Prší

Chystáme se na procházku ven, prší. Já i Johanka si bereme deštníky. Vítek nic.
Jen se ujišťuji: "Ty si vezmeš kapucu, Víťo, jo?"
Vítek zděšeně a s údivem, jako bych mu řekla, že zítra přijde konec světa: "A proč?!? Proč teda jdeme ven?? Já chci, aby mi zmokla aspoň jedna část těla!! Proto jdu ven!!"
Tak jo, každého zneklidňuje něco jiného. Někoho být v mokru, někoho být v suchu.
Nicméně Vítek se mě rád drží za ruku nebo alespoň poblíž mě. A tak... Venku:
"Mami, co mi to kape za krk?" Chlapče, prší. Nejen za krk... Aha, on je částečně ukryt pod mým deštníkem, takže je sice v suchu, ale ne tak docela. Znáte to.
"Mami, ty mi kazíš radost z deště! Nedávej nade mě ten deštník! Já si říkal, že je divné, proč na mě tolik neprší."
"Vítku, tak ke mně nemůžeš chodit tak blízko. Já deštník chci mít."
Jdu si středem chodníku, po levici dcerku s deštníkem radostně skotačící v loužích, protože má své úžasné holínky. Po pravici zmoklého synka, ale vyhýbajícího se loužím, protože jsme jeho holínky nechali u babičky. Obě děti naprosto šťastné. Jin a jang. Monáda.

Nedokonalost

Babička: "Vítku, sedíš na židli, která je nakřivo. To necítíš? Proč to nevyndáš, co je pod tou jednou nohou?"
Vítek: "Tady je všechno nedokonalé. Kdyby tady bylo všechno dokonalé, tak bych si toho všimnul, že se ta židle se mnou kejvá!!"

Peřina

Vítkovo oblíbené místo je postel a převelice rád se chumlá do peřiny. Jeho "hobby" je s peřinou dělat roztodivné kusy, jejichž výsledkem je vždy pozoruhodný chuchvalec z povlaku a peřiny. Několikrát jsem se vztekala u toho, když jsem tu spoušť napravovala, než jsem konečně udělala rozhodnutí. Chlapec si to bude napravovat sám. To si vždy celý zaleze dovnitř povlaku a přímo tam tu peřinu napravuje. Dnes tam takhle musel sunout celou peřinu. Lezl tam jak do tunelu, a když byl celý uvnitř, slyším: "Mami, já si připadám jako ten vážený pan důchodce na hradě, co tam zaváděl elektřinu!!"

Útulná atmosféra

Johanka roztahuje žaluzie: „Jé, mami, venku je sluníčko! To je ale krásný počasí!“
Vítek mrzoutsky: „Není! Neprší! To vůbec není krásný počasí!“
Zavalí mě pocit vděčnosti: „To je tak dobře, děti, že vás tady oba dva mám...“
Vítek se diví: „Proč?“
„No, že je tady taková vyvážená harmonie.“
Vítek: „Atmosféra… Mami, to je škoda, že nemáme útulnej byt.“
Divím se, protože vím, že Vítkovi se náš domov velmi líbí a nechce ho nikdy prodat či vyměnit za nic na světě… „Proč myslíš, že nemáme útulnej byt? Však sis ho pořád chválil a právě že sis velebil, jak je útulnej! Co bys chtěl změnit, aby byl ještě útulnější?“
Vítek: „Aby byl menší!“
Mám oči navrch hlavy jako veverka v Době ledové. „Menší?!! Cože? Menší?!! Náš malej byt ještě menší?!?“
Vítek: „No, menší. Bylo by to útulnější.“

Tak synkovi se naše 1+kk o 32 metrech čtverečních zdá být moc velké. Hm. To jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží. Taková puberta tu může být dost zajímavá…
Vítek: „Možná by to tu bylo útulnější, kdyby tu nebyl takovej bordel. A kdyby Johanka přestala kreslit ty pitomý obrázky, který tady zabírají asi deset procent toho všeho bordelu!“
Zajímá mě: „A tvoje Lego, Vítku, taky můžeme vyhodit?“
On má jasno: „Ne, to bychom vystavili.“
No to mě zajímá ještě víc… „Kam? Když chceš menší byt!“
Vítek: „No to bychom tu měli jen jednu místnost!“
„Vítku, my tady ale máme jen jednu místnost…“
Vítek: „Nene! Máme koupelnu! Ta by tu nemusela být!“

