Vprostřed (pokakaného) adventu 2016 aneb Archiv voní

"Tiše a ochotně purpura na plotně voní...," hrajou v rádiu.

No, aspoň někdo nám tu dělá vánoční atmosféru. Uklízím nepořádek za dlouho nepoužívanými kamny. Normálně bych dělala jiné své povinnosti - hoří mi dvě uzávěrky, měla bych vařit oběd, pětiletému Vítkovi zašívat ponožky, dvouleté Johance tričko, o pečení cukroví a balení dárků ani nemluvím. Ještě že je mám aspoň nakoupené.

Cože to dělám za těmi kamny? Horkotěžko se sem vejdu. Je tu dost těsno. Že jsem sem neposlala radši Johanku... Tím spíš, když ten nepořádek spáchala ona. Natahovala se pro propisku na "babiččinu kancelář", co má navršenou na nepoužívaných kamnech. Jenže jsem na tu kancelář předtím odložila plech perníčků, co včera večer babička pekla s vnoučaty. Evakuovala jsem ho tam před kočkou - je to jedno z mála míst, kam snad nevyskočí. Svým výkřikem jsem Johančin hmat po propisce už nezastavila. Letělo za kamna všechno.

Přebírám perníčky, papíry a pavučiny... Ještě že Vítek se dívá na pohádku... Vtom křičí: "Mamí, něco tu smrdí!"

"Já vím, Johanka tu kaká na nočníku." Vyvlíkám se zpoza kamen a jdu likvidovat hovínko. Ale velikost hovínka neodpovídá smradu linoucímu se všude po místnostech... Tyjo, v ostatních domácnostech to voní cukrovím a tady... A hle, ono je daleko větší hovínko v kalhotkách!

Jdeme do koupelny. Sprchuju Johanku, peru kalhotky, splachujeme společně hovínko do záchodu. Zametám a vytírám za kamny a zametám při té příležitosti celou kuchyň zadrobenou po snídani.

"Čůrám!" Bouchám se pod stolem o stůl do hlavy. Taky už by se to čůrání mohlo přidat ke kakání, že bychom to braly už najedou...

"Ano, seš šikovná, Johanko." Naštěstí už je samostatná a čůrání sama zvládá z 97,5% na nočník. Jdu vynést nočník.

"Mamí! Pojď se mnou kakat!" Vítek. Jdeme na záchod. Utírám Vítka, myjeme si ručičky. Kdy my z toho smradu vyjdem...

To by bylo divné, aby se k dětem nepřidala i kočka. Jdu se podívat na kočičí záchod a fakt že jo! Vynáším hovínko i po kočce a zametám drobky po suchém pečivu, co předtím popadalo kdovíkvůlikomu zrovna vedle kočičího záchodu.

Z rádia se line: "...nastal čas lásky a rampouchů křišťálových..." Napadá mě, že láska neprochází jen žaludkem, ale i konečníkem... Jojo, mám vás všechny ráda.

"Mami, pojď sem! Tady něco spadlo!" volá Vítek.

"Honém, já to držím!" volá Johanka.

Tak já jdu. Počkat... Nechce ono se na záchod i mně...?

Šťastné a veselé vám přeju. A hlavně - zachovejte klid. Však ono se to... nepokaká.

Nevýchovný trik

Vítek se dívá na pohádku. Přitom jí. Já obaluji učebnice, a tak přijdu až po delší době na to, že na stole před Vítkem jsou zaschlé skvrny od kakaa.

Utírám to: "Víťo, příště bych byla ráda, kdyby sis to uklidil sám okamžitě, jakmile ten nepořádek uděláš!"

Vítek mě odzbrojil tak, že jsem jen lapala po dechu: "Já jsem si myslel, že to zmizí!" prohodil zcela samozřejmě a nevinně.

"Zmizí?!?! To myslíš vážně?! Jak by to asi zmizelo?!"

Syn se provinile usměje, jakoby si uvědomil, že nežijeme ve filmu, kde triky jsou běžné...

Nekomentuji to a vracím se k balení Johančiných učebnic. Najednou lituji, že jsem ho to zaschlé kakao nenechala vyčistit samotného... Proč já to jen dělám. Však měl Víťa vlastně pravdu. Ono to zmizelo samo. Maminky jsou na triky odbornice. Ne vždy to jsou ale triky výchovné a na místě...

 

 

 

Dobromysl

Děti se dívají na pohádku, Vítek u toho svačí. 

Johanka pohoršeně k Vítkovi: "Co to děláš, Víťo?!"

