Reflex I. P. Pavlova a nelegální emigrant

 

Vítek si zkouší nové tričko. To je vždycky poněkud napínavé. Nemá rád totiž změny a vůbec má další své specifické nároky. Bez knoflíků, bez tkaniček, bez míčů, bez aut, nesmí to být těsné, nesmí to být z nějakých pro něj nepříjemných materiálů atp. Není to rozmazlenost, to je charakteristický rys takovýchto dětí. Už kolikrát se stalo, že nové oblečení neprošlo jeho sítem, a pokud se nedalo v obchodě vrátit, zůstaly nám ve skříni krásné, zcela nové kousky… Nemusím zmiňovat, že miliardář nejsem… O zkoušení v obchodě se se mnou raději vůbec nebavte. Adrenalin to je pro mě i doma a zas takový exhibicionista nejsem, abych opakovala něco, co už se několikrát pro mě stalo na veřejnosti nepříjemným zážitkem. Takový můj osobní reflex I. P. Pavlova. Stačí, když Vítek někdy zahlásí doma: „Mami, to mi je malý!“ a já hned jdu do mdlob, že mu musím kupovat zase větší velikosti a co z toho vše plyne…

Vítek si tedy teď zkouší nové tričko. Hle, zaujme ho barva. Červená se mu líbí. První velký kámen mi spadl ze srdce. Věděla jsem, že by mu ta červená ohromně slušela, ale nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli syn nebude říkat, že to je barva pro holky.

Taky nemá rád škrábavé materiály. Kroutí se, že ho to zevnitř lechtá. No jo, bylo mi jasné, že nějaké komplikace přijít musí. Sahám dovnitř trička, abych se přesvědčila. Zevnitř to je opravdu nepříjemné...  "Vezmeš si tílko," uklidňuju ho.

Vítek poskakuje a kroutí se: "To tak škrábe, to tak drásá! Ale je to taková krása!" Mám z něho radost, téměř mladý Cimrman. Mohlo by z něj ještě Něco nebo spíš Někdo být. Naštěstí z lícu se ta aplikace blyští, to syn rád, navíc je to hmatově zajímavé, to má rád taky. Další kámen ze srdce buchnul o zem. Hladí tu aplikaci nahoru, dolů: "To znám, to je Velká Británie." Jsem hrdá matka. Suma sumárum, negativa trička jsou přehlušená jeho pozitivy. To bychom mohli mít vyhráno. Avšak najednou Vítek v hlazení aplikace ustane. Vyvalí na mě oči: "Abych nebyl označen za nelegálního emigranta!"

Vyvalím na něj oči taky, ale obdivem jeho myšlenkových spojů. Zároveň se rozesměju, ale jen lehce. Vnímám jeho obavy. "Ne, to si nikdo myslet nebude. Však umíš pěkně česky." O jeho angličtině takticky mlčím, ale sám zná své limity. Syn rozloží rukama, vyvalí na mě oči znovu, tentokrát udiven nemožností své matky. Jo jo, puberta už nám klepe na dveře... "Mami...," protáhne, "to byl vtip!!"

"Ten se ti poved'. To jsem ráda, že můžeme být v klidu a že se ti to tričko líbí."

Synek odskotačí k zrcadlu a prohlíží si v něm měňavou aplikaci, jak s ní hýbá nahoru a dolů. Úleva. Syn adoptoval do své péče nový díl ošacení. Ano, sváteční moment, nehledě na advent. Pokoj lidem dobré vůle, hlavně těm, co tohle čtou.

PS: Čtu dětem, co jsem právě sepsala. Vítek po dočtení nadšeně volá: "Mami!!! Musíš vydat knížku!! To je tak strašně pěkně čtivý!!!" Tak kdybyste se toho někdo chtěl ujmout, jsem vám k dispozici. Já osobně se do toho však zatím nehrnu. Šetřím si svou už tak omezenou kapacitu mimojiné na výběr nového ošacení dětí a jiné opatrovnické záležitosti spojené nejen s rodičovstvím, víte?

Exhibicionista

Slunečné počasí, začátek června. Jdeme stromořadím kolem řeky. Dcerka nadšeně ukazuje na protilehlý břeh: "Mami!!! Podívej!!"

Rodinka tam zkouší nohama teplotu vody. Nejmladší člen je natolik nadšen, že nehledě na vodu kolem sebe se začíná svlékat. Ostatní členové jeho rodiny ho hlasitě usměrňují.

Můj syn se přidává k dcerce: "Mami! Podívej, co dělají!!"

Koutkem oka se tam podívám a ani taková rozjařená (či rozletněná) situace mě nevyvede z mých depresí: "Hm, exhibicionisti..." A hle, najednou se ze své zachmuřenosti proberu a sama se zasměju svému vtipu. Kdežto nemám vhodné posluchače. Mé malé děti na mě upřou své udivené pohledy.

 Dcera: "Cože, mami? Co to je??"

Syn se (už) pubertálně chichotá a zkouší to opakovat: "Exhibista..."

A jéjej, musím vysvětlovat... A tak vysvětluju pojem exhibicionista: "To je někdo, kdo rád dělá na veřejnosti něco výjimečného, co je zároveň poněkud divné... Bych řekla..."

