Zobrazují se příspěvky se štítkemdítě. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemdítě. Zobrazit všechny příspěvky

Ekonomie sušenek

Koukám, co si to Vítek načíná... U babičky našel rok prošlé sušenky. Zděsím se. Nejen pokročilou hodinou, kdy chce jíst, ale i datem expirace...

„Víťo, jdi si vzít pyžamo, už půjdeš spát!!“ zaburácím.

Syn protestuje: „Né! Já mám hlad!!“ Stěžuje si: „Z posledních sil jsem našel prošlé sušenky a ani ty nemůžu jíst...“ Takhle kdyby ho slyšeli lidé na veřejnosti, tak by mu ještě chudákovi věřili, že ho držíme pořád o hladu. Holomek jeden. Sklesle odchází s pyžamem do pokoje odevzdaný osudu...

Babička nevydrží pomyšlení, že vnouček bude do rána trpět hlady... Slyším, jak spolu na chodbě ve špajzu šouní po něčem vhodném... Nachází polomáčené sušenky. Neprošlé. Babička Vítka seznamuje s historií sušenek, je ráda, že má komu se svěřit: „Děda je chtěl kupovat za nějakejch dvacet čtyři korun. Já mu říkala, že je můžeme kupovat ve slevě, ne za draho. A pak když byly ve slevě, už je nechtěl. Tak jsem koupila aspoň dvoje...“

Vítek jí ochotně naslouchá a uklidňuje ji s vidinou toho, že získává někoho na svou stranu: „Babi, dyť je to jedno, jsou dobré!“

To je dvojka, spiklenci. Tomuhle my tady familiárně říkáme snad celý můj život „noční rej“... A pak se snažte o nějaký režim a důslednost...!

Syn je spokojen, že někdo s ním chce ponocovat též. Aspoň se to zdá... „Babi, uvař mi prosím kakao!“

A hned čeká na kakao u stolu a říká si blaženě: „Dám si sušenky s kafíčkem. Teda s kakajíčkem, ale lepší zní s kafíčkem. To vždycky říká můj pan učitel na flétnu, když dostane nějakou dobrůtku: Tohle si dám s kafíčkem...“ Člověče, slyšet tě pan učitel, ten by měl z tebe radost, běží mi hlavou.

Babička rozněžnělá vnoučkovými rozumy mu opravdu připravuje kakajíčko snad i kvůli tomu, co ještě chytrého se od něho před spaním dozví.

A čas běží a synátor úspěšně ukrajuje čas z noci...

Naštěstí je to noc prázdninová, a tak zůstávám benevolentní a využívám si čas pro svou práci. Hlavně že je klid. Ještě že aspoň jedno dítě už spí. Však školní rok se blíží, ono to ponocování i Vítkovi brzy skončí...

Slyším zpovzdálí syna při výběru vhodné sušenky: „Musím uvažovat výhodně. Já nestudoval ekonomiku, ale učil jsem se uvažovat výhodně – vybrat sušenku, která obsahuje nejvíc čokolády. To někdy řeknu nějakému ekonomovi. To jsem určitě první na světě, kdo se učí ekonomiku na sušenkách...“

O jeho prvenství sice pochybuji, ale kupodivu snad poprvé v životě se pozastavím díky synovi nad tím, že ekonomie je spojena s výhodností. A přitom je to tak jednoduché a logické. V tom klukovi něco bude. Že by přirozený talent... Jsem zvědavá, jak bude v životě finančně prosperovat. Zatím se mu daří prosperovat minimálně v tom, že oddaluje spaní na co možná nejpozdější hodinu. Jsou prázdniny, tak ulevuji ze svých zásad a poslouchám syna, jak blaženě srká babiččino kakajíčko.

PS: Školní rok se rozeběhl. Ranní spěch do školy, jedeme ve výtahu. Johanka v nepřehlédnutelných slunečních brýlích. Vítek si ji prohlíží. Očekávám, že zřejmě coby módní guru pronese nějaké moudro na její adresu. Kupodivu ne, šlo o jiný myšlenkový pochod: „Johanko, ty jsi možná studovala ekonomiku, ale já se ji učil!" Po chvíli dodá: „Na dortech,“ chichotá se. Ach ano, máme za sebou týden s několikero narozeninami v rodině. To se musel Víťa hodně činit ve svých propočtech...