Otočím se k dětem od sušáku... Já držím mokré prádlo, Vítek skleničku s voňavou dobromyslí a rozhlíží se po svém klíně, kde ji všude má... 

Vítek: "Já jsem do toho dýchnul a ono to vyletělo ven!" Obrátí na mě svůj nevinný, udivený kukuč.

On do toho dýchne a ještě se prosím diví... A já se divím zase jemu: "Proč to děláš?!?"

Syn mi upřímně odpovídá: "Napadl mě takovej blaznivej nápad, prostě jsem se nudil... Ale moc toho není, jen asi pět zrníček...!"

Jeho upřímnost i snaha mě uklidnit se mi líbí, ale moc mě to neuklidňuje... "A kdo to bude uklízet?!"

"Už jsem to uklidil, těch pět zrníček jsem už zfouknul!" syn se snaží situaci zbagatelizovat, zatímco já z něho rostu... Pět zrníček, hochu, to si nemysli, že ti na to skočím, nad pěti zrníčky by se Johanka určitě nepozastavila... Na těch několik metrů to ale nejsem schopna sama určit přesně. Ještě že blbě vidím i s brýlemi. Vše zlé je pro něco dobré. Špatný zrak vám může paradoxně zlepšit pohled na svět. Rázem se ztratí věci, které by vás s ostrým zrakem vyvedly z klidu.

Uvolňuji si náruč od mokrého prádla, zhluboka dýchám. Stejně se chystám vysávat, takže ona ta dobromysl počká. Nějakých pět, devět nebo šestnáct zrníček dobromysli se v tom ostatním nepořádku ztratí jako nic. Možná i pětadvacet kdyby jich bylo. Však o co jde. Dýchej zhluboka, ženo, dobromysl tě nevykolejí, je to prkotina. Nejraději bych zakřičela na syna, ať si okamžitě jde pro smetáček s lopatkou, ale alou, honem, uklízet. Jenže z toho častého rozčilování a neustálého bytí v "edukativním střehu" jsem už unavená. Proč si přerušovat pohádku... Navíc... Však ona ta dobromysl je na dobrou mysl. Určitě nejen po vnitřním užití. Zkusíme ji užívat vnějšně. Tak já to luxování ještě odložím...

PS: K večeru se syn válí po zemi. "Mami! Tady je strašnej nepořádek!"

"Však té dobromysli bylo jen pět zrníček, ne? Můžeš si vzít lopatku a zamést to."

Syn jde. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Někdy to trvá jen pár hodin.

Gumičky

Všude se válí gumičky. Pořád je sbírám. Pravda, šlápnout na gumičku není vůbec bolestivé, jako když šlápnete na lego, to už zkonstatoval i Vítek. Sice si tím můžeme tříbit vnímání našich bosých nohou, ať už jde o gumičky nebo o lego, ale… No už mě to nebaví. I projít se po obyčejné nezabordelařené podlaze mi přijde obstojný relax.

„Johanko, docela dost mi vadí, že jsou tady všude ty tvoje gumičky. Kdybys je měla všechny v jedné krabičce, ale takhle všude rozházený...“

Vítek není. Nesu věci do koupelny. Vítek tam sedí na WC a směje se.

Znáte tu náladu, kdy jste naštvaní a jakákoli dobrá nálada někoho jiného vás naštve ještě víc. (A to nemluvím o premenstruačním týdnu… To je z ženy teprve dělobuch.) Tak s touhle náladou se obořím na syna: „Co se směješ?!“ Jen ať je synek připravován na život. Aby mohl v budoucnu snáze pochopit svou nastávající.

Vítek sedí na trůnu a rozchechtaně pronáší: „Představuju si to tu jako film. Mohl by se jmenovat Všude jsou tady gumičky.“ A tlemí se tomu ještě víc.

