Vánoční okno

To vám jednou takhle uzrál čas na předvánoční úklid. Znáte to, nestačí jen blížící se Vánoce a vhodná souhra všech možných vhodných okolností, ale v první řadě na to musíte mít vy sami to správné rozpoložení. Musí se vám chtít. Inu, jeden den se mi to přihodilo a jala jsem se mýt okna. Děti si výjimečně v klidu hrály, už jen to se muselo využít. Nu, možná kdybych je pozvala metodicky ku pomoci, vyhnula bych se následujícím komplikacím… Leč jejich maminka není vzorný vychovatel za každé situace, někdy taky chce mít vysněný klid a dělat si věci nerušeně po svém bez zasahování svých milovaných ratolestí. Tak se mi to splnilo…

Myju si první část okna, druhou část okna, třetí… Mám radost, jak mi to jde pěkně od ruky, až si říkám, kolik to bylo štráchů, než jsem se k tomu přiměla. Tááák… Mám to vše hotové. Jsem spokojena. Poodstoupím… A spokojenost mě hned přešla. Vidím, že vidím dost blbě. Přemýšlela jsem, čím to. Jestli se můj zrak tak rapidně zhoršil… Mrkám, ostřím, nelepší se to. Či zda to tu je zapařené jako v sauně, podobně jako když zapomenu přepnout čudlík v autě na cirkulaci vzduchu, na to já jsem taky expert a potom se divím, proč máme tak zapařená okna… Visí tu mokré prádlo, pere druhá pračka… Že by se okna zapařovala od toho… No nic, vezmu to znovu. První část okna hotová podruhé… A to se podívejme, ono je to snad ještě horší… Že by únava materiálu… Já tedy unavená už rozhodně jsem. Že jsem se do toho pouštěla! Zase někdy mě napadne dělat předvánoční útulno! Příště se vám na to vykašlu. Energie nemám po covidu zdaleka nazbyt a já s ní takhle mrhám. Však ta okna by klidně počkala do jarních deštíků taky. A možná i na letní bouře. Vidět přes ně bylo rozhodně líp než teď. Prstem přejíždím přes sklo, je potažené takovým zvláštním mlhavým materiálem… Děti to v nejmenším neznervózňuje, Vítek si staví své panství v nějaké strategické hře, Johanka si hraje s Legem a panenkami a roztomile si u toho rozpráví…

Slézám z parapetu, když v tu zaostřím na sprej, co držím v ruce… Mozek mi tak nějak nechce pochopit, co ruka drží. Držím já vůbec v ruce správný sprej? Chvíli se zamýšlím… Ono totiž i pokovidové myšlení u mě není zdaleka nejbystřejší… Všechny náležité spoje se konečně spojily a mně došlo, že sprej na okna vypadá pravda poněkud jinak. Ztuhnu. Pohlédnu zpět na okna jak na svaté zjevení. Já je umyla dezinfekcí na koupelny a toalety!!! Spreje mají podobný tvar, drží se podobně, jen mají nádoby docela jinou barvu obalu a docela jinou funkci… Ach jo. Mám já tohle zapotřebí…

Každopádně ač to tak na první pohled nevypadá, nyní se dívám skrze OPRAVDU ČISTÉ okno. Kdekdo by tomu jistě nevěřil, leckdo by jistě právem pochyboval, já bych se jim ani nedivila, ale já vím, že těmahle svýma rukama jsem to vydezinfikovala! Ať žije kovidový rok. To by mě zajímalo, jestli je někdo taky tak ujetý, že předvánoční úklid domácnosti bere z gruntu dezinfekcí. No což, letos se všechno svaluje na covid, tak proč by ne naše okna…

Uklouzlo mně nějaké nevšední slovo na adresu právě umytých oken a mé roztržitosti… Děti zpozorní a zajímají se, co se děje. „Nic, děti, jen máme teď okna OPRAVDU ČISTÁ. Umyla jsem je místo přípravku na okna dezinfekcí.“ Nevím, jestli mám slzet zoufalstvím nad svým stavem či smíchy nad stavem oken… Nebo naopak?

Vítek hygienista je nadšen: „To je teď hygienické okno! To bychom ho mohli i olizovat!!“

Vím, že Vítek je kdykoli blízko činům… „To ať tě ani nenapadne! Jdu to umýt znovu tím, čím se to má mýt.“

Vítek dál teoretizuje: „Kdybychom teď vyfotili jen to okno a dali to na Aukro, tak si zákazník řekne – to bude nějaký luxusní byt…“ Já ti dám, luxusní byt… Rozhodně máš luxusní maminku… Nechávám si to tajemství ale pro sebe a syn pokračuje: „A pak se přijde podívat osobně a uvidí ten bordel ve zbylé části bytu,“ ach, holomku, copak jsme tu už neuklízeli… To mé dítě je tak pintlich, pořád by jen uklízel a nejhorší jsou jeho přeaktivní uklízecí snahy před spaním, kdy si přeju zejména, aby už děti konečně ležely v postelích a spaly, a ne aby synátor zušlechťoval domácnost…

Vítek teatrálně pokračuje v teorii o zákazníku z Aukra: „A trefí ho šlak. Pak se probere, podívá se na to okno a uznale řekne – to okno jste umyli opravdu dobře. A já bych mu řekl, že ta cena na Aukru pět miliard byla jen za ty okna, ne za celý byt…“ Syn se směje potěšením nad svým ekonomickým myšlením, Johanka se kouká ze svého bratra na mě, mezitím si prohlíží, co to maminka na oknech vytvořila… Přejíždí nevěřícně po skle prstíčkem i ona…

Očividně se syn ve světě neztratí a řekla bych, že praktická dcerka též ne. Příště si je přeci jen vezmu ku pomoci nebo minimálně na dohled nad maminkou… Přináším z koupelny ten správný přípravek na okna, několikrát se ujišťuju čtením etikety, že skutečně je to tentokrát to správné, a myju to potřetí. Děti si každý berou své papírové utěrky a leští též. Je milé, jak jsou motivované, aniž bych jim cokoli říkala…

Šťastné a veselé. Dezinfikované!

