S dětmi máme sváteční večeři po vysvědčení. Zaslouženou, obě mají samé jedničky. Přály si za odměnu hranolky od pana Vietnamce... Sice by poradkyně zdravé výživy nebyly nadšené, ale přiznejme si - co byste čas od času neudělali pro rozzářená očka svého potomstva...
Jíme tedy to úžasné, úžasně
nezdravé jídlo a přitom předeme milý hovor.
Už ani nevím, o čem byla řeč,
vlastně ani jsem nevěděla, co jsem vypustila ze svých češtinářských, slušných
úst, když najednou dcerka na mě hledí s vyvalenýma očima a napřahá ke mně ruce:
"Mami, ty nejsi vůl!!! Že ne!!"
Uklidňuju ji a vůbec netuším,
proč to mé dítě říká.
A je v tom neoblomná:
"Mami!! Ty nejsi vůl!! Neříkej to, to nesmíš říkat!!"
Očividně se něco dotklo jejího
božího obrazu maminky... A já vůbec nevím co...
"Ne, Johanko, nejsem vůl,
to já říkat nebudu, nebuj se," uklidňuju ji.
Johanka se snaží probudit mé
vědomí: "Ale mami, ty jsi to řekla!"
Podívám se nevěřícně na obě
své děti, přitom se snažím zachytit ve své automatické zvukové paměti, co se
odehrálo u našeho jídelního stolu před pár minutami...
Nic, vůbec nevím.
Vítek se potutelně usmívá:
"Řekla, že je blbec!" říká své sestře a mrká na mě, jako by chtěl se
mnou koketovat.
Divím se. Netuším, co jsem řekla.
Dcera si stojí na svém:
"Nene! Řekla vůl!!"
Syn zmírňuje svůj návrh:
"Tak řekla blb! Nebo blbeček!"
Nevycházím z údivu a říkám
si, že ti dva už neví, o jakou blbost už by se mohli pohádat…
"To jsem fakt řekla?!
Počkat, co jsem to říkala...," automatická zvuková paměť mi přeci jen
nabíhá..
"Řekla jsem, že jsem tam
stála a koukala... jako... vůl," vyvalím údivem oči, možná dokonce fakt jako ten nebohý tvor.
Vypustila jsem to ze sebe
znovu a samu sebe jsem překvapila, jak je možné, že 1) nevím, co říkám a 2) že toho
vola před dětmi řeknu, navíc tak nazvu sebe. Patrně jsem holt při sváteční
večeři v tak dobrém rozmaru, že jsem se natolik uvolnila, jako bych seděla s
přáteli své věkové skupiny kdesi v restauraci, nikoli se svými malými dětmi
doma. Možná se takový slovník v nějakých domácnostech nosí; u nás teda ne.
Tedy - jak vidno, výjimečně
jo.
No bože, aspoň moje děti
nebudou mít tak chudou slovní zásobu, však je to dobře. Mezitím děti pokračují
v debatě.
Johanka: "Jo, řekla jsi
vůl!"
Vítek už přiznává: "No,
řekla jsi to," a nepřestává se culit.
"Mami, ty nejsi vůl,
nemůžeš to o sobě říkat!" dožaduje se stále dcerka toho, abych to
odvolala.
A tak smířlivě odvolávám a
konejším ji, ale zároveň se moje myšlenky ubírají kulišáckým směrem: "Ano,
nemůžu to říkat, Johanko, to víš že ne. Já nejsem vůl. Nejsem sameček, já jsem
samička."
Johanka se kupodivu opravdu
mými slovy uklidní.
Vítek se stále náramně baví,
užívá si navíc můj humor, kam mířím.
Doplní mě vítězoslavně:
"Ty jsi Volyňka, mami!"
Jsem hrdá matka, ten jeho
bystrý duch schopný vytvořit ještě lepší pointu než rodič mě blaží.
Sedíme si takhle vysoko v
našem jedenáctém patře nad soutokem Otavy a Volyňky, spokojeni s jídlem,
obdařeni báječnými vysvědčeními...
"Ano, jsem Volyňka, to je
daleko romantičtější, děti."
Začíná další hádka mých dětí.
"Nejsi volyňka,
mami!" dcera myslí ženskou podobu vola, tvrdě ji to zasáhlo.
"Ale je Volyňka!! Ty to,
Johanko, nechápeš!" užívá si syn své bystré schopnosti dvojznačných
slov...
Přestože se hádají, já se nepřestávám culit.
Seděla jsem vám tam a koukala
se na ta svoje robátka jak hrdá… Volyňka.