Hm, zajímavé. To nevím, jestli by jeho nastávající potěšilo. Zkouším si ten film představit též. Letmo se mě dotkne dokonce radost, že syn použil techniku, kterou mu občas radím, aby snáze pochopil některé komplikované situace, které se nám dějí zejména kvůli jeho specifikům… Dýchám a zažehnávám své rozbouřené emoce. Přeci jen trumfuji: „A lego! Všude se tu válí gumičky a lego!“ Vracím se zpět do pokoje. Johanka se snaží sbírat gumičky, děvenka moje přičinlivá. Letmo se mě dotkne bezedná láskyplnost. Bezedná…? Stop! Johanka gumičky nedává do jedné krabičky k tomu určené, tu nemůže najít, nýbrž na hromadu svých výkresů a pastelek na stůl… Stůl už přetéká a ledacos chce už už spadnout dolů. Systematička. Vytváří systematický bordel. Po kom to asi má… Chytnu se v mysli za nos, jasně že po mně. Jak já můžu své děti učit pořádkumilovnosti (pořádek já miluji, což o to, jen ho udržet...), když sama umím vytvořit naprosto perfektní chaos. Perfekcionaslistka to já jsem, chichi. To mě rozradostní. Být perfekcionalistou v bordelaření, to je kuriózní specialita. Co Johančině perfektnímu chaosu a podobně stižené tchýni asi řekne v budoucnu Johančin nastávající… Reklamace já přijímat nebudu. Pupeční šňůra se odstřihla a vůbec, každý máme svou karmu. Ať si mládenec vycvičí Johanku sám.

Jauvajs. Malá částečka lega. „Víťo! Nebude ti vadit, když ti to lego vysaju?!“

Děti uklízí

Děti uklízí. Přesunují věci z místa A do místa B a mně přijde, že z nepořádku dělají bordel. Chaos na entou.
"Víťo, co to děláte?!" Obořím se na něho, neb je očividně iniciátorem on a Johanka jen ochotně pomáhá. "Vždyť tady nebude k hnutí!"
Vítek ukazuje na jedno prázdné místo: "Ale tady je uklizeno! Nic tu není!"
Já: "Ale je to všude kolem!!"

Vítek s momentálním klidem svého momentálního nadhledu: "Neboj mami, to už nemůže být horší."

Rozhoduji se mu věřit. Ostatně nohy na stůl si můžu dát stále, on mi ten bordel neuteče a rád na mě počká. Sama se už těším na nějaký bezdětný den, kdy si s tím bordelem dám rande a pěkně od plic mu vyčiním.
Johanka sahá do dlouho neotevřené truhly a vyndavá královskou korunu: "Jé, to mi přivezl Jeroen!!!" Nadšeně si dává korunu na hlavu a radostně tančí.

Vítek: "Ale už nic odsud nevyndavej! To by přesahovalo hranici objevení za den a denní limit šťastnosti v této domácnosti!"

Tak hlavně že jsme spokojení a spadá to do limitu. Možná bych to mohla zapsat, ještě než nám ten limit přeteče...
"Děti, hlasujeme! Mám to nejdřív napsat na FB, nebo radši vařit?"
Vítek: "Když mi klesá popularita, potřebujeme ji zvýšit. Napiš to hned, hlad počká!"
Johanka se zdržela hlasování, tak tady to máte. Píšu to naprosto nevýchovně s nohama na stole a děti sestavují kdesi na mé posteli katapult. Asi už mají uklizeno. Je to tu jedno velké skladiště. Pro klid své duše jsem si sundala brýle. Lépe se mi tak přehlíží ten nepořádek, zkuste to taky.

Lázeň pod postelí

Vítek chce lézt pod postel.
Beru to na vědomí: "Tak si tam zameť, je tam bordel."
Vítek: "Ale v tom je přece ten smysl! To je na tom právě to nejlepší, užít si tam ten nepořádek!! Ochuzujete se o kvalitu té lázně, když uklízíte!!!"

Neústupně na tom trvám, a tak jde syn i přes své protesty pro smetáček s lopatkou a zametá pod postelí. Je hotov a konečně se dočkal: leze spokojeně pod postel. Spokojenost dlouho netrvala. Zpod postele slyším: "Johanko, jdi pryč!!" Johanka uprostřed místnosti nehybně sedí a očividně ji zajímá Vítkovo počínání. Jen se dívá, minimálně dva tři metry od svého podnikavého bratra.
Zřejmě ho její klid vytáčí: "Mami, ať jde Johanka pryč!! Já ji nechci vidět!! Já ji pořád vidím periferním viděním!!!"

Nereaguji, jen se dívám na vzdálenost mezi dětmi a vyhodnocuji, má-li cenu tento svár nějak řešit, a pokud ano, jak. Na čí stranu se přidat... Chápu Vítka, ale zároveň mi přijde neadekvátní a možná i nesmyslné po Johance chtít, aby se stěhovala ze svého místa kamkoli pryč. Ono Vítkovo periferní vidění se může zdát býti občas bezbřehé...

