Prezidentské volby

Vítek po ránu ještě z postele: "Mami, kdy budou prezidentské volby tady u nás?"

Očividně je entuziasticky ovlivněn americkými volbami a jejich výsledkem...

Já rozespale, s bolehlavem po delší nemoci, nechce se mi vstávat, natož uvažovat o politice: "Víťo, teď nevím. Ale už by se to mohlo změnit, si myslím..."

Vítek se nadšeně nadzvedne, překvapen tou nadějí: "Jo??? A kdo bude příští prezident?? Marek Eben??? Mami, budeš volit Marka Ebena? Že budeš, řekni, že jó!!!"

Vítek ke mně přihopsne a jeho hlasitost je mi ještě víc nepříjemná, ač za jeho rozradostnění jsem ráda. A vlastně i chápu synovo nadšení pro jeho idola... "Vítku, já nevím, jestli on bude kandidovat, myslím, že ne."

Vítkovi to přijde nelogické: "Proč by nekandidoval? Mně se líbí, já ho mám rád! Dobře vypadá, hezky se usmívá, je chytrej, má dobrej humor... A mami!!!"

Syn udělá dramatickou pauzu.

Nepodívám se na něho, držím si paží přikryté oči, tma je pro hlavu příjemnější a syn i tak pokračuje ve své promluvě: "Konečně bychom měli prezidenta, který tančí a je mu míň než devadesát!!!"

Ten kluk je plus mínus v obraze, říkám si. I když těžko si můžu představit tančícího prezidenta... Zvyk je železná košile. Zas tak velký protimluv to ale není, proč by to nešlo...

"Tak třeba se to, Vítku, někdy vyplní, aby český prezident tančil a byl podle tvých představ..."

Vítek spokojeně odskotačí své naděje sdělit do kuchyně prarodičům i Johance a já se jdu zprovoznit ranní sprchou.

Ticho léčí, říká se...

Příprava na spánek

Vítek "ponocuje", zdržuje před spaním, protože ho baví chodit spát dlouho. Nicméně jeho častá oblíbená otázka je: "Mami, kdy už bude ráno?" Jakoby se nemohl dočkat, až ta noc skončí... A já se zas nemůžu dočkat, až budu mít chvíli čas pro sebe během spících ratolestí.
"Až se vyspíme," odpovídám mu.

Teď je ještě zvídavější. Plačtivě, protože ho večer bolelo bříško a před chvílí se dozvěděl další neradostné okolnosti...: "Mami, proč tahle doba musí bejt tak hrozná?!?"
"Vítku, pročpak hrozná? Co ti přijde tak hrozného?"
A syn vypočítává: "Mám na tváři tuhle jizvu, večer mě bolelo bříško, mám něco na nose, něco na ruce, je koronavirus, je zavřená škola, všechno je jinak a ještě navíc mám ráno online hodinu!"
Chci ho uklidnit: "Vítku, ale to nic není, mohlo by to být ještě horší." Syn se ale naopak vyděsil: "Ještě horší?!? Co by ještě mohlo být horšího?!"
Klidným hlasem vysvětluji: "No, představ si, že někde lidé žijí ve válce nebo mají nějakou hodně vážnou nemoc..."
Johanka se vkládá do hovoru: "Jo, třeba mají zlomenou nohu od auta!"
Vítek: "To jsem netušil, že to může být ještě horší." A po chvíli si vzpomene ještě na jednu hroznou okolnost: "A navíc jsem unavenej!!!"
To se mi ulevilo. Už! Už je unaven! Zapsat bílou křídou do komína, tesat do kamene, vyvolávat sláva, vivat Vítkova únava! Vůbec svou radost neskrývám: "To je štěstí, Vítku. Můžeme konečně usnout. Dobrou noc."

...předvídám: "Děti, radši se jděte ještě vyčůrat, pili jste hodně čaje." Znám své děti, jak se bojí chodit samy za tmy, zejména Vítek. Pochybuji, že by kvůli cestě na záchod vzbudil o tři roky mladší Johanku, za jejíž doprovod je jindy vděčný. Tu jestli nevzbudí čůrání, tak jistě bude spát jako špalek. Proto dodávám: "Jestli by se vám chtělo v noci čůrat, vzbuďte mě a půjdeme na záchod. Nečůrejte do postýlek, na to jste už hodně velký." Opět moje uklidňující slova vyzněla pro Vítka naopak: "Mami, měla jsi pravdu. Může to být ještě horší. Můžeme se ještě počůrat."
"Tak pojď na záchod teď a určitě budeme mít klidnou noc."

Konečně bez námitek a připomínek. Mám pocit, jako bych tento dialog mohla přirovnat konejšivému chování malého miminka na rukou. Houpy hou, houpy hou... Akorát se to skládá z hodně otázek, hodně odpovědí, hodně úkonů, kroků a činností...
Už.
Už je klidná tma a usínají.
Dobrou noc.