 

 


Rozpoznávací identifikátory

Jedu s dětmi v autě.
Vítek najednou zvolá: "Mami, tamhle je můj pan učitel na flétnu!"
Tomu se mi nechce věřit, protože hodina flétny Vítkovi skončila ani ne před deseti minutami. Pan učitel je sice údajně zdatný běžec, ale tak rychle by se nepřemístil. A hlavně by neopustil své žáky v době výuky. Tím jsem si jistá. Napadá mě ale, že ráno jsem na tomhle místě viděla plakát s kandidátem do senátu... Vše mi sepnulo.
"Vítku, ty si zaměňuješ podobné typy lidí. Tohle byl pan ředitel nemocnice. Měl by sis na to dát pozor. Doufám, že si mě taky někdy nespleteš!"
Zezadu se ozve: "Tebe nikdy, mami!" Ulevilo se mi.
"Protože máš přece brýle!" A hned se mi zase přitížilo.

"Víťo, přece mě nemůžeš poznávat podle brýlí! Přece ne všichni, co mají brýle, jsou tvoje maminka!"
Vítek namítá: "Ale ty máš přece červený! Takovýhle originální!!" Originální... Jestli myslí to, že jsou celé nakřivo a po mně to chce hodně umu a grácie s nimi 1) jakž takž vidět, 2) vypadat ne zcela blbě...
Ptám se syna: "A co když potkáš někoho, kdo bude mít úplně stejné brýle jako já? A navíc - vždyť ty brýle nenosím pořád..."
Vítek si uvědomí závažnost situace: "No, tak to bude trapas. Tak se jí zeptám na nějaké otázky, co můžeš vědět jenom ty."
Uf. Ok. Tak jsem klidná. Vlastně ne, počkat... "A jaké otázky bys vymyslel?"
Vítek: "Třeba - kde pracuješ?"

Honem přemýšlím, jestli někdo z knihovny má také červené brýle. Než dokončím úvahu o tom, že jistě někde na světě existuje dost pravděpodobně i více knihovnic s červenými brýlemi, Vítek přichází s dalším nápadem na otázku: "Nebo - jak se ti finančně daří?"

To mě odrovnalo. Když jste rodičem, neustále čelíte nějakým výzvám. Já teď kupříkladu tomu, řídit bezpečně i při záchvatu smíchu. To se daří, ba co víc, hlava mi šrotuje ještě dál. Uvažuji, jak asi syn vyhodnocuje naši finanční situaci. To může být také hodně subjektivní... I když nejsme multimilionáři, nestěžuji si a vidím naši situaci stabilně. Snad se ho radši ani nebudu ptát, ještě by mě to vyděsilo. Vracím se tedy k původnímu tématu: "Víťo, a jak bys poznal podle odpovědi na tuhle otázku, že jde o tvou maminku? Vždyť je na světě spoustu lidí, kteří mají stejnou finanční situaci jako my!!"
Vítek: "Podle vlasů, podle očí, podle hlasu..."

Tak konečně. Konečně syn přišel na adekvátní rozpoznávací identifikátory. I když... Zřejmě i na jejich základě vyhodnotil, že jeho pan učitel chce kandidovat do senátu... Takhle nějak asi vznikají drby... A pak někomu věřte...!

PS: Vítek: "Mami, čti mi prosím, co píšeš!"
Já: "Teď ne... Až to dopíšu."
Vítek: "Mami, prosím! Čti! Já to chci vědět!! Ty určitě vymýšlíš nějakou kulišárnu!!"
Já: "S tebou, Vítku, snadno..."

Děti jdou na zahradu

Děti se chystají ven na zahradu.
Vítek: "Johanko, pojď!"
Johanka nejde. Vítkovi ale odvětí: "Vždyť jdu!"
Vítek: "To říká skoro každej druhej na planetě Zemi, že jde a přitom stojí! Johanko, pojď!!"

