Vprostřed (pokakaného) adventu 2016 aneb Archiv voní

"Tiše a ochotně purpura na plotně voní...," hrajou v rádiu.

No, aspoň někdo nám tu dělá vánoční atmosféru. Uklízím nepořádek za dlouho nepoužívanými kamny. Normálně bych dělala jiné své povinnosti - hoří mi dvě uzávěrky, měla bych vařit oběd, pětiletému Vítkovi zašívat ponožky, dvouleté Johance tričko, o pečení cukroví a balení dárků ani nemluvím. Ještě že je mám aspoň nakoupené.

Cože to dělám za těmi kamny? Horkotěžko se sem vejdu. Je tu dost těsno. Že jsem sem neposlala radši Johanku... Tím spíš, když ten nepořádek spáchala ona. Natahovala se pro propisku na "babiččinu kancelář", co má navršenou na nepoužívaných kamnech. Jenže jsem na tu kancelář předtím odložila plech perníčků, co včera večer babička pekla s vnoučaty. Evakuovala jsem ho tam před kočkou - je to jedno z mála míst, kam snad nevyskočí. Svým výkřikem jsem Johančin hmat po propisce už nezastavila. Letělo za kamna všechno.

Přebírám perníčky, papíry a pavučiny... Ještě že Vítek se dívá na pohádku... Vtom křičí: "Mamí, něco tu smrdí!"

"Já vím, Johanka tu kaká na nočníku." Vyvlíkám se zpoza kamen a jdu likvidovat hovínko. Ale velikost hovínka neodpovídá smradu linoucímu se všude po místnostech... Tyjo, v ostatních domácnostech to voní cukrovím a tady... A hle, ono je daleko větší hovínko v kalhotkách!

Jdeme do koupelny. Sprchuju Johanku, peru kalhotky, splachujeme společně hovínko do záchodu. Zametám a vytírám za kamny a zametám při té příležitosti celou kuchyň zadrobenou po snídani.

"Čůrám!" Bouchám se pod stolem o stůl do hlavy. Taky už by se to čůrání mohlo přidat ke kakání, že bychom to braly už najedou...

"Ano, seš šikovná, Johanko." Naštěstí už je samostatná a čůrání sama zvládá z 97,5% na nočník. Jdu vynést nočník.

"Mamí! Pojď se mnou kakat!" Vítek. Jdeme na záchod. Utírám Vítka, myjeme si ručičky. Kdy my z toho smradu vyjdem...

To by bylo divné, aby se k dětem nepřidala i kočka. Jdu se podívat na kočičí záchod a fakt že jo! Vynáším hovínko i po kočce a zametám drobky po suchém pečivu, co předtím popadalo kdovíkvůlikomu zrovna vedle kočičího záchodu.

Z rádia se line: "...nastal čas lásky a rampouchů křišťálových..." Napadá mě, že láska neprochází jen žaludkem, ale i konečníkem... Jojo, mám vás všechny ráda.

"Mami, pojď sem! Tady něco spadlo!" volá Vítek.

"Honém, já to držím!" volá Johanka.

Tak já jdu. Počkat... Nechce ono se na záchod i mně...?

Šťastné a veselé vám přeju. A hlavně - zachovejte klid. Však ono se to... nepokaká.

Toaletní střílečka

Johanka: „Mami, pojď se mnou čůrat!!!“

Moc se mi nechce, neb obě už celkem odrostlé děti obvykle chtějí můj doprovod na toaletu a chodit na záchod třikrát častěji, než potřebujete jen kvůli svým vlastním potřebám, zabírá během dne logicky minimálně třikrát více času. Už mě to zkrátka nebaví, obzvlášť když móresy devítiletého syna přebírá i jeho o tři roky mladší sestřička, tudíž je to vše násobené nejen dvěma, nýbrž vskutku dokonce třemi. Těžko dcerce vysvětlovat, že Vítek má právo na určitá privilegia díky svým těžko překonatelným specifikům, zatímco jí jsou stejná privilegia odepřena, jelikož se zdá býti zdatným, otužilým jedincem schopným relativně bezproblémového, běžného, samostatného života. Syn je toho schopný též, avšak často za pomoci nějakého sekundanta. Dcerka je obyčejná žena s velkým Ž. Syn je krapet neobyčejný a dohromady se ti dva krásně doplňují. Jsem vděčná, že jsem matkou obou dohromady. Není nad to mít v něčem harmonii. A mně se to stalo například v případě dětí. Těžko vysvětlit, proč syn nemůže být na záchodě sám, to by vydalo zvlášť na povídku. Raději si to nechte někdy vysvětlit přímo od něho.

Johanka je neodbytná: „Mami, pojď se mnou čůrat!!“

Moc se mi nechce. Je ale tma, navíc Johanka už je připravena na spaní v pyžamu… No tak jo. Čekám na chodbě před záchodem. Netrpělivě, chci si dojíst druhou večeři, co mě čeká na stole v kuchyni… Na to, že jen čůrala, si dává na čas…

„Johanko, dělej, já už chci jít…“

Johanka si bere papír. A ne jen tři dílky jako obvykle, nýbrž jednu otočku, druhou otočku, třetí otočku… Rulička se točí o 106, já nestačím valit oči údivem a Johanka má v ruce už snad dva metry, ač její potřeba tak velká nebyla.