Praktická Johanka se vkládá do hovoru: „A kam bys chodil na záchod a kde by ses koupal?“
Vítek je pohoršen: „Vy tomu nerozumíte! To by bylo vše v jednom!“
Znám Vítkovu přecitlivělost na veškeré pachy. „To by ti nevadilo, kdybys tady cítil, že někdo kakal?“
Konečně mu dochází reálné důsledky jeho nápadu: „No, asi jo. Tak Johance musí být aspoň dvacet, aby přestala kreslit ty pitomý výkresy…!“
Johanka leze po čtyřech směrem ke mně a roztomile se tulí: „Mňau!“ No, asi to bude chvíli trvat, než jí bude dvacet…

Vítek nepřestává nacházet řešení. „Kéž bychom si mohli koupit nový byt a mohli jsme tam dát polovinu těch Johanky výkresů! Tady bychom bydleli a tam měli skladiště.“
Johanka: „Ne!“
Vítek: „Jo!“
Johanka: „Ne!!“
Vítek: „Jo!!“
Já: „Nechte toho, nemáme peníze na jiný byt. Musíme si tady zkrátka uklidit.“
Vítek: „Nó, hodně uklidit!“
Děti jsou k sobě nebezpečně blízko. Měním téma: „Ještě že venku svítí to sluníčko.“
Johanka se chytá: „Víš, proč jsem ráda? Protože konečně můžu chodit bosa.“
Vítek se chytá též, ale Johančina tématu: „To není hygienické, chodit bosa, a obzvlášť v téhle době!“ A pokračuje jako Šmoula Mrzout: „Je příšerný počasí!!“ Aha, tak to nebyla dobrá změna tématu. Stejně to ale zkouším, ač vím, že jsem na tenkém ledu. „Mohli bychom jít ven, děti.“
Johanka nadšeně: „Jó!“
Vítek mrzutě: „Ne! Nikam nejdu! Půjdu ven, až se udělá hezčí počasí a nebude svítit slunce!“
Já: „Na podzim?“ snažím se brnknout na strunu ironického humoru, co Vítek rád.
Vítek: „Ne, až přestane svítit slunce!“
„Já v noci s váma nikde chodit nebudu!“ neustávám a brnkám na strunu logiky, kterou Vítek též rád.
Johanka: „Já taky ne!“
Vítek je konečně spokojený: „No tak nepůjdeme ven.“
Jdu vařit. Nasycený Vítek bude tvárnější materiál. Stejně jsem klidná. Od 13:00 má Vítek flétnu v ZUŠ, takže procházka je jistá. Blahořečím vzdělávací systém.

PS: Jsme venku. Vítek: „Tady je příšerný horko!!“ Johanka bosa: „Měl sis vzít krátký rukávy!!“

Sirup

Nevím jak vy, ale já nemám ráda sirup. Jakýkoli, ať je sebezdravější, klidně nechť obsahuje 100% ovoce a mínus 100% cukru či barviv, nemám ráda žádné sirupy. Nemusela jsem je nikdy, už jako dítě. Do dneška jsem však nemohla vysvětlit proč. Ode dneška vím. Když se vám totiž takovej sirup vyleje, nedá se to umýt! Už jste to zjistili? No radši to nezkoušejte a nechte si říct, věnujte se smysluplnějším a radostnějším věcem.