Písmo

Opravuji Vítkovi jeho divně opravenou, přepsanou nulu. Nemohla jsem to vydržet se na to dívat a zároveň mu vysvětlit, jak by to měl či mohl udělat. A musíme se věnovat i jiným důležitějším věcem. Zvolila jsem tedy zásah "deus ex machina"...
Vítek potěšen, s úlevou: "Mami, ty jsi grafička!"

Prší

Chystáme se na procházku ven, prší. Já i Johanka si bereme deštníky. Vítek nic.
Jen se ujišťuji: "Ty si vezmeš kapucu, Víťo, jo?"
Vítek zděšeně a s údivem, jako bych mu řekla, že zítra přijde konec světa: "A proč?!? Proč teda jdeme ven?? Já chci, aby mi zmokla aspoň jedna část těla!! Proto jdu ven!!"
Tak jo, každého zneklidňuje něco jiného. Někoho být v mokru, někoho být v suchu.
Nicméně Vítek se mě rád drží za ruku nebo alespoň poblíž mě. A tak... Venku:
"Mami, co mi to kape za krk?" Chlapče, prší. Nejen za krk... Aha, on je částečně ukryt pod mým deštníkem, takže je sice v suchu, ale ne tak docela. Znáte to.
"Mami, ty mi kazíš radost z deště! Nedávej nade mě ten deštník! Já si říkal, že je divné, proč na mě tolik neprší."
"Vítku, tak ke mně nemůžeš chodit tak blízko. Já deštník chci mít."
Jdu si středem chodníku, po levici dcerku s deštníkem radostně skotačící v loužích, protože má své úžasné holínky. Po pravici zmoklého synka, ale vyhýbajícího se loužím, protože jsme jeho holínky nechali u babičky. Obě děti naprosto šťastné. Jin a jang. Monáda.

Lázeň pod postelí

Vítek chce lézt pod postel.
Beru to na vědomí: "Tak si tam zameť, je tam bordel."
Vítek: "Ale v tom je přece ten smysl! To je na tom právě to nejlepší, užít si tam ten nepořádek!! Ochuzujete se o kvalitu té lázně, když uklízíte!!!"

Neústupně na tom trvám, a tak jde syn i přes své protesty pro smetáček s lopatkou a zametá pod postelí. Je hotov a konečně se dočkal: leze spokojeně pod postel. Spokojenost dlouho netrvala. Zpod postele slyším: "Johanko, jdi pryč!!" Johanka uprostřed místnosti nehybně sedí a očividně ji zajímá Vítkovo počínání. Jen se dívá, minimálně dva tři metry od svého podnikavého bratra.
Zřejmě ho její klid vytáčí: "Mami, ať jde Johanka pryč!! Já ji nechci vidět!! Já ji pořád vidím periferním viděním!!!"

Nereaguji, jen se dívám na vzdálenost mezi dětmi a vyhodnocuji, má-li cenu tento svár nějak řešit, a pokud ano, jak. Na čí stranu se přidat... Chápu Vítka, ale zároveň mi přijde neadekvátní a možná i nesmyslné po Johance chtít, aby se stěhovala ze svého místa kamkoli pryč. Ono Vítkovo periferní vidění se může zdát býti občas bezbřehé...

Vítek vylézá zpod postele: "Mami, tys mě ochudila o kvalitu zážitku. Já jdu jinam. A tam už si neuklidím!!"
Přechází pod psací stůl a spokojeně se tam obkládá židlemi, dekami, polštáři a ukrývá se do útrob pod stolem...
Na poslední chvíli mrknu malým průhledem pod stůl, kde jsem též už dlouho nevysávala. Nechci tím expanzivním úklidem přijít o malé dílky Lega, které ježíška stály dost penízků... A už mě ani nebaví v nechutné směsi uvnitř vysavače hledat zapomenuté poklady, které rázem jsou nepostradatelné.
Zahlédnu tam i chuchvalec prachu. Se sebezapřením ho nejdu zvednout a nechávám Vítka v klidu. Rýsuje se nám pár mírumilovných minut...

Nedokonalost

Babička: "Vítku, sedíš na židli, která je nakřivo. To necítíš? Proč to nevyndáš, co je pod tou jednou nohou?"
Vítek: "Tady je všechno nedokonalé. Kdyby tady bylo všechno dokonalé, tak bych si toho všimnul, že se ta židle se mnou kejvá!!"

