Prší

Chystáme se na procházku ven, prší. Já i Johanka si bereme deštníky. Vítek nic.
Jen se ujišťuji: "Ty si vezmeš kapucu, Víťo, jo?"
Vítek zděšeně a s údivem, jako bych mu řekla, že zítra přijde konec světa: "A proč?!? Proč teda jdeme ven?? Já chci, aby mi zmokla aspoň jedna část těla!! Proto jdu ven!!"
Tak jo, každého zneklidňuje něco jiného. Někoho být v mokru, někoho být v suchu.
Nicméně Vítek se mě rád drží za ruku nebo alespoň poblíž mě. A tak... Venku:
"Mami, co mi to kape za krk?" Chlapče, prší. Nejen za krk... Aha, on je částečně ukryt pod mým deštníkem, takže je sice v suchu, ale ne tak docela. Znáte to.
"Mami, ty mi kazíš radost z deště! Nedávej nade mě ten deštník! Já si říkal, že je divné, proč na mě tolik neprší."
"Vítku, tak ke mně nemůžeš chodit tak blízko. Já deštník chci mít."
Jdu si středem chodníku, po levici dcerku s deštníkem radostně skotačící v loužích, protože má své úžasné holínky. Po pravici zmoklého synka, ale vyhýbajícího se loužím, protože jsme jeho holínky nechali u babičky. Obě děti naprosto šťastné. Jin a jang. Monáda.

Nedokonalost

Babička: "Vítku, sedíš na židli, která je nakřivo. To necítíš? Proč to nevyndáš, co je pod tou jednou nohou?"
Vítek: "Tady je všechno nedokonalé. Kdyby tady bylo všechno dokonalé, tak bych si toho všimnul, že se ta židle se mnou kejvá!!"

Vše v rovnováze

Vše v rovnováze. Jdeme po městě, v každé ruce vedu jedno své dítě. Chlapec v levé ruce, děvče v pravé. Nesmí se to zaměnit, Vítek striktně vyžaduje neměnnost pravidel. Slunce svítí, krásný den. Syn však má raději zataženo, vítr a déšť. To si pak hoví. Dnes ne, nějak to přetrpí. Johanka i já jsme se vyletnily, krátké rukávy, bez ponožek v sandálkách. Vítek ještě letos nepřešel ze zimního režimu, trvá si na dlouhých rukávech, dlouhých nohavicích i ponožkách v botách. Nyní navíc ještě v nákrčníku místo roušky.

"Vítku, můžeš si to stáhnout, už to není nutné!" snažím se syna poněkolikáté uklidnit.
Vítek: "Ani mě nenapadne! Všude je to tady samej koronavirus, tady všude kolem nás a kdo ví, kdo to na nás může prsknout!!"

Já s Johankou si vykračujeme bez roušky, dýcháme svěží vzduch, Johanka si navíc zula botky a užívá si bosky různých povrchů. Raduje se. Vítek je námi očividně pohoršen, zřejmě se dokonce i za nás stydí, ač výjimečný v ulicích je nyní spíš on. Ale nepřestává se mě držet za ruku, tak je to dobré. Převažuje jiná jeho priorita - být mi nablízku.

Vítek pozoruje bosou Johanku tančící po dlažbě, rozněžňující se příjemným vnímáním chodidly. Je nadšena.
Říká jí: "Johanko, ty seš tak strašně nehygienická!! Bosa, navíc bez roušky...!!"
Jdu si tak pěkně uprostřed těch svých dvou dětí, vyvážená. Užívám chvíle klidu, než se začnou dohadovat, či přímo řvát a rvát. To pak moje vyváženost je tatam a často řvu i já. Nic to ale nemění na tom, že vše je vyvážené...