Rozpoznávací identifikátory

Jedu s dětmi v autě.
Vítek najednou zvolá: "Mami, tamhle je můj pan učitel na flétnu!"
Tomu se mi nechce věřit, protože hodina flétny Vítkovi skončila ani ne před deseti minutami. Pan učitel je sice údajně zdatný běžec, ale tak rychle by se nepřemístil. A hlavně by neopustil své žáky v době výuky. Tím jsem si jistá. Napadá mě ale, že ráno jsem na tomhle místě viděla plakát s kandidátem do senátu... Vše mi sepnulo.
"Vítku, ty si zaměňuješ podobné typy lidí. Tohle byl pan ředitel nemocnice. Měl by sis na to dát pozor. Doufám, že si mě taky někdy nespleteš!"
Zezadu se ozve: "Tebe nikdy, mami!" Ulevilo se mi.
"Protože máš přece brýle!" A hned se mi zase přitížilo.

"Víťo, přece mě nemůžeš poznávat podle brýlí! Přece ne všichni, co mají brýle, jsou tvoje maminka!"
Vítek namítá: "Ale ty máš přece červený! Takovýhle originální!!" Originální... Jestli myslí to, že jsou celé nakřivo a po mně to chce hodně umu a grácie s nimi 1) jakž takž vidět, 2) vypadat ne zcela blbě...
Ptám se syna: "A co když potkáš někoho, kdo bude mít úplně stejné brýle jako já? A navíc - vždyť ty brýle nenosím pořád..."
Vítek si uvědomí závažnost situace: "No, tak to bude trapas. Tak se jí zeptám na nějaké otázky, co můžeš vědět jenom ty."
Uf. Ok. Tak jsem klidná. Vlastně ne, počkat... "A jaké otázky bys vymyslel?"
Vítek: "Třeba - kde pracuješ?"

Honem přemýšlím, jestli někdo z knihovny má také červené brýle. Než dokončím úvahu o tom, že jistě někde na světě existuje dost pravděpodobně i více knihovnic s červenými brýlemi, Vítek přichází s dalším nápadem na otázku: "Nebo - jak se ti finančně daří?"

To mě odrovnalo. Když jste rodičem, neustále čelíte nějakým výzvám. Já teď kupříkladu tomu, řídit bezpečně i při záchvatu smíchu. To se daří, ba co víc, hlava mi šrotuje ještě dál. Uvažuji, jak asi syn vyhodnocuje naši finanční situaci. To může být také hodně subjektivní... I když nejsme multimilionáři, nestěžuji si a vidím naši situaci stabilně. Snad se ho radši ani nebudu ptát, ještě by mě to vyděsilo. Vracím se tedy k původnímu tématu: "Víťo, a jak bys poznal podle odpovědi na tuhle otázku, že jde o tvou maminku? Vždyť je na světě spoustu lidí, kteří mají stejnou finanční situaci jako my!!"
Vítek: "Podle vlasů, podle očí, podle hlasu..."

Tak konečně. Konečně syn přišel na adekvátní rozpoznávací identifikátory. I když... Zřejmě i na jejich základě vyhodnotil, že jeho pan učitel chce kandidovat do senátu... Takhle nějak asi vznikají drby... A pak někomu věřte...!

PS: Vítek: "Mami, čti mi prosím, co píšeš!"
Já: "Teď ne... Až to dopíšu."
Vítek: "Mami, prosím! Čti! Já to chci vědět!! Ty určitě vymýšlíš nějakou kulišárnu!!"
Já: "S tebou, Vítku, snadno..."

Děti uklízí

Děti uklízí. Přesunují věci z místa A do místa B a mně přijde, že z nepořádku dělají bordel. Chaos na entou.
"Víťo, co to děláte?!" Obořím se na něho, neb je očividně iniciátorem on a Johanka jen ochotně pomáhá. "Vždyť tady nebude k hnutí!"
Vítek ukazuje na jedno prázdné místo: "Ale tady je uklizeno! Nic tu není!"
Já: "Ale je to všude kolem!!"

Vítek s momentálním klidem svého momentálního nadhledu: "Neboj mami, to už nemůže být horší."

Rozhoduji se mu věřit. Ostatně nohy na stůl si můžu dát stále, on mi ten bordel neuteče a rád na mě počká. Sama se už těším na nějaký bezdětný den, kdy si s tím bordelem dám rande a pěkně od plic mu vyčiním.
Johanka sahá do dlouho neotevřené truhly a vyndavá královskou korunu: "Jé, to mi přivezl Jeroen!!!" Nadšeně si dává korunu na hlavu a radostně tančí.