Peřina

Vítkovo oblíbené místo je postel a převelice rád se chumlá do peřiny. Jeho "hobby" je s peřinou dělat roztodivné kusy, jejichž výsledkem je vždy pozoruhodný chuchvalec z povlaku a peřiny. Několikrát jsem se vztekala u toho, když jsem tu spoušť napravovala, než jsem konečně udělala rozhodnutí. Chlapec si to bude napravovat sám. To si vždy celý zaleze dovnitř povlaku a přímo tam tu peřinu napravuje. Dnes tam takhle musel sunout celou peřinu. Lezl tam jak do tunelu, a když byl celý uvnitř, slyším: "Mami, já si připadám jako ten vážený pan důchodce na hradě, co tam zaváděl elektřinu!!"

Útulná atmosféra

Johanka roztahuje žaluzie: „Jé, mami, venku je sluníčko! To je ale krásný počasí!“
Vítek mrzoutsky: „Není! Neprší! To vůbec není krásný počasí!“
Zavalí mě pocit vděčnosti: „To je tak dobře, děti, že vás tady oba dva mám...“
Vítek se diví: „Proč?“
„No, že je tady taková vyvážená harmonie.“
Vítek: „Atmosféra… Mami, to je škoda, že nemáme útulnej byt.“
Divím se, protože vím, že Vítkovi se náš domov velmi líbí a nechce ho nikdy prodat či vyměnit za nic na světě… „Proč myslíš, že nemáme útulnej byt? Však sis ho pořád chválil a právě že sis velebil, jak je útulnej! Co bys chtěl změnit, aby byl ještě útulnější?“
Vítek: „Aby byl menší!“
Mám oči navrch hlavy jako veverka v Době ledové. „Menší?!! Cože? Menší?!! Náš malej byt ještě menší?!?“
Vítek: „No, menší. Bylo by to útulnější.“

Tak synkovi se naše 1+kk o 32 metrech čtverečních zdá být moc velké. Hm. To jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží. Taková puberta tu může být dost zajímavá…
Vítek: „Možná by to tu bylo útulnější, kdyby tu nebyl takovej bordel. A kdyby Johanka přestala kreslit ty pitomý obrázky, který tady zabírají asi deset procent toho všeho bordelu!“
Zajímá mě: „A tvoje Lego, Vítku, taky můžeme vyhodit?“
On má jasno: „Ne, to bychom vystavili.“
No to mě zajímá ještě víc… „Kam? Když chceš menší byt!“
Vítek: „No to bychom tu měli jen jednu místnost!“
„Vítku, my tady ale máme jen jednu místnost…“
Vítek: „Nene! Máme koupelnu! Ta by tu nemusela být!“

Praktická Johanka se vkládá do hovoru: „A kam bys chodil na záchod a kde by ses koupal?“
Vítek je pohoršen: „Vy tomu nerozumíte! To by bylo vše v jednom!“
Znám Vítkovu přecitlivělost na veškeré pachy. „To by ti nevadilo, kdybys tady cítil, že někdo kakal?“
Konečně mu dochází reálné důsledky jeho nápadu: „No, asi jo. Tak Johance musí být aspoň dvacet, aby přestala kreslit ty pitomý výkresy…!“
Johanka leze po čtyřech směrem ke mně a roztomile se tulí: „Mňau!“ No, asi to bude chvíli trvat, než jí bude dvacet…