 

Izolace

Obzvlášť po koronavirové izolaci je těžké někam Vítka dostat na vycházku či dokonce výlet. Nejraději je zavřený doma, ve svém bezpečí, nanejvýš na zahradě u babičky s dědou. Jakékoli vybočení z konvencí obnáší hodně energie a vynalézavosti ho někam dostat, ba co víc, při cestě či přímo na místě pak řešit další nesnáze. Vítek se nechce setkat se psy, s mravenci ani s jiným hmyzem. Pokud se tak stane, začíná plakat, křičet a utíká pryč. Pro mě to znamená cvičit se ve své akceleraci a zachytit ho dřív, než mi zmizí z dohledu. Pevně ho držet a uklidňovat. Také má nerad slunce a vedro, těžko snáší převoz v teplém autě. Považte, máme navíc rozbitou klimatizaci…

To takhle jednou při snídani děti seznamuji se svým plánem na výlet. Vítek má jasno, odmítá zcela všechno. Pokud se mi zadaří (leč vězte, že ne vždy mám v sobě tolik pozitivního odhodlání), nejlepší je v takových situacích sáhnout po humoru. A tak i teď volím nadsázku a krapet přeháním, i když zas tak daleko od pravdy pravděpodobně nebudu, a intonací hlasu přehrávám: „No, Víťo, už to vidím po prázdninách: Až se vás někdo ve škole bude ptát, kde jste byli o prázdninách, všichni budou odpovídat,“ přeměním intonaci hlasu na nadšenou: „My byli na Lipně! My byli na Moravě! My byli v hopsáriu! My byli na horách! My byli ve vodním světě! My byli u moře!“

Vítek mi do toho skočí a vyděsí se, znalý aktuální situace: „U moře?!!“

Nenechám se přerušit: „Jo, třeba u moře, co já vím. Jiní zas: Já plaval v Rakousku, já v Itálii!“

Vítek vyvalí oči ještě víc: „V Itálii?!!“

Pokračuji: „Nevím, třeba jo. A ty odpovíš,“ změním intonaci na poklidnou až překlidnou, hodnou řádného pecivála a mám před očima pohádku s líným Honzou, kterého v podání Marka Ebena museli obracet na peci: „Doma. Seděl jsem zavřenej doma. Ven jsem šel, jen když pršelo.“ Johanka se chichotá. Končím svou teatrální průpověď a čekám synovu reakci.

Ten i v této situaci má jasno a je zcela vyrovnaný se svou výjimečností. On je snad i hrdý! „Aspoň by bylo trochu kultury. Kulturní psiny,“ dodá s mrknutím oka, abych to správně pochopila.

Hleďme. Že my bychom doma měli celé dny kejsnout jen pro nějaké dvě minuty Vítkovy slávy ve třídě…?! Vytáhnu je ven, i kdyby bylo třicet pět stupňů ve stínu! Někdo se otužuje při nízkých teplotách, my se holt budeme otužovat vedrem. To by bylo aby se syn krapet nesocializoval.

Odpoledne vystupujeme z auta v nedalekém městě, po dvaceti minutách jízdy konečně na výletu. Relax může začít... Vítek: „Příště už nikam nejedu! Nesnáším slunce! Je mi blbě z toho vedra!“ Hnedka uvidí přes ulici výstavního pudla. „A tamhle je pes!“ Že by konspirace proti Vítkovi…? Ušklíbnu se v mysli, ale hned Vítka chytám a chlácholím. Smýká se mi v náručí, pláče a volá, aby to slyšelo celé náměstí: „To je nejhorší výlet v životě! Slunce, hic a ještě navíc psi!“ Chlapče, takových „nejhorších výletů“ už jsme zažili nepřeberně… Objímám ho a vedu ho k muzeu: „Vítku, hned tady za rohem je muzeum, zavřeme se tam, žádný hmyz tam nebude, žádný pes, krásné, uzavřené, izolační prostředí, pojď.“

Vítek se mnou sice kráčí, ale stále výlet bojkotuje: „Ale to bude trvat dlouho!! Já chci domů!!“

To máme teprve začátek. Otvíráme muzeum a vítá nás tam stojan s dezinfekcí. Koronavirový čas budiž požehnán, byť nám to nese i negativa. Nyní nám bylo sneseno pod nos pozitivum, které Vítka vždy potěší. Spokojeně si s úlevou několikrát dezinfikuje ruce. Rýsuje se nám alespoň pár relativně poklidných minut...

PS: Čtu si tento příběh nahlas v kuchyni. Vítek trůní na záchodě a po skončení mé četby volá: "Mami!! Mamíííí!!! Já jsem to všechno slyšel!!!"

To mě nepřekvapuje, ptám se: "A líbilo se ti to?"

Vítek spokojeně, ba přímo nadšeně: "Jóóó!!"