Vítek: "Ale už nic odsud nevyndavej! To by přesahovalo hranici objevení za den a denní limit šťastnosti v této domácnosti!"

Tak hlavně že jsme spokojení a spadá to do limitu. Možná bych to mohla zapsat, ještě než nám ten limit přeteče...
"Děti, hlasujeme! Mám to nejdřív napsat na FB, nebo radši vařit?"
Vítek: "Když mi klesá popularita, potřebujeme ji zvýšit. Napiš to hned, hlad počká!"
Johanka se zdržela hlasování, tak tady to máte. Píšu to naprosto nevýchovně s nohama na stole a děti sestavují kdesi na mé posteli katapult. Asi už mají uklizeno. Je to tu jedno velké skladiště. Pro klid své duše jsem si sundala brýle. Lépe se mi tak přehlíží ten nepořádek, zkuste to taky.

Prší

Chystáme se na procházku ven, prší. Já i Johanka si bereme deštníky. Vítek nic.
Jen se ujišťuji: "Ty si vezmeš kapucu, Víťo, jo?"
Vítek zděšeně a s údivem, jako bych mu řekla, že zítra přijde konec světa: "A proč?!? Proč teda jdeme ven?? Já chci, aby mi zmokla aspoň jedna část těla!! Proto jdu ven!!"
Tak jo, každého zneklidňuje něco jiného. Někoho být v mokru, někoho být v suchu.
Nicméně Vítek se mě rád drží za ruku nebo alespoň poblíž mě. A tak... Venku:
"Mami, co mi to kape za krk?" Chlapče, prší. Nejen za krk... Aha, on je částečně ukryt pod mým deštníkem, takže je sice v suchu, ale ne tak docela. Znáte to.
"Mami, ty mi kazíš radost z deště! Nedávej nade mě ten deštník! Já si říkal, že je divné, proč na mě tolik neprší."
"Vítku, tak ke mně nemůžeš chodit tak blízko. Já deštník chci mít."
Jdu si středem chodníku, po levici dcerku s deštníkem radostně skotačící v loužích, protože má své úžasné holínky. Po pravici zmoklého synka, ale vyhýbajícího se loužím, protože jsme jeho holínky nechali u babičky. Obě děti naprosto šťastné. Jin a jang. Monáda.

Lázeň pod postelí

Vítek chce lézt pod postel.
Beru to na vědomí: "Tak si tam zameť, je tam bordel."
Vítek: "Ale v tom je přece ten smysl! To je na tom právě to nejlepší, užít si tam ten nepořádek!! Ochuzujete se o kvalitu té lázně, když uklízíte!!!"

Neústupně na tom trvám, a tak jde syn i přes své protesty pro smetáček s lopatkou a zametá pod postelí. Je hotov a konečně se dočkal: leze spokojeně pod postel. Spokojenost dlouho netrvala. Zpod postele slyším: "Johanko, jdi pryč!!" Johanka uprostřed místnosti nehybně sedí a očividně ji zajímá Vítkovo počínání. Jen se dívá, minimálně dva tři metry od svého podnikavého bratra.
Zřejmě ho její klid vytáčí: "Mami, ať jde Johanka pryč!! Já ji nechci vidět!! Já ji pořád vidím periferním viděním!!!"

Nereaguji, jen se dívám na vzdálenost mezi dětmi a vyhodnocuji, má-li cenu tento svár nějak řešit, a pokud ano, jak. Na čí stranu se přidat... Chápu Vítka, ale zároveň mi přijde neadekvátní a možná i nesmyslné po Johance chtít, aby se stěhovala ze svého místa kamkoli pryč. Ono Vítkovo periferní vidění se může zdát býti občas bezbřehé...

Vítek vylézá zpod postele: "Mami, tys mě ochudila o kvalitu zážitku. Já jdu jinam. A tam už si neuklidím!!"
Přechází pod psací stůl a spokojeně se tam obkládá židlemi, dekami, polštáři a ukrývá se do útrob pod stolem...
Na poslední chvíli mrknu malým průhledem pod stůl, kde jsem též už dlouho nevysávala. Nechci tím expanzivním úklidem přijít o malé dílky Lega, které ježíška stály dost penízků... A už mě ani nebaví v nechutné směsi uvnitř vysavače hledat zapomenuté poklady, které rázem jsou nepostradatelné.
Zahlédnu tam i chuchvalec prachu. Se sebezapřením ho nejdu zvednout a nechávám Vítka v klidu. Rýsuje se nám pár mírumilovných minut...