Z mých povídání jste už možná zaregistrovali, že každé mé dítě je jiné. Ano, i co se týče sirupů. Vítek pije nejraději čistou vodu. Johanka také, nicméně pokukuje po sirupech jako štamgast po slivovici. Většinou odolám a sirup v obchodě i přes její naléhání nekoupím. Jedna láhev v ledničce nám bohatě vystačí téměř na generace. Před nedávnem jsem podlehla jejímu dívčímu naléhání…
„Mamí, tenhle kup, prosíííím!!!“
„Ne, Johanko, máme doma ještě bezovej, vůbec to nepijete...“
„Ale tenhle je mami červenej, prosíííím…!!!“
Navíc se nečekaně přidal Vítek, milovník všeho zdravého: „Mami, ten je zdravej, má hodně procent ovoce!“
No tak jo, budeme mít v ledničce výjimečně dvě láhve sirupů. Ok, nechť je po vašem…
To bylo asi před dvěma týdny. Od té doby celkem pohodička, vždy jsem sirup obsluhovala já. Ale dnes to přišlo!
Dávala jsem prádlo do pračky, vesele si ho třídím… Johanka mi nese něco ukázat z kuchyně: „Mami, prosím, můžu si nalít tenhle sirup?“
„Ano, ale opatrně, jo?“ dím mimoděk.
Třídím si své prádlo. Co své… Budu vůbec já prát něco svého?! Vítkovo pyžámko, triko, Johančiny legínky, nepřeberně ponožek…
„Mamíííííííí!!!“
Uvědomuji si, že jsem slyšela nějaký divný zvuk…

„Mamííí!!! Ono se mi to vylilo!!“

Nechávám prádlo prádlem a jdu jako ostatně obvykle řešit od nedodělané práce jinou atraktivitu.
U stolu vidím vyděšenou Johanku zakrvácenou od hlavy až k patě tím červeňoučkým sirupem. Nejen že je na ní, on je všude kolem. Na stole, na věcech položených na stole, na židlích, na dlažbě… No všude. Snad jen do zavřených skříněk kuchyňské linky nedolétl. Ok.
Vítek samozřejmě zvědavě přibíhá. „Víťo, nechoď sem! Je tu všechno od sirupu, vyšlapal bys to! Johanko, svleč se, všechno si svleč a opatrně jdi z toho pryč. Umyj se.“
Vytírám vše z nejhoršího.
Pláč. Johanka stojí jak zastavený film, slepená od sirupu a pláče. „Mamííí, svleč mi to, ono mi to nejde!!!“ Obratně a opatrně ji svlékám. Ještě že to nemá ve svých dlouhých vlasech… Evakuuji dcerku na území bez sirupu. Přepírám její oblečení z nejhoršího, aby tam skvrny nezůstaly napořád jako batika.

Zpět do kuchyně. Vytírám vše podruhé, to by snad mohlo stačit. Vítek překračuje zasažené území. „Mami, tady to lepí! Fůj, to strašně lepí!“ Nevěřícně na něj koukám. „Co blbneš, vždyť už jsem to vytírala. Ty seš v ponožkách a stěžuješ si. Já jsem tu bosa,“ capkám bosky po dlažbě a ukazuji mu, že mi to nelepí, „a nic mi nelepí!“ Vítek: „Tak si vezmi ponožky a bude ti to taky lepit!“ Ok. Vytírám potřetí a Vítek si sundavá ponožky.