Vítek nepřestává nacházet řešení. „Kéž bychom si mohli koupit nový byt a mohli jsme tam dát polovinu těch Johanky výkresů! Tady bychom bydleli a tam měli skladiště.“
Johanka: „Ne!“
Vítek: „Jo!“
Johanka: „Ne!!“
Vítek: „Jo!!“
Já: „Nechte toho, nemáme peníze na jiný byt. Musíme si tady zkrátka uklidit.“
Vítek: „Nó, hodně uklidit!“
Děti jsou k sobě nebezpečně blízko. Měním téma: „Ještě že venku svítí to sluníčko.“
Johanka se chytá: „Víš, proč jsem ráda? Protože konečně můžu chodit bosa.“
Vítek se chytá též, ale Johančina tématu: „To není hygienické, chodit bosa, a obzvlášť v téhle době!“ A pokračuje jako Šmoula Mrzout: „Je příšerný počasí!!“ Aha, tak to nebyla dobrá změna tématu. Stejně to ale zkouším, ač vím, že jsem na tenkém ledu. „Mohli bychom jít ven, děti.“
Johanka nadšeně: „Jó!“
Vítek mrzutě: „Ne! Nikam nejdu! Půjdu ven, až se udělá hezčí počasí a nebude svítit slunce!“
Já: „Na podzim?“ snažím se brnknout na strunu ironického humoru, co Vítek rád.
Vítek: „Ne, až přestane svítit slunce!“
„Já v noci s váma nikde chodit nebudu!“ neustávám a brnkám na strunu logiky, kterou Vítek též rád.
Johanka: „Já taky ne!“
Vítek je konečně spokojený: „No tak nepůjdeme ven.“
Jdu vařit. Nasycený Vítek bude tvárnější materiál. Stejně jsem klidná. Od 13:00 má Vítek flétnu v ZUŠ, takže procházka je jistá. Blahořečím vzdělávací systém.

PS: Jsme venku. Vítek: „Tady je příšerný horko!!“ Johanka bosa: „Měl sis vzít krátký rukávy!!“

Sirup

Nevím jak vy, ale já nemám ráda sirup. Jakýkoli, ať je sebezdravější, klidně nechť obsahuje 100% ovoce a mínus 100% cukru či barviv, nemám ráda žádné sirupy. Nemusela jsem je nikdy, už jako dítě. Do dneška jsem však nemohla vysvětlit proč. Ode dneška vím. Když se vám totiž takovej sirup vyleje, nedá se to umýt! Už jste to zjistili? No radši to nezkoušejte a nechte si říct, věnujte se smysluplnějším a radostnějším věcem.

Z mých povídání jste už možná zaregistrovali, že každé mé dítě je jiné. Ano, i co se týče sirupů. Vítek pije nejraději čistou vodu. Johanka také, nicméně pokukuje po sirupech jako štamgast po slivovici. Většinou odolám a sirup v obchodě i přes její naléhání nekoupím. Jedna láhev v ledničce nám bohatě vystačí téměř na generace. Před nedávnem jsem podlehla jejímu dívčímu naléhání…
„Mamí, tenhle kup, prosíííím!!!“
„Ne, Johanko, máme doma ještě bezovej, vůbec to nepijete...“
„Ale tenhle je mami červenej, prosíííím…!!!“
Navíc se nečekaně přidal Vítek, milovník všeho zdravého: „Mami, ten je zdravej, má hodně procent ovoce!“
No tak jo, budeme mít v ledničce výjimečně dvě láhve sirupů. Ok, nechť je po vašem…
To bylo asi před dvěma týdny. Od té doby celkem pohodička, vždy jsem sirup obsluhovala já. Ale dnes to přišlo!
Dávala jsem prádlo do pračky, vesele si ho třídím… Johanka mi nese něco ukázat z kuchyně: „Mami, prosím, můžu si nalít tenhle sirup?“
„Ano, ale opatrně, jo?“ dím mimoděk.
Třídím si své prádlo. Co své… Budu vůbec já prát něco svého?! Vítkovo pyžámko, triko, Johančiny legínky, nepřeberně ponožek…
„Mamíííííííí!!!“
Uvědomuji si, že jsem slyšela nějaký divný zvuk…
„Mamííí!!! Ono se mi to vylilo!!“