Sirup

Nevím jak vy, ale já nemám ráda sirup. Jakýkoli, ať je sebezdravější, klidně nechť obsahuje 100% ovoce a mínus 100% cukru či barviv, nemám ráda žádné sirupy. Nemusela jsem je nikdy, už jako dítě. Do dneška jsem však nemohla vysvětlit proč. Ode dneška vím. Když se vám totiž takovej sirup vyleje, nedá se to umýt! Už jste to zjistili? No radši to nezkoušejte a nechte si říct, věnujte se smysluplnějším a radostnějším věcem.

Z mých povídání jste už možná zaregistrovali, že každé mé dítě je jiné. Ano, i co se týče sirupů. Vítek pije nejraději čistou vodu. Johanka také, nicméně pokukuje po sirupech jako štamgast po slivovici. Většinou odolám a sirup v obchodě i přes její naléhání nekoupím. Jedna láhev v ledničce nám bohatě vystačí téměř na generace. Před nedávnem jsem podlehla jejímu dívčímu naléhání…
„Mamí, tenhle kup, prosíííím!!!“
„Ne, Johanko, máme doma ještě bezovej, vůbec to nepijete...“
„Ale tenhle je mami červenej, prosíííím…!!!“
Navíc se nečekaně přidal Vítek, milovník všeho zdravého: „Mami, ten je zdravej, má hodně procent ovoce!“
No tak jo, budeme mít v ledničce výjimečně dvě láhve sirupů. Ok, nechť je po vašem…
To bylo asi před dvěma týdny. Od té doby celkem pohodička, vždy jsem sirup obsluhovala já. Ale dnes to přišlo!
Dávala jsem prádlo do pračky, vesele si ho třídím… Johanka mi nese něco ukázat z kuchyně: „Mami, prosím, můžu si nalít tenhle sirup?“
„Ano, ale opatrně, jo?“ dím mimoděk.
Třídím si své prádlo. Co své… Budu vůbec já prát něco svého?! Vítkovo pyžámko, triko, Johančiny legínky, nepřeberně ponožek…
„Mamíííííííí!!!“
Uvědomuji si, že jsem slyšela nějaký divný zvuk…

„Mamííí!!! Ono se mi to vylilo!!“

Nechávám prádlo prádlem a jdu jako ostatně obvykle řešit od nedodělané práce jinou atraktivitu.
U stolu vidím vyděšenou Johanku zakrvácenou od hlavy až k patě tím červeňoučkým sirupem. Nejen že je na ní, on je všude kolem. Na stole, na věcech položených na stole, na židlích, na dlažbě… No všude. Snad jen do zavřených skříněk kuchyňské linky nedolétl. Ok.
Vítek samozřejmě zvědavě přibíhá. „Víťo, nechoď sem! Je tu všechno od sirupu, vyšlapal bys to! Johanko, svleč se, všechno si svleč a opatrně jdi z toho pryč. Umyj se.“
Vytírám vše z nejhoršího.
Pláč. Johanka stojí jak zastavený film, slepená od sirupu a pláče. „Mamííí, svleč mi to, ono mi to nejde!!!“ Obratně a opatrně ji svlékám. Ještě že to nemá ve svých dlouhých vlasech… Evakuuji dcerku na území bez sirupu. Přepírám její oblečení z nejhoršího, aby tam skvrny nezůstaly napořád jako batika.

Zpět do kuchyně. Vytírám vše podruhé, to by snad mohlo stačit. Vítek překračuje zasažené území. „Mami, tady to lepí! Fůj, to strašně lepí!“ Nevěřícně na něj koukám. „Co blbneš, vždyť už jsem to vytírala. Ty seš v ponožkách a stěžuješ si. Já jsem tu bosa,“ capkám bosky po dlažbě a ukazuji mu, že mi to nelepí, „a nic mi nelepí!“ Vítek: „Tak si vezmi ponožky a bude ti to taky lepit!“ Ok. Vytírám potřetí a Vítek si sundavá ponožky.