Vítek vylézá zpod postele: "Mami, tys mě ochudila o kvalitu zážitku. Já jdu jinam. A tam už si neuklidím!!"
Přechází pod psací stůl a spokojeně se tam obkládá židlemi, dekami, polštáři a ukrývá se do útrob pod stolem...
Na poslední chvíli mrknu malým průhledem pod stůl, kde jsem též už dlouho nevysávala. Nechci tím expanzivním úklidem přijít o malé dílky Lega, které ježíška stály dost penízků... A už mě ani nebaví v nechutné směsi uvnitř vysavače hledat zapomenuté poklady, které rázem jsou nepostradatelné.
Zahlédnu tam i chuchvalec prachu. Se sebezapřením ho nejdu zvednout a nechávám Vítka v klidu. Rýsuje se nám pár mírumilovných minut...

Nedokonalost

Babička: "Vítku, sedíš na židli, která je nakřivo. To necítíš? Proč to nevyndáš, co je pod tou jednou nohou?"
Vítek: "Tady je všechno nedokonalé. Kdyby tady bylo všechno dokonalé, tak bych si toho všimnul, že se ta židle se mnou kejvá!!"

Peřina

Vítkovo oblíbené místo je postel a převelice rád se chumlá do peřiny. Jeho "hobby" je s peřinou dělat roztodivné kusy, jejichž výsledkem je vždy pozoruhodný chuchvalec z povlaku a peřiny. Několikrát jsem se vztekala u toho, když jsem tu spoušť napravovala, než jsem konečně udělala rozhodnutí. Chlapec si to bude napravovat sám. To si vždy celý zaleze dovnitř povlaku a přímo tam tu peřinu napravuje. Dnes tam takhle musel sunout celou peřinu. Lezl tam jak do tunelu, a když byl celý uvnitř, slyším: "Mami, já si připadám jako ten vážený pan důchodce na hradě, co tam zaváděl elektřinu!!"

Sirup

Nevím jak vy, ale já nemám ráda sirup. Jakýkoli, ať je sebezdravější, klidně nechť obsahuje 100% ovoce a mínus 100% cukru či barviv, nemám ráda žádné sirupy. Nemusela jsem je nikdy, už jako dítě. Do dneška jsem však nemohla vysvětlit proč. Ode dneška vím. Když se vám totiž takovej sirup vyleje, nedá se to umýt! Už jste to zjistili? No radši to nezkoušejte a nechte si říct, věnujte se smysluplnějším a radostnějším věcem.

Z mých povídání jste už možná zaregistrovali, že každé mé dítě je jiné. Ano, i co se týče sirupů. Vítek pije nejraději čistou vodu. Johanka také, nicméně pokukuje po sirupech jako štamgast po slivovici. Většinou odolám a sirup v obchodě i přes její naléhání nekoupím. Jedna láhev v ledničce nám bohatě vystačí téměř na generace. Před nedávnem jsem podlehla jejímu dívčímu naléhání…
„Mamí, tenhle kup, prosíííím!!!“
„Ne, Johanko, máme doma ještě bezovej, vůbec to nepijete...“
„Ale tenhle je mami červenej, prosíííím…!!!“
Navíc se nečekaně přidal Vítek, milovník všeho zdravého: „Mami, ten je zdravej, má hodně procent ovoce!“
No tak jo, budeme mít v ledničce výjimečně dvě láhve sirupů. Ok, nechť je po vašem…
To bylo asi před dvěma týdny. Od té doby celkem pohodička, vždy jsem sirup obsluhovala já. Ale dnes to přišlo!
Dávala jsem prádlo do pračky, vesele si ho třídím… Johanka mi nese něco ukázat z kuchyně: „Mami, prosím, můžu si nalít tenhle sirup?“
„Ano, ale opatrně, jo?“ dím mimoděk.
Třídím si své prádlo. Co své… Budu vůbec já prát něco svého?! Vítkovo pyžámko, triko, Johančiny legínky, nepřeberně ponožek…
„Mamíííííííí!!!“
Uvědomuji si, že jsem slyšela nějaký divný zvuk…

„Mamííí!!! Ono se mi to vylilo!!“

Nechávám prádlo prádlem a jdu jako ostatně obvykle řešit od nedodělané práce jinou atraktivitu.
U stolu vidím vyděšenou Johanku zakrvácenou od hlavy až k patě tím červeňoučkým sirupem. Nejen že je na ní, on je všude kolem. Na stole, na věcech položených na stole, na židlích, na dlažbě… No všude. Snad jen do zavřených skříněk kuchyňské linky nedolétl. Ok.
Vítek samozřejmě zvědavě přibíhá. „Víťo, nechoď sem! Je tu všechno od sirupu, vyšlapal bys to! Johanko, svleč se, všechno si svleč a opatrně jdi z toho pryč. Umyj se.“
Vytírám vše z nejhoršího.
Pláč. Johanka stojí jak zastavený film, slepená od sirupu a pláče. „Mamííí, svleč mi to, ono mi to nejde!!!“ Obratně a opatrně ji svlékám. Ještě že to nemá ve svých dlouhých vlasech… Evakuuji dcerku na území bez sirupu. Přepírám její oblečení z nejhoršího, aby tam skvrny nezůstaly napořád jako batika.

