Ministr ve výtahu

Jedeme ve výtahu. Dívám se na svého blonďatého syna a najednou musím vyslovit to, co už mě nějakou dobu napadá... "Víťo, ty vypadáš jako ministr zdravotnictví..." Nemyslela jsem to však jako kompliment; už delší dobu potřebuje Vítek ostříhat. Ne že by mu to neslušelo, ale moje představy jsou zkrátka jiné. Byť i pan ministr je fešák, o tom žádná.
Vítek to však jako kompliment vzal a zálibně se prohlíží v zrcadle. Téměř zamilovaně pronáší: "Adam Vojtěch... To je sympaťák...," culí se na svůj obraz.
Upřesňuji svou diagnostiku: "Máš přerostlé vlasy..."
Vítek se už chytil. Ví, co mi ještě vadí kromě přerostlých vlasů: "A neumyté." To mu vůbec nevadí, naopak. Mytí rukou je jeho koníčkem, obzvlášť pár posledních karanténních měsíců, ale mytí vlasů nebo čištění zubů má naopak jako antihobby.
"Vítku, myslíš, že si ministr zdravotnictví nemyje vlasy každý den?"
Vítek: "On je ministr zdravotnictví, ten si myje vlasy každý den, je to jeho povolání."
"A proč by sis je nemohl mýt častěji i ty?" Rozumějte, častěji u Vítka, za což bych byla šťastná, by mohlo být i jednou týdně! Snažím se o to, leč jednoduché to není.
Vítek: "To bych nepřežil! Dalo by mi to až moc energie, byl bych až moc svěží!!"
Aha, tak je vše, jak má být. Aby měl přeaktivní Vítek ještě více energie, než má, to by nebylo zrovna praktické. Ok, zůstaneme u vzácné frekvence. Jen jestli té argumentace synek nezneužívá, protože třeba ví, jak na mě. On je totiž pacholek dost chytrej a hbitě spojí i zdánlivě nespojitelné. Právě jsem se rozhodla. Dnes mu umyju vlasy.

Mami, napiš knížku! Aneb Žánrové obrázky ze života matky dvou dětí

To vám je tak: Několik let jsem si psala průpovídky svých dětí či nějaké kratší povídání z našeho života a zveřejňovala je na internetu pro užší okruh svých přátel. Čím dál častěji mě přátelé vybízeli, ať vydám knihu, že se jim mé texty hezky čtou. To se hodilo synovi do krámu, neb on byl a stále je tím prvním a nejvytrvalejším přesvědčovatelem, ať se tak stane.

Třeba takhle jednou mě Vítek po přečtení jedné z povídek vybízel: "Mami, vydej knížku! Musíš vydat knížku! A když ne ty, tak ji vydám já, až budu velkej! Nebo hned teď. Prostě to vytisknu, to nemůže bejt žádnej problém udělat knížku! A do úvodu tý knížky napiš, že to je díky tvým dětem, protože tě ukecaly!!" Tak jo, tak já vám to sem píšu, i když zatím nejde o knihu. Dokonce syn začal z přívrženců na mé facebookové stránce šikovat armádu pro vydání knihy. To byla pro mě poslední kapka a řekla jsem si inu co, zkusím to. Přestat můžu vždycky.

Rozhodla jsem se zpřístupnit své texty široké veřejnosti a uvidí se, jak se to vyvine. Zajistila jsem pár nezbytných formalit a zde můžete být svědky tohoto procesu, spouštím svůj vlastní blog. Když nic jiného, udělám tím v první řadě radost svým dětem a několika svým přátelům. Pokud udělám radost i někomu nově příchozímu, vítejte mezi námi a dejte vědět o tomto blogu dál svým přátelům a známým. Ať se vám tu líbí :-)