lidem dobré vůle, hlavně těm, co tohle čtou.

PS: Čtu dětem, co jsem právě sepsala. Vítek po dočtení nadšeně volá: "Mami!!! Musíš vydat knížku!! To je tak strašně pěkně čtivý!!!" Tak kdybyste se toho někdo chtěl ujmout, jsem vám k dispozici. Já osobně se do toho však zatím nehrnu. Šetřím si svou už tak omezenou kapacitu mimojiné na výběr nového ošacení dětí a jiné opatrovnické záležitosti spojené nejen s rodičovstvím, víte?

Pohádky

Děti mají rozpravu o pohádkách, která je hezčí. Jasně, děvče versus kluk, to je apriori jasné, že bude obtížné dojít k nějakému konsenzu… Není jednodušší než si zavolat sudího – maminku a vnést do věci jasno. Jak já tuhle roli sudího nemám ráda… Ale porodem, tedy porody, dvěma porody jsem se „dala na vojnu“, a tak „sloužím vlasti“, dokud rodičem budu. 

Johanka: „Mami, máš ráda víc Ledové království, nebo Zootropolis?“ 

Rozhoduji se mít neutrální postoj Švýcarska: „Je mi to jedno, Johanko, obě jsou pěkné…“ Po pravdě řečeno, pokud bych se na něco měla dívat, zvolila bych zcela jiný žánr, nejraději nějakou českou komedii, třeba i retro komedii, ale spokojená bych byla i při civění do prázdné stěny…

Johanka: „Mami, tak řekni jednu z toho!“

Já: „Jednu z toho.“ 

Johanka: „Né! Řekni jednu z toho!“ 

Já: „Jednu z toho.“

Vítek se válí po zemi, lebedí si. „Johanko, já tě chápu, jak to myslíš, a taky chápu, jaká legrace je vás poslouchat, ten váš rozhovor.“ Vyloženě mu to dělá blaho. Užívá si online sledování naší hry a čeká, jak to vyústí. Kam se hrabe tenis či jiná utkání…

Johanka: „Mami, řekni jednu z toho! Ledové království, nebo Zootropolis!“

Já: „Jednu z toho. Ledové království, nebo Zootropolis.“

Johanka: „Mami, ty to nechápeš!“

Vítek si začíná prozpěvovat chytlavý refrén z písní písničkáře Jiřího Krhuta Baba nepochopí/Chlap nepochopí (Mimochodem vřele doporučuji!): „Nepochopí, nepochopí, nepochopí, nepochopíííí, ne néééé…“

Usmívám se: „Johanko, já to chápu moc dobře.“

Johanka: „Tak řekni jednu z toho!“ Neustupuji z neutrálního postoje, ač je to zároveň škádlení mé dcerky a zkouška, co snese: „Jednu z toho. Johanko, je mi to opravdu jedno, obě jsou pěkné.“

Nečekám více na přetečení poháru Johančiny trpělivosti a pouštím na YouTube písně Jiřího Krhuta.

Utkání skončeno. Pamatujte, změna tématu je jedna ze základních strategií, jak zanechat komunikaci mírumilovnou. A možná tak vznikají pohádky… Nejen ty žité, ve skutečnosti, ale i ty vyprávěné, psané… Však proč se pohádky jmenují pohádky? Nejsou to vyprávění „po hádkách“? Něžné zahlazení stop nesváru s konejšivým koncem.