Slyším děti, jak spolu leží na posteli. Vítek: „Johanko, jak jsi to udělala?“ Johanka mu to popisuje.
Vítek s pohoršením: „Johanko, ty seš makovec… Makovice!“
Johanka to však bere jinak, rozněžněle se usmívá: „Makovička! Maková panenka jsem!“
Nahatá poskakuje po bytě. „Jé, tady to lepí!!!“ Cože?! Vždyť už jsem to i přestala počítat, kolikrát jsem to vytírala… Jak já bych ráda dělala něco úplně jiného, než tady pořád zachraňovala nějaké katastrofy… Navíc tak blbé katastrofy! Ach, jakým vznešeným věcem bych se já mohla věnovat… Ach, na jakých výletech bychom mohli být, nebýt pořád takových všednodenních problémků, které se nám pořád lepí na paty a znesnadňují nám hnout se z místa...
Vítek: „Johanko nekřič! Ty mě jenom znervózňuješ!! Já tady zhynu!“ Vítek pije vodu. „Fuj, já mám něco v puse!!“
Johanka: „Aspoň něco máš!“
...aha... Vždyť já už chtěla dávno vařit oběd… No, tak si dětičky počkají, maminka musí teď vytírat sirůpek rozteklej všude po bytečku. Tyjo, jak oni to můžou vyrábět, že to tak šíleně lepí a nejde to docela obyčejně umýt… Však se ta láhev tvářila celkem zdravě… Co oni tam do toho můžou přidávat? Kdybych vzala čerstvé ovoce, rozmačkala ho tady všude po dlažbě, tak to budu mít snáze uklizené než tuhle pohromu… Ještě někdy vám na to skočím, kupovat sirup. Voda nám stačí! Končím vytírání a stěžujte si na lepkavé povrchy, jak chcete. Není možné, aby nesčetněkrát vytřený povrch ještě lepil. Těmahle svýma rukama jsem to dělala, tak vím, že to je hotové a za kvalitu ručím. Děti, je to ho-to-vé.
Johanka to vezme v potaz a chová se podle toho. Vítek to sice v potaz vezme též, ale vůbec se podle toho nechová. Ještě celé odpoledne i večer od něho slyším, jak mu tu lepí podlaha, tu stůl, tu židle… No jo, je přecitlivělej. Není se co divit, Vítkovi běžně vadí i normální věci na dotyk jako mokrá klika u dveří auta při dešti: to čeká, až mu otevřu vůz jako aristokratovi, nebo třeba odmítá lepit lepidlem – to je pod jeho důstojnost špinit se něčím tak mazlavým…

Beru to jako fakt. Však on ten sirup někdy vymizí. Nebo se Vítek zocelí a zvykne si, že tu s námi sirup žije.

Ještě v noci před usnutím mi ta záhada nejde z hlavy. Uvědomuji si, že máme speciální šikovnej sprej na odstraňování etiket. Tím by to šlo! Ale až zítra, jdu spát, dobrou noc. Sladké sny vám nepřeji. Vím, o čem mluvím. Ono se vám to potom všude rozpatlá a blbě se to odstraňuje. Tak si dejte bacha. Všeho moc škodí. Stačí jenom obyčejná dobrá noc. Stejně jako obyčejná dobrá voda...

Mami, napiš knížku! Aneb Žánrové obrázky ze života matky dvou dětí

To vám je tak: Několik let jsem si psala průpovídky svých dětí či nějaké kratší povídání z našeho života a zveřejňovala je na internetu pro užší okruh svých přátel. Čím dál častěji mě přátelé vybízeli, ať vydám knihu, že se jim mé texty hezky čtou. To se hodilo synovi do krámu, neb on byl a stále je tím prvním a nejvytrvalejším přesvědčovatelem, ať se tak stane.

Třeba takhle jednou mě Vítek po přečtení jedné z povídek vybízel: "Mami, vydej knížku! Musíš vydat knížku! A když ne ty, tak ji vydám já, až budu velkej! Nebo hned teď. Prostě to vytisknu, to nemůže bejt žádnej problém udělat knížku! A do úvodu tý knížky napiš, že to je díky tvým dětem, protože tě ukecaly!!" Tak jo, tak já vám to sem píšu, i když zatím nejde o knihu. Dokonce syn začal z přívrženců na mé facebookové stránce šikovat armádu pro vydání knihy. To byla pro mě poslední kapka a řekla jsem si inu co, zkusím to. Přestat můžu vždycky.

Rozhodla jsem se zpřístupnit své texty široké veřejnosti a uvidí se, jak se to vyvine. Zajistila jsem pár nezbytných formalit a zde můžete být svědky tohoto procesu, spouštím svůj vlastní blog. Když nic jiného, udělám tím v první řadě radost svým dětem a několika svým přátelům. Pokud udělám radost i někomu nově příchozímu, vítejte mezi námi a dejte vědět o tomto blogu dál svým přátelům a známým. Ať se vám tu líbí :-)