Baf! Sprostá slovíčka

Vítek: "Mami, už jsem ti říkal, že se mi podařilo bafnout na dědu?"

Tu příhodu si pamatuji velmi dobře...: "Jojo, říkal jsi mi, že ses od dědy naučil nová slovíčka." Křením se.

Vítek se diví: "Cože? Nová slovíčka??"

Já: "No říkal jsi, že se děda tak leknul, že ti řekl něco sprostého." Nechce se mi to po dědovi opakovat...

Vítek už chápe a s přehledem pronáší: "Ahá! Ale to nebylo nic nového, to já už znám ze školy!"

Tak chlapec už má širokou slovní zásobu ze školy, podívejme se... "A proč to tedy nepoužíváš?"

Vítek je zaskočen mou otázkou, pokrčí rameny: "Nevím. A proč to nepoužíváš ty?"

Já: "Líbí se mi mluvit bez takových slov."

Jsme zrovna u prarodičů, napadají mě souvislosti... Z Vítka se obrátím na babičku: "A proč tak nemluví babička?"

Babička se vyděsí, jako by zrovna slyšela několik vět pěkně sprostě opepřených a pohorší se: "No já to úplně nesnáším!!"

A jsme doma. A s klidem už dodá: "Nikdo mě to nenaučil. Kolem mě nikdo nemluvil sprostě."

Si říkám, že to je divné... "Ani ve škole?"

Babička reaguje hned: "Ani ve škole! Já si vůbec nepamatuju, že by tak kluci mluvili."

Pokračuji logicky: "A proč ses to nenaučila od dědy?"

Babička je překvapená: "Od dědy??"

Tak to už je divné. Ale hned mi to dojde: "Ty na něj nebafáš!"

Děda i s babičkou se rozesmějí. Tady jsem doma...

Syn se blaženě culí též.

Gumičky

Všude se válí gumičky. Pořád je sbírám. Pravda, šlápnout na gumičku není vůbec bolestivé, jako když šlápnete na lego, to už zkonstatoval i Vítek. Sice si tím můžeme tříbit vnímání našich bosých nohou, ať už jde o gumičky nebo o lego, ale… No už mě to nebaví. I projít se po obyčejné nezabordelařené podlaze mi přijde obstojný relax.

„Johanko, docela dost mi vadí, že jsou tady všude ty tvoje gumičky. Kdybys je měla všechny v jedné krabičce, ale takhle všude rozházený...“

Vítek není. Nesu věci do koupelny. Vítek tam sedí na WC a směje se.

Znáte tu náladu, kdy jste naštvaní a jakákoli dobrá nálada někoho jiného vás naštve ještě víc. (A to nemluvím o premenstruačním týdnu… To je z ženy teprve dělobuch.) Tak s touhle náladou se obořím na syna: „Co se směješ?!“ Jen ať je synek připravován na život. Aby mohl v budoucnu snáze pochopit svou nastávající.

Vítek sedí na trůnu a rozchechtaně pronáší: „Představuju si to tu jako film. Mohl by se jmenovat Všude jsou tady gumičky.“ A tlemí se tomu ještě víc.

Hm, zajímavé. To nevím, jestli by jeho nastávající potěšilo. Zkouším si ten film představit též. Letmo se mě dotkne dokonce radost, že syn použil techniku, kterou mu občas radím, aby snáze pochopil některé komplikované situace, které se nám dějí zejména kvůli jeho specifikům… Dýchám a zažehnávám své rozbouřené emoce. Přeci jen trumfuji: „A lego! Všude se tu válí gumičky a lego!“ Vracím se zpět do pokoje. Johanka se snaží sbírat gumičky, děvenka moje přičinlivá. Letmo se mě dotkne bezedná láskyplnost. Bezedná…? Stop! Johanka gumičky nedává do jedné krabičky k tomu určené, tu nemůže najít, nýbrž na hromadu svých výkresů a pastelek na stůl… Stůl už přetéká a ledacos chce už už spadnout dolů. Systematička. Vytváří systematický bordel. Po kom to asi má… Chytnu se v mysli za nos, jasně že po mně. Jak já můžu své děti učit pořádkumilovnosti (pořádek já miluji, což o to, jen ho udržet...), když sama umím vytvořit naprosto perfektní chaos. Perfekcionaslistka to já jsem, chichi. To mě rozradostní. Být perfekcionalistou v bordelaření, to je kuriózní specialita. Co Johančině perfektnímu chaosu a podobně stižené tchýni asi řekne v budoucnu Johančin nastávající… Reklamace já přijímat nebudu. Pupeční šňůra se odstřihla a vůbec, každý máme svou karmu. Ať si mládenec vycvičí Johanku sám.

Jauvajs. Malá částečka lega. „Víťo! Nebude ti vadit, když ti to lego vysaju?!“