Zpět do kuchyně. Vytírám vše podruhé, to by snad mohlo stačit. Vítek překračuje zasažené území. „Mami, tady to lepí! Fůj, to strašně lepí!“ Nevěřícně na něj koukám. „Co blbneš, vždyť už jsem to vytírala. Ty seš v ponožkách a stěžuješ si. Já jsem tu bosa,“ capkám bosky po dlažbě a ukazuji mu, že mi to nelepí, „a nic mi nelepí!“ Vítek: „Tak si vezmi ponožky a bude ti to taky lepit!“ Ok. Vytírám potřetí a Vítek si sundavá ponožky.

Slyším děti, jak spolu leží na posteli. Vítek: „Johanko, jak jsi to udělala?“ Johanka mu to popisuje.
Vítek s pohoršením: „Johanko, ty seš makovec… Makovice!“
Johanka to však bere jinak, rozněžněle se usmívá: „Makovička! Maková panenka jsem!“
Nahatá poskakuje po bytě. „Jé, tady to lepí!!!“ Cože?! Vždyť už jsem to i přestala počítat, kolikrát jsem to vytírala… Jak já bych ráda dělala něco úplně jiného, než tady pořád zachraňovala nějaké katastrofy… Navíc tak blbé katastrofy! Ach, jakým vznešeným věcem bych se já mohla věnovat… Ach, na jakých výletech bychom mohli být, nebýt pořád takových všednodenních problémků, které se nám pořád lepí na paty a znesnadňují nám hnout se z místa...
Vítek: „Johanko nekřič! Ty mě jenom znervózňuješ!! Já tady zhynu!“ Vítek pije vodu. „Fuj, já mám něco v puse!!“
Johanka: „Aspoň něco máš!“
...aha... Vždyť já už chtěla dávno vařit oběd… No, tak si dětičky počkají, maminka musí teď vytírat sirůpek rozteklej všude po bytečku. Tyjo, jak oni to můžou vyrábět, že to tak šíleně lepí a nejde to docela obyčejně umýt… Však se ta láhev tvářila celkem zdravě… Co oni tam do toho můžou přidávat? Kdybych vzala čerstvé ovoce, rozmačkala ho tady všude po dlažbě, tak to budu mít snáze uklizené než tuhle pohromu… Ještě někdy vám na to skočím, kupovat sirup. Voda nám stačí! Končím vytírání a stěžujte si na lepkavé povrchy, jak chcete. Není možné, aby nesčetněkrát vytřený povrch ještě lepil. Těmahle svýma rukama jsem to dělala, tak vím, že to je hotové a za kvalitu ručím. Děti, je to ho-to-vé.
Johanka to vezme v potaz a chová se podle toho. Vítek to sice v potaz vezme též, ale vůbec se podle toho nechová. Ještě celé odpoledne i večer od něho slyším, jak mu tu lepí podlaha, tu stůl, tu židle… No jo, je přecitlivělej. Není se co divit, Vítkovi běžně vadí i normální věci na dotyk jako mokrá klika u dveří auta při dešti: to čeká, až mu otevřu vůz jako aristokratovi, nebo třeba odmítá lepit lepidlem – to je pod jeho důstojnost špinit se něčím tak mazlavým…

Beru to jako fakt. Však on ten sirup někdy vymizí. Nebo se Vítek zocelí a zvykne si, že tu s námi sirup žije.

Ještě v noci před usnutím mi ta záhada nejde z hlavy. Uvědomuji si, že máme speciální šikovnej sprej na odstraňování etiket. Tím by to šlo! Ale až zítra, jdu spát, dobrou noc. Sladké sny vám nepřeji. Vím, o čem mluvím. Ono se vám to potom všude rozpatlá a blbě se to odstraňuje. Tak si dejte bacha. Všeho moc škodí. Stačí jenom obyčejná dobrá noc. Stejně jako obyčejná dobrá voda...