Vítek jásá: "Já jsem exhibista!"

Opravuju ho a uvádím věc na pravou míru: "Exhibicionista. Víťo, to ale může bejt i člověk, co se obnažuje v parku," ukážu na nedaleký most: "nebo třeba že nahatej by se prošel normálně tady po tom mostě..."

Syn se znechuceně kření a pohrdavě kroutí hlavou... Ale ta myšlenka ho očividně zaujala a přehání: Rozhazuje rukama kolem, ukazuje na všechny lidi: "Co se to stalo? Mám něco s očima?? To je nějaká vzácná vada...?!" Nechápavě na něj hledím a čekám na vysvětlení. Pokračuje: "Všichni jsou nahatý, a jakmile se na ně podívám, najednou na ně skočí oblečení!!" Sám se chichotá svému vtipu. Podaří se mu vyloudit úsměv i u mě.

Johanka to nechápe, čemu se smějeme. Tahá mě za kabelku: "Mami, mami, co to řekl? Co to znamená??" Ach jo. Jsem unavená cokoli vysvětlovat. Chci být někde o samotě a jednoduše odpočívat; přijdu si stále jak maratonový běžec, co už mu ale nestačí síly...

Od odpovědi mě naštěstí zachraňuje další živý obraz u řeky... Plavci se tam sluní. Vítek mě nápadně nenápadně upozorňuje, ať se na ně podívám. Mrknu tam a nevidím nic výjimečného... Vítek mě upozorňuje pohoršeně, jako by si to představoval na svém zadečku: "Mami, ty plavky... Eeee..." Kření se, jak kdyby jedl citrón... "Mami, ty plavky... Úplně zařízlý... Tam... No tam..." Ani to nechce doříct.

"V zadečku?" vysvobodím ho.

"Jo. Brr..."

"Máš rád radši svý trenýrky, viď."

Syn s úlevou, že něco takového nepotkává jeho zadeček: "Jo..."

A jak tak pokračujeme kolem řeky, pomalu jsou exhibicionisté z nás... Široko daleko jsme jen my oblečení, bez plavek.

Syn se pořád toho slova drží, šeptá mi: "Mami, mám jim to říct??" Vypadá dost odhodlaně, už se blíží k trojici tmavších chlapců... Zastavím ho: "Ne!" A napadne mě další vtipné vysvětlení: "Ani to neumíš pořádně vyslovit, ještě by tu mohlo dojít k nedorozumění..." No vlastně nejsem tak daleko od pravdy... Chytám se v duchu za hlavu, skrývám oči i ústa...

Přes hřiště se vracíme domů. Johanka to už nemůže vydržet s čůráním a jen tak tak to stihne s dosednutím na wc: "Svobodáááá!!! Svobodááá!!!" úlevně vydechuje. A tématicky, leč krapet nelogicky (ale to kolikrát u krásných žen nevadí...) pokračuje: "Kdo mě vysvobodí, toho si vezmu za manžela!!"

Láskyplně obracím oči v sloup a od dcery přecházím na chodbu, kde se právě Vítek zul. Krabatím nos... "Co to tady smrdí?!?!" Obracím boty moje, Johančiny... Nic. Čisto. Žádné riziko. Vítkova jedna bota... Nic. Druhá bota... A jak ve slavné komedii Slunce seno slavná věta: "Má ho tam!"

Johanka z koupelny: "Mami, co tam má???"

Vítek se nechutně tváří a odtahuje se od své vlastní obuvi: "Mami, nepřibližuj to ke mně, prosím!!! Pffff..."

No pušinec hadr. Kde tohle sebral... Ach jo, tohle čistit...

Johanka neodbytně: "Co je, mami?"

"Ále... Má tam h*vno..."

Dcerka na mě vyvalí oči: "Mami, ty jsi řekla... Píp? Ty jsi řekla sprosté slovo?!?"

No, jak si můžete brát neustále servítky... Obzvlášť poslední půlrok, vlastně už třičtvrtěrok, můj slovník dost zhrubnul, inu vypjatá situace si to žádá, však kdo z rodičů je neustále happy, navíc když člověk není v kondici...  Před dětmi se obyčejně držím, ale ten smrad mě teď zkrátka vyprovokoval.

"No Johanko, to tak smrdí, že to přece nemůžu nazvat jinak!"

Jdu zpět do koupelny  i s tím ukrutným smradem, beru tu nejhorší desinfekci, kterou v naší eko-domácnosti nacházím, a myju to nadělení z bot... Dost odolává... To by se našemu "hygienistovi", co si myje nadměrně často ruce, ale nechce mýt nádobí, ani sám smrkat, aby se neušpinil, nelíbilo, kdyby to musel mýt on... Sprchuju to h*vno, ne a ne pryč... Beru kartáč, znovu desinfekci... A hlavou mi běží: "Exhibicionista jeden... S tímhle... zápachem se dopromenádovat až domů..."

A Johanka mi volá za zády: „Mamííí! Už jsem!!“

Už aby sem přišel ten její ženich, běží mi hlavou…