Nechávám prádlo prádlem a jdu jako ostatně obvykle řešit od nedodělané práce jinou atraktivitu.
U stolu vidím vyděšenou Johanku zakrvácenou od hlavy až k patě tím červeňoučkým sirupem. Nejen že je na ní, on je všude kolem. Na stole, na věcech položených na stole, na židlích, na dlažbě… No všude. Snad jen do zavřených skříněk kuchyňské linky nedolétl. Ok.
Vítek samozřejmě zvědavě přibíhá. „Víťo, nechoď sem! Je tu všechno od sirupu, vyšlapal bys to! Johanko, svleč se, všechno si svleč a opatrně jdi z toho pryč. Umyj se.“
Vytírám vše z nejhoršího.
Pláč. Johanka stojí jak zastavený film, slepená od sirupu a pláče. „Mamííí, svleč mi to, ono mi to nejde!!!“ Obratně a opatrně ji svlékám. Ještě že to nemá ve svých dlouhých vlasech… Evakuuji dcerku na území bez sirupu. Přepírám její oblečení z nejhoršího, aby tam skvrny nezůstaly napořád jako batika.
Zpět do kuchyně. Vytírám vše podruhé, to by snad mohlo stačit. Vítek překračuje zasažené území. „Mami, tady to lepí! Fůj, to strašně lepí!“ Nevěřícně na něj koukám. „Co blbneš, vždyť už jsem to vytírala. Ty seš v ponožkách a stěžuješ si. Já jsem tu bosa,“ capkám bosky po dlažbě a ukazuji mu, že mi to nelepí, „a nic mi nelepí!“ Vítek: „Tak si vezmi ponožky a bude ti to taky lepit!“ Ok. Vytírám potřetí a Vítek si sundavá ponožky.

Slyším děti, jak spolu leží na posteli. Vítek: „Johanko, jak jsi to udělala?“ Johanka mu to popisuje.
Vítek s pohoršením: „Johanko, ty seš makovec… Makovice!“
Johanka to však bere jinak, rozněžněle se usmívá: „Makovička! Maková panenka jsem!“
Nahatá poskakuje po bytě. „Jé, tady to lepí!!!“ Cože?! Vždyť už jsem to i přestala počítat, kolikrát jsem to vytírala… Jak já bych ráda dělala něco úplně jiného, než tady pořád zachraňovala nějaké katastrofy… Navíc tak blbé katastrofy! Ach, jakým vznešeným věcem bych se já mohla věnovat… Ach, na jakých výletech bychom mohli být, nebýt pořád takových všednodenních problémků, které se nám pořád lepí na paty a znesnadňují nám hnout se z místa...
Vítek: „Johanko nekřič! Ty mě jenom znervózňuješ!! Já tady zhynu!“ Vítek pije vodu. „Fuj, já mám něco v puse!!“
Johanka: „Aspoň něco máš!“
...aha... Vždyť já už chtěla dávno vařit oběd… No, tak si dětičky počkají, maminka musí teď vytírat sirůpek rozteklej všude po bytečku. Tyjo, jak oni to můžou vyrábět, že to tak šíleně lepí a nejde to docela obyčejně umýt… Však se ta láhev tvářila celkem zdravě… Co oni tam do toho můžou přidávat? Kdybych vzala čerstvé ovoce, rozmačkala ho tady všude po dlažbě, tak to budu mít snáze uklizené než tuhle pohromu… Ještě někdy vám na to skočím, kupovat sirup. Voda nám stačí! Končím vytírání a stěžujte si na lepkavé povrchy, jak chcete. Není možné, aby nesčetněkrát vytřený povrch ještě lepil. Těmahle svýma rukama jsem to dělala, tak vím, že to je hotové a za kvalitu ručím. Děti, je to ho-to-vé.
Johanka to vezme v potaz a chová se podle toho. Vítek to sice v potaz vezme též, ale vůbec se podle toho nechová. Ještě celé odpoledne i večer od něho slyším, jak mu tu lepí podlaha, tu stůl, tu židle… No jo, je přecitlivělej. Není se co divit, Vítkovi běžně vadí i normální věci na dotyk jako mokrá klika u dveří auta při dešti: to čeká, až mu otevřu vůz jako aristokratovi, nebo třeba odmítá lepit lepidlem – to je pod jeho důstojnost špinit se něčím tak mazlavým…
Beru to jako fakt. Však on ten sirup někdy vymizí. Nebo se Vítek zocelí a zvykne si, že tu s námi sirup žije.