Slyším děti, jak spolu leží na posteli. Vítek: „Johanko, jak jsi to udělala?“ Johanka mu to popisuje.
Vítek s pohoršením: „Johanko, ty seš makovec… Makovice!“
Johanka to však bere jinak, rozněžněle se usmívá: „Makovička! Maková panenka jsem!“
Nahatá poskakuje po bytě. „Jé, tady to lepí!!!“ Cože?! Vždyť už jsem to i přestala počítat, kolikrát jsem to vytírala… Jak já bych ráda dělala něco úplně jiného, než tady pořád zachraňovala nějaké katastrofy… Navíc tak blbé katastrofy! Ach, jakým vznešeným věcem bych se já mohla věnovat… Ach, na jakých výletech bychom mohli být, nebýt pořád takových všednodenních problémků, které se nám pořád lepí na paty a znesnadňují nám hnout se z místa...
Vítek: „Johanko nekřič! Ty mě jenom znervózňuješ!! Já tady zhynu!“ Vítek pije vodu. „Fuj, já mám něco v puse!!“
Johanka: „Aspoň něco máš!“
...aha... Vždyť já už chtěla dávno vařit oběd… No, tak si dětičky počkají, maminka musí teď vytírat sirůpek rozteklej všude po bytečku. Tyjo, jak oni to můžou vyrábět, že to tak šíleně lepí a nejde to docela obyčejně umýt… Však se ta láhev tvářila celkem zdravě… Co oni tam do toho můžou přidávat? Kdybych vzala čerstvé ovoce, rozmačkala ho tady všude po dlažbě, tak to budu mít snáze uklizené než tuhle pohromu… Ještě někdy vám na to skočím, kupovat sirup. Voda nám stačí! Končím vytírání a stěžujte si na lepkavé povrchy, jak chcete. Není možné, aby nesčetněkrát vytřený povrch ještě lepil. Těmahle svýma rukama jsem to dělala, tak vím, že to je hotové a za kvalitu ručím. Děti, je to ho-to-vé.
Johanka to vezme v potaz a chová se podle toho. Vítek to sice v potaz vezme též, ale vůbec se podle toho nechová. Ještě celé odpoledne i večer od něho slyším, jak mu tu lepí podlaha, tu stůl, tu židle… No jo, je přecitlivělej. Není se co divit, Vítkovi běžně vadí i normální věci na dotyk jako mokrá klika u dveří auta při dešti: to čeká, až mu otevřu vůz jako aristokratovi, nebo třeba odmítá lepit lepidlem – to je pod jeho důstojnost špinit se něčím tak mazlavým…

Beru to jako fakt. Však on ten sirup někdy vymizí. Nebo se Vítek zocelí a zvykne si, že tu s námi sirup žije.

Ještě v noci před usnutím mi ta záhada nejde z hlavy. Uvědomuji si, že máme speciální šikovnej sprej na odstraňování etiket. Tím by to šlo! Ale až zítra, jdu spát, dobrou noc. Sladké sny vám nepřeji. Vím, o čem mluvím. Ono se vám to potom všude rozpatlá a blbě se to odstraňuje. Tak si dejte bacha. Všeho moc škodí. Stačí jenom obyčejná dobrá noc. Stejně jako obyčejná dobrá voda...

Mami, napiš knížku! Aneb Žánrové obrázky ze života matky dvou dětí

To vám je tak: Několik let jsem si psala průpovídky svých dětí či nějaké kratší povídání z našeho života a zveřejňovala je na internetu pro užší okruh svých přátel. Čím dál častěji mě přátelé vybízeli, ať vydám knihu, že se jim mé texty hezky čtou. To se hodilo synovi do krámu, neb on byl a stále je tím prvním a nejvytrvalejším přesvědčovatelem, ať se tak stane.

Třeba takhle jednou mě Vítek po přečtení jedné z povídek vybízel: "Mami, vydej knížku! Musíš vydat knížku! A když ne ty, tak ji vydám já, až budu velkej! Nebo hned teď. Prostě to vytisknu, to nemůže bejt žádnej problém udělat knížku! A do úvodu tý knížky napiš, že to je díky tvým dětem, protože tě ukecaly!!" Tak jo, tak já vám to sem píšu, i když zatím nejde o knihu. Dokonce syn začal z přívrženců na mé facebookové stránce šikovat armádu pro vydání knihy. To byla pro mě poslední kapka a řekla jsem si inu co, zkusím to. Přestat můžu vždycky.

Rozhodla jsem se zpřístupnit své texty široké veřejnosti a uvidí se, jak se to vyvine. Zajistila jsem pár nezbytných formalit a zde můžete být svědky tohoto procesu, spouštím svůj vlastní blog. Když nic jiného, udělám tím v první řadě radost svým dětem a několika svým přátelům. Pokud udělám radost i někomu nově příchozímu, vítejte mezi námi a dejte vědět o tomto blogu dál svým přátelům a známým. Ať se vám tu líbí :-)