Mám oči navrch hlavy: „Johanko, co blbneš?!?!“ ulítne mi…

Dcera na mě obrátí své natěšené oči: „Já chci tu trubku!!!“

Jémine, tak ono jde o trubku… No, každý se na něco těší. Já na dojedení večeře, Johanka na trubku. Každý se blížíme svému cíli. Johanka je ke svému cíli blíž už o dva metry… Září jí radostí oči. Znám její zálibu těchto týdnů. Z toaletních ruliček si vyrábí tzv. papírkoviny, jak to nazvala: Po spojení s balónkem a naplnění papírky rozstříhanými nadrobno vznikne střílečka na konfety. Řeknu vám, nic záviděníhodného k uklízení…

Ještě že rulička bude vytočena až ráno. Je na ní ještě pár metrů k dobru. Na uklízení konfet se musíme náležitě vyspat. Dobrou, nerušenou noc. Ráno může začít oslava běžného dne…

Útulná atmosféra

Johanka roztahuje žaluzie: „Jé, mami, venku je sluníčko! To je ale krásný počasí!“
Vítek mrzoutsky: „Není! Neprší! To vůbec není krásný počasí!“
Zavalí mě pocit vděčnosti: „To je tak dobře, děti, že vás tady oba dva mám...“
Vítek se diví: „Proč?“
„No, že je tady taková vyvážená harmonie.“
Vítek: „Atmosféra… Mami, to je škoda, že nemáme útulnej byt.“
Divím se, protože vím, že Vítkovi se náš domov velmi líbí a nechce ho nikdy prodat či vyměnit za nic na světě… „Proč myslíš, že nemáme útulnej byt? Však sis ho pořád chválil a právě že sis velebil, jak je útulnej! Co bys chtěl změnit, aby byl ještě útulnější?“
Vítek: „Aby byl menší!“
Mám oči navrch hlavy jako veverka v Době ledové. „Menší?!! Cože? Menší?!! Náš malej byt ještě menší?!?“
Vítek: „No, menší. Bylo by to útulnější.“

Tak synkovi se naše 1+kk o 32 metrech čtverečních zdá být moc velké. Hm. To jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží. Taková puberta tu může být dost zajímavá…
Vítek: „Možná by to tu bylo útulnější, kdyby tu nebyl takovej bordel. A kdyby Johanka přestala kreslit ty pitomý obrázky, který tady zabírají asi deset procent toho všeho bordelu!“
Zajímá mě: „A tvoje Lego, Vítku, taky můžeme vyhodit?“
On má jasno: „Ne, to bychom vystavili.“
No to mě zajímá ještě víc… „Kam? Když chceš menší byt!“
Vítek: „No to bychom tu měli jen jednu místnost!“
„Vítku, my tady ale máme jen jednu místnost…“
Vítek: „Nene! Máme koupelnu! Ta by tu nemusela být!“

Praktická Johanka se vkládá do hovoru: „A kam bys chodil na záchod a kde by ses koupal?“
Vítek je pohoršen: „Vy tomu nerozumíte! To by bylo vše v jednom!“
Znám Vítkovu přecitlivělost na veškeré pachy. „To by ti nevadilo, kdybys tady cítil, že někdo kakal?“
Konečně mu dochází reálné důsledky jeho nápadu: „No, asi jo. Tak Johance musí být aspoň dvacet, aby přestala kreslit ty pitomý výkresy…!“
Johanka leze po čtyřech směrem ke mně a roztomile se tulí: „Mňau!“ No, asi to bude chvíli trvat, než jí bude dvacet…

Vítek nepřestává nacházet řešení. „Kéž bychom si mohli koupit nový byt a mohli jsme tam dát polovinu těch Johanky výkresů! Tady bychom bydleli a tam měli skladiště.“
Johanka: „Ne!“
Vítek: „Jo!“
Johanka: „Ne!!“
Vítek: „Jo!!“
Já: „Nechte toho, nemáme peníze na jiný byt. Musíme si tady zkrátka uklidit.“
Vítek: „Nó, hodně uklidit!“
Děti jsou k sobě nebezpečně blízko. Měním téma: „Ještě že venku svítí to sluníčko.“
Johanka se chytá: „Víš, proč jsem ráda? Protože konečně můžu chodit bosa.“
Vítek se chytá též, ale Johančina tématu: „To není hygienické, chodit bosa, a obzvlášť v téhle době!“ A pokračuje jako Šmoula Mrzout: „Je příšerný počasí!!“ Aha, tak to nebyla dobrá změna tématu. Stejně to ale zkouším, ač vím, že jsem na tenkém ledu. „Mohli bychom jít ven, děti.“
Johanka nadšeně: „Jó!“
Vítek mrzutě: „Ne! Nikam nejdu! Půjdu ven, až se udělá hezčí počasí a nebude svítit slunce!“
Já: „Na podzim?“ snažím se brnknout na strunu ironického humoru, co Vítek rád.
Vítek: „Ne, až přestane svítit slunce!“
„Já v noci s váma nikde chodit nebudu!“ neustávám a brnkám na strunu logiky, kterou Vítek též rád.
Johanka: „Já taky ne!“
Vítek je konečně spokojený: „No tak nepůjdeme ven.“
Jdu vařit. Nasycený Vítek bude tvárnější materiál. Stejně jsem klidná. Od 13:00 má Vítek flétnu v ZUŠ, takže procházka je jistá. Blahořečím vzdělávací systém.

PS: Jsme venku. Vítek: „Tady je příšerný horko!!“ Johanka bosa: „Měl sis vzít krátký rukávy!!“