Ještě v noci před usnutím mi ta záhada nejde z hlavy. Uvědomuji si, že máme speciální šikovnej sprej na odstraňování etiket. Tím by to šlo! Ale až zítra, jdu spát, dobrou noc. Sladké sny vám nepřeji. Vím, o čem mluvím. Ono se vám to potom všude rozpatlá a blbě se to odstraňuje. Tak si dejte bacha. Všeho moc škodí. Stačí jenom obyčejná dobrá noc. Stejně jako obyčejná dobrá voda...

Vše v rovnováze

Vše v rovnováze. Jdeme po městě, v každé ruce vedu jedno své dítě. Chlapec v levé ruce, děvče v pravé. Nesmí se to zaměnit, Vítek striktně vyžaduje neměnnost pravidel. Slunce svítí, krásný den. Syn však má raději zataženo, vítr a déšť. To si pak hoví. Dnes ne, nějak to přetrpí. Johanka i já jsme se vyletnily, krátké rukávy, bez ponožek v sandálkách. Vítek ještě letos nepřešel ze zimního režimu, trvá si na dlouhých rukávech, dlouhých nohavicích i ponožkách v botách. Nyní navíc ještě v nákrčníku místo roušky.

"Vítku, můžeš si to stáhnout, už to není nutné!" snažím se syna poněkolikáté uklidnit.
Vítek: "Ani mě nenapadne! Všude je to tady samej koronavirus, tady všude kolem nás a kdo ví, kdo to na nás může prsknout!!"
Já s Johankou si vykračujeme bez roušky, dýcháme svěží vzduch, Johanka si navíc zula botky a užívá si bosky různých povrchů. Raduje se. Vítek je námi očividně pohoršen, zřejmě se dokonce i za nás stydí, ač výjimečný v ulicích je nyní spíš on. Ale nepřestává se mě držet za ruku, tak je to dobré. Převažuje jiná jeho priorita - být mi nablízku.

Vítek pozoruje bosou Johanku tančící po dlažbě, rozněžňující se příjemným vnímáním chodidly. Je nadšena.
Říká jí: "Johanko, ty seš tak strašně nehygienická!! Bosa, navíc bez roušky...!!"
Jdu si tak pěkně uprostřed těch svých dvou dětí, vyvážená. Užívám chvíle klidu, než se začnou dohadovat, či přímo řvát a rvát. To pak moje vyváženost je tatam a často řvu i já. Nic to ale nemění na tom, že vše je vyvážené...

Mami, napiš knížku! Aneb Žánrové obrázky ze života matky dvou dětí

To vám je tak: Několik let jsem si psala průpovídky svých dětí či nějaké kratší povídání z našeho života a zveřejňovala je na internetu pro užší okruh svých přátel. Čím dál častěji mě přátelé vybízeli, ať vydám knihu, že se jim mé texty hezky čtou. To se hodilo synovi do krámu, neb on byl a stále je tím prvním a nejvytrvalejším přesvědčovatelem, ať se tak stane.

Třeba takhle jednou mě Vítek po přečtení jedné z povídek vybízel: "Mami, vydej knížku! Musíš vydat knížku! A když ne ty, tak ji vydám já, až budu velkej! Nebo hned teď. Prostě to vytisknu, to nemůže bejt žádnej problém udělat knížku! A do úvodu tý knížky napiš, že to je díky tvým dětem, protože tě ukecaly!!" Tak jo, tak já vám to sem píšu, i když zatím nejde o knihu. Dokonce syn začal z přívrženců na mé facebookové stránce šikovat armádu pro vydání knihy. To byla pro mě poslední kapka a řekla jsem si inu co, zkusím to. Přestat můžu vždycky.

Rozhodla jsem se zpřístupnit své texty široké veřejnosti a uvidí se, jak se to vyvine. Zajistila jsem pár nezbytných formalit a zde můžete být svědky tohoto procesu, spouštím svůj vlastní blog. Když nic jiného, udělám tím v první řadě radost svým dětem a několika svým přátelům. Pokud udělám radost i někomu nově příchozímu, vítejte mezi námi a dejte vědět o tomto blogu dál svým přátelům a známým. Ať se vám tu líbí :-)

Hyperaktivní důchodce

  Jedeme autem a přes silnici nám přechází dvě paní středního věku. Jdou mimo přechod, byť očividně se věkem k přechodu blíží. Jdou vycházko...

Čtěte dál: