Hyperaktivní důchodce

 

Jedeme autem a přes silnici nám přechází dvě paní středního věku. Jdou mimo přechod, byť očividně se věkem k přechodu blíží. Jdou vycházkovým tempem, jako by nebyly na silnici s provozem, nýbrž v parku bez provozu.

Zezadu auta se ozve dcerka Johanka: "Ty paní by mohly jít rychleji, ne? Ony jdou pomalu a ještě si u toho povídají!! Vždyť je může něco přejet!"

Paní v pohodě přejdou a my je díky zpomalení v pohodě mineme. Mají štěstí ony i my.

Zpoza mě se ozve i hyperaktivní syn Vítek: "Já to asi nezvládnu, až budu důchodce, takovou pomalou chůzi! Já bych vypil klidně pět kafí, jen abych nebyl takhle pomalej! Kdybych byl mimozemšťan, tak bych se hodně divil, že je možné být pomalejší než rychlost světla!"

Dodám: "Vítku, a to ty paní ještě nebyly ani důchodci."

"Jsou! Protože se tak loudaj! Já asi důchodce ani nikdy nebudu."

S neblahou předtuchou se ptám: "Proč?"

Syn s přehledem: "Protože se asi nebudu nikdy tak loudat!!"

To mě uklidní a jsem zvědavá, jaký důchodce bude můj syn...

„Mami, ty nejsi vůl!“

S dětmi máme sváteční večeři po vysvědčení. Zaslouženou, obě mají samé jedničky. Přály si za odměnu hranolky od pana Vietnamce... Sice by poradkyně zdravé výživy nebyly nadšené, ale přiznejme si - co byste čas od času neudělali pro rozzářená očka svého potomstva...

Jíme tedy to úžasné, úžasně nezdravé jídlo a přitom předeme milý hovor.

Už ani nevím, o čem byla řeč, vlastně ani jsem nevěděla, co jsem vypustila ze svých češtinářských, slušných úst, když najednou dcerka na mě hledí s vyvalenýma očima a napřahá ke mně ruce: "Mami, ty nejsi vůl!!! Že ne!!"

 

Uklidňuju ji a vůbec netuším, proč to mé dítě říká.

A je v tom neoblomná: "Mami!! Ty nejsi vůl!! Neříkej to, to nesmíš říkat!!"

Očividně se něco dotklo jejího božího obrazu maminky... A já vůbec nevím co...

"Ne, Johanko, nejsem vůl, to já říkat nebudu, nebuj se," uklidňuju ji.

Johanka se snaží probudit mé vědomí: "Ale mami, ty jsi to řekla!"

Podívám se nevěřícně na obě své děti, přitom se snažím zachytit ve své automatické zvukové paměti, co se odehrálo u našeho jídelního stolu před pár minutami...

Nic, vůbec nevím.

Vítek se potutelně usmívá: "Řekla, že je blbec!" říká své sestře a mrká na mě, jako by chtěl se mnou koketovat.

Divím se. Netuším, co jsem řekla.

Dcera si stojí na svém: "Nene! Řekla vůl!!"

Syn zmírňuje svůj návrh: "Tak řekla blb! Nebo blbeček!"

Nevycházím z údivu a říkám si, že ti dva už neví, o jakou blbost už by se mohli pohádat…

"To jsem fakt řekla?! Počkat, co jsem to říkala...," automatická zvuková paměť mi přeci jen nabíhá..

"Řekla jsem, že jsem tam stála a koukala... jako... vůl," vyvalím údivem oči, možná dokonce fakt jako ten nebohý tvor.

 

Vypustila jsem to ze sebe znovu a samu sebe jsem překvapila, jak je možné, že 1) nevím, co říkám a 2) že toho vola před dětmi řeknu, navíc tak nazvu sebe. Patrně jsem holt při sváteční večeři v tak dobrém rozmaru, že jsem se natolik uvolnila, jako bych seděla s přáteli své věkové skupiny kdesi v restauraci, nikoli se svými malými dětmi doma. Možná se takový slovník v nějakých domácnostech nosí; u nás teda ne.

Tedy - jak vidno, výjimečně jo.

No bože, aspoň moje děti nebudou mít tak chudou slovní zásobu, však je to dobře. Mezitím děti pokračují v debatě.

Johanka: "Jo, řekla jsi vůl!"

Vítek už přiznává: "No, řekla jsi to," a nepřestává se culit.

"Mami, ty nejsi vůl, nemůžeš to o sobě říkat!" dožaduje se stále dcerka toho, abych to odvolala.

A tak smířlivě odvolávám a konejším ji, ale zároveň se moje myšlenky ubírají kulišáckým směrem: "Ano, nemůžu to říkat, Johanko, to víš že ne. Já nejsem vůl. Nejsem sameček, já jsem samička."

Johanka se kupodivu opravdu mými slovy uklidní.

Vítek se stále náramně baví, užívá si navíc můj humor, kam mířím.

Doplní mě vítězoslavně: "Ty jsi Volyňka, mami!"

Jsem hrdá matka, ten jeho bystrý duch schopný vytvořit ještě lepší pointu než rodič mě blaží.

Sedíme si takhle vysoko v našem jedenáctém patře nad soutokem Otavy a Volyňky, spokojeni s jídlem, obdařeni báječnými vysvědčeními...

"Ano, jsem Volyňka, to je daleko romantičtější, děti."

Začíná další hádka mých dětí.

"Nejsi volyňka, mami!" dcera myslí ženskou podobu vola, tvrdě ji to zasáhlo.

"Ale je Volyňka!! Ty to, Johanko, nechápeš!" užívá si syn své bystré schopnosti dvojznačných slov...

Přestože se hádají, já se nepřestávám culit.

Seděla jsem vám tam a koukala se na ta svoje robátka jak hrdá… Volyňka.

Vprostřed (pokakaného) adventu 2016 aneb Archiv voní

"Tiše a ochotně purpura na plotně voní...," hrajou v rádiu.

No, aspoň někdo nám tu dělá vánoční atmosféru. Uklízím nepořádek za dlouho nepoužívanými kamny. Normálně bych dělala jiné své povinnosti - hoří mi dvě uzávěrky, měla bych vařit oběd, pětiletému Vítkovi zašívat ponožky, dvouleté Johance tričko, o pečení cukroví a balení dárků ani nemluvím. Ještě že je mám aspoň nakoupené.

Cože to dělám za těmi kamny? Horkotěžko se sem vejdu. Je tu dost těsno. Že jsem sem neposlala radši Johanku... Tím spíš, když ten nepořádek spáchala ona. Natahovala se pro propisku na "babiččinu kancelář", co má navršenou na nepoužívaných kamnech. Jenže jsem na tu kancelář předtím odložila plech perníčků, co včera večer babička pekla s vnoučaty. Evakuovala jsem ho tam před kočkou - je to jedno z mála míst, kam snad nevyskočí. Svým výkřikem jsem Johančin hmat po propisce už nezastavila. Letělo za kamna všechno.

Přebírám perníčky, papíry a pavučiny... Ještě že Vítek se dívá na pohádku... Vtom křičí: "Mamí, něco tu smrdí!"

"Já vím, Johanka tu kaká na nočníku." Vyvlíkám se zpoza kamen a jdu likvidovat hovínko. Ale velikost hovínka neodpovídá smradu linoucímu se všude po místnostech... Tyjo, v ostatních domácnostech to voní cukrovím a tady... A hle, ono je daleko větší hovínko v kalhotkách!

Jdeme do koupelny. Sprchuju Johanku, peru kalhotky, splachujeme společně hovínko do záchodu. Zametám a vytírám za kamny a zametám při té příležitosti celou kuchyň zadrobenou po snídani.

"Čůrám!" Bouchám se pod stolem o stůl do hlavy. Taky už by se to čůrání mohlo přidat ke kakání, že bychom to braly už najedou...

"Ano, seš šikovná, Johanko." Naštěstí už je samostatná a čůrání sama zvládá z 97,5% na nočník. Jdu vynést nočník.

"Mamí! Pojď se mnou kakat!" Vítek. Jdeme na záchod. Utírám Vítka, myjeme si ručičky. Kdy my z toho smradu vyjdem...

To by bylo divné, aby se k dětem nepřidala i kočka. Jdu se podívat na kočičí záchod a fakt že jo! Vynáším hovínko i po kočce a zametám drobky po suchém pečivu, co předtím popadalo kdovíkvůlikomu zrovna vedle kočičího záchodu.

Z rádia se line: "...nastal čas lásky a rampouchů křišťálových..." Napadá mě, že láska neprochází jen žaludkem, ale i konečníkem... Jojo, mám vás všechny ráda.

"Mami, pojď sem! Tady něco spadlo!" volá Vítek.

"Honém, já to držím!" volá Johanka.

Tak já jdu. Počkat... Nechce ono se na záchod i mně...?

Šťastné a veselé vám přeju. A hlavně - zachovejte klid. Však ono se to... nepokaká.

Reflex I. P. Pavlova a nelegální emigrant

 

Vítek si zkouší nové tričko. To je vždycky poněkud napínavé. Nemá rád totiž změny a vůbec má další své specifické nároky. Bez knoflíků, bez tkaniček, bez míčů, bez aut, nesmí to být těsné, nesmí to být z nějakých pro něj nepříjemných materiálů atp. Není to rozmazlenost, to je charakteristický rys takovýchto dětí. Už kolikrát se stalo, že nové oblečení neprošlo jeho sítem, a pokud se nedalo v obchodě vrátit, zůstaly nám ve skříni krásné, zcela nové kousky… Nemusím zmiňovat, že miliardář nejsem… O zkoušení v obchodě se se mnou raději vůbec nebavte. Adrenalin to je pro mě i doma a zas takový exhibicionista nejsem, abych opakovala něco, co už se několikrát pro mě stalo na veřejnosti nepříjemným zážitkem. Takový můj osobní reflex I. P. Pavlova. Stačí, když Vítek někdy zahlásí doma: „Mami, to mi je malý!“ a já hned jdu do mdlob, že mu musím kupovat zase větší velikosti a co z toho vše plyne…

Vítek si tedy teď zkouší nové tričko. Hle, zaujme ho barva. Červená se mu líbí. První velký kámen mi spadl ze srdce. Věděla jsem, že by mu ta červená ohromně slušela, ale nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli syn nebude říkat, že to je barva pro holky.

Taky nemá rád škrábavé materiály. Kroutí se, že ho to zevnitř lechtá. No jo, bylo mi jasné, že nějaké komplikace přijít musí. Sahám dovnitř trička, abych se přesvědčila. Zevnitř to je opravdu nepříjemné...  "Vezmeš si tílko," uklidňuju ho.

Vítek poskakuje a kroutí se: "To tak škrábe, to tak drásá! Ale je to taková krása!" Mám z něho radost, téměř mladý Cimrman. Mohlo by z něj ještě Něco nebo spíš Někdo být. Naštěstí z lícu se ta aplikace blyští, to syn rád, navíc je to hmatově zajímavé, to má rád taky. Další kámen ze srdce buchnul o zem. Hladí tu aplikaci nahoru, dolů: "To znám, to je Velká Británie." Jsem hrdá matka. Suma sumárum, negativa trička jsou přehlušená jeho pozitivy. To bychom mohli mít vyhráno. Avšak najednou Vítek v hlazení aplikace ustane. Vyvalí na mě oči: "Abych nebyl označen za nelegálního emigranta!"

Vyvalím na něj oči taky, ale obdivem jeho myšlenkových spojů. Zároveň se rozesměju, ale jen lehce. Vnímám jeho obavy. "Ne, to si nikdo myslet nebude. Však umíš pěkně česky." O jeho angličtině takticky mlčím, ale sám zná své limity. Syn rozloží rukama, vyvalí na mě oči znovu, tentokrát udiven nemožností své matky. Jo jo, puberta už nám klepe na dveře... "Mami...," protáhne, "to byl vtip!!"

"Ten se ti poved'. To jsem ráda, že můžeme být v klidu a že se ti to tričko líbí."

Synek odskotačí k zrcadlu a prohlíží si v něm měňavou aplikaci, jak s ní hýbá nahoru a dolů. Úleva. Syn adoptoval do své péče nový díl ošacení. Ano, sváteční moment, nehledě na advent. Pokoj lidem dobré vůle, hlavně těm, co tohle čtou.

PS: Čtu dětem, co jsem právě sepsala. Vítek po dočtení nadšeně volá: "Mami!!! Musíš vydat knížku!! To je tak strašně pěkně čtivý!!!" Tak kdybyste se toho někdo chtěl ujmout, jsem vám k dispozici. Já osobně se do toho však zatím nehrnu. Šetřím si svou už tak omezenou kapacitu mimojiné na výběr nového ošacení dětí a jiné opatrovnické záležitosti spojené nejen s rodičovstvím, víte?

Bonbóny ve výtahu

To takhle jednou jedu s dětmi ve výtahu, přistoupí k nám jeden mladý pán. V klidu si tak truchlím opřená o stěnu výtahu, jak nervově ni energeticky nedávám ten nový školní rok, sotva začal, navíc jsem hotová po nákupu v Prioru, kde desetiletý syn nenechal nic na pokoji - vše ohmatával, se vším poťukával a zvládl to i přesto, že jsem mu preventivně dala nést balík, co nám zrovna přišel... Samozřejmě že občas něco upadlo...

Atmosféra byla hustější o to, že Prior byl první týden školního roku plný rodičů, jejich ratolestí i samostatných studentů... Do toho paní prodavačky doplňovaly rychle mizející artikly...

Jdeme plnou uličkou, hledám, co chceme, napomínám syna, dcerka naštěstí je vzorně při mně a nic zrovna nechce, vyhýbáme se paní vedoucí daného oddělení s velkým nákladem... Vidím, že já i dcera projdeme v pohodě, ale syn s balíkem zajímající se o všelikeré zboží kolem sebe bude mít problém, ještě ani nezaregistroval, že se má vyhýbat. Chci ho upozornit: "Víťo...," nemám slova, zbytek věty se mi ztratil jako obvykle posledních pár pokovidových měsíců, mozek mi jen naprázdno túruje a je mi čím dál hůř z gradující situace: nemám slov, nemůžu ze sebe vypustit, co bych chtěla, mám plné ruce, takže ani syna nemůžu k sobě ručně stručně přitáhnout...

Prosmýkám se kolem paní vedoucí a díky bohu mi společensky naskakuje aspoň jiné téma na vysvětlenou a očima si říkám o pochopení u paní vedoucí: "Já už vůbec nemám žádnou slovní zásobu..." Nevím, jestli to padlo na úrodnou půdu, patrně čekala něco jiného...

Mezitím se jakž takž prosmýkla i podél mého syna. Poněkolikáté mu říkám s nervama už v kýblu: "Víťo, nech to! Kolikrát ti to mám říkat?!!" A za jeho zády a několika zákazníky zaburácí na celé patro paní vedoucí: "Nech to zboží už na pokoji! Já tě pozoruju moc dobře! Upadla ti páska, ťukáš si se vším...! Kolik si myslíš, že ti je let?!" Vítek jako by nic neslyšel, je zaujatý svou činností. Paží s plným nákladem do něho drcnu: "Víťo, to je na tebe! Slyšíš to?! To ti nestačí, že tě pořád napomínám já, to musí i paní prodavačka?!" A paní vedoucí zaburácí ještě jednou: "No to je na tebe, moc nekoukej a přestaň!"

Ubíráme se k pokladně. Je mi stydno, trapno, nemám už energii vůbec na nic... Pokud bych byla králík, jdu se sklopenýma ušima až k patám, ještě je za sebou vysílená potáhnu... Takhle se snažím nebouchnout vzteky ani se nerozplakat zoufalstvím... Tlaky v hlavě se přeměnily v její bolest, jako už dennodenně dlouhé měsíce při sebemenším vypětí... Celý život si buduju přátelské vztahy všude, kam přijdu, je to mé nastavení, přesvědčení a jsem za to ráda... Teď stačí, že se tu projdu s hyperaktivním, nezvladatelným synem v přeplněném Prioru a hned se na mě koukají jak na matku, která si nedokáže zpacifikovat dítě... Přátelské vztahy vůči sobě necítím rázem vůbec... Pochopení bych snad našla leda u podobně stiženého rodiče s dítětem s podobnou diagnózou nebo u nějakého specialisty (ten by klidně mohl být i pro mě, chichi)...

Platím, ani o tom nevím, jdeme domů automaticky, jako bych měla klapky na očích, jsem uzavřena ve svém světě... Děti se drží při mně. Venku domlouvám důrazně synovi - tak chytrej, ve škole dokáže být v klidu a sekat latinu, proč taky ne třeba v obchodě... Ach jo. Mám ho ráda, obě dvě své děti, ať jsou jakékoli. A možná kvůli jejich specifikům o to víc... Ale vysvětlujte ta specifika lidem kolem sebe. Nejsou zvědaví na nějaké omluvenky, každý má svých starostí víc než dost. A navíc - jako sytý hladovému nevěří, tak zdravý nevěří nemocnému, rodič relativně bezproblémových dětí nevěří rodičům „relativně jiných dětí“, co to znamená denně řešit s dětmi sebemenší problémy od probuzení po usnutí... Ono je ale stejně všude něco, každý si táhneme nějaké to své břímě. Doufejme, že každý máme naloženo jen to, co zvládneme.

Jsme ve výtahu, přistoupil i ten pán. Opírám se o stěnu výtahu, nemůžu. Přemýšlím, jak já to můžu vše zvládat, kde hledat energii, kterou už nemám... A najednou pán zašátrá v dárkové tašce v náručí a vyndá pytlík bonbónů. Dává mi je. Obrátím na něho překvapené oči: "Proč...?? To si nechte..."

Umí snad ten pán číst myšlenky a uznal za vhodné, že na chmury potřebuju cukr? Cítím se obdařena, jakoby vyšší moc mi snesla v tomhle symbolickém materiálnu satisfakci za mé nervové vypětí.

Odvětí: "Ať si děti dají. Mně to vozí dealer zadarmo," a vystupuje ve svém patře. Tak nic. Ne pro maminku, to je laskomina pro děti. Nicméně třímám bonbóny v rukou já a řekněme si upřímně – kdo tady v té rodině velí? Maminka. Chi. To se ještě uvidí, kdo si tady smslne. Cha.

Jedeme k nám do nebe, vcházíme domů.

Dcera má natěšenou radost z bonbónů, syn je však skeptický: "Mami, nemáme si brát bonbóny od cizích lidí, ne? Nebudou otrávený? Budou dobrý?" Přidá své klasické ujišťovací otázky, které mi pokládá i jindy u jídla, aby zjistil, že mu to bude chutnat a nebude mu špatně. "Mami, a kdo je to dealer? Nejsou to drogy?!"

Johanka: "Načneme je, mami?"

Čtu složení: "Johanko, bohužel to nemůžeš. Máme jiné..."

Bonbóny vkládám do košíčku ke sladkostem. Teď opravdu není vhodný okamžik jim je dávat. Možná si je někdy sama sním nepozorovaně po nocích... Pěkně si obalím mozek v cukru jak vanilkový rohlíček na Vánoce... Stejně tam je lepek, který dcerka nemůže.

"Víťo, dealer může rozvážet nebo rozdávat jakékoli zboží. Potraviny, elektro... Ne každej dealer musí mít hned drogy... Navíc tenhle pán působil solidně a je tady od nás z domu."

Syn se uklidnil. Každý si jdeme po svém. Syn si jde číst, Johanka malovat, já lehnout... Nákup v taškách chvíli počká. Chvíle vytouženého klidu, než se začnou hašteřit nebo než uslyším nějaké "Mamííí!!!" Blaží mě však pocit obdařenosti… Jaký dopad může mít jeden celkem obyčejnej pytlík bonbónů.

Jo, a tomu pánovi ještě jednou děkujeme!

Exhibicionista

Slunečné počasí, začátek června. Jdeme stromořadím kolem řeky. Dcerka nadšeně ukazuje na protilehlý břeh: "Mami!!! Podívej!!"

Rodinka tam zkouší nohama teplotu vody. Nejmladší člen je natolik nadšen, že nehledě na vodu kolem sebe se začíná svlékat. Ostatní členové jeho rodiny ho hlasitě usměrňují.

Můj syn se přidává k dcerce: "Mami! Podívej, co dělají!!"

Koutkem oka se tam podívám a ani taková rozjařená (či rozletněná) situace mě nevyvede z mých depresí: "Hm, exhibicionisti..." A hle, najednou se ze své zachmuřenosti proberu a sama se zasměju svému vtipu. Kdežto nemám vhodné posluchače. Mé malé děti na mě upřou své udivené pohledy.

 Dcera: "Cože, mami? Co to je??"

Syn se (už) pubertálně chichotá a zkouší to opakovat: "Exhibista..."

A jéjej, musím vysvětlovat... A tak vysvětluju pojem exhibicionista: "To je někdo, kdo rád dělá na veřejnosti něco výjimečného, co je zároveň poněkud divné... Bych řekla..."

Vítek jásá: "Já jsem exhibista!"

Opravuju ho a uvádím věc na pravou míru: "Exhibicionista. Víťo, to ale může bejt i člověk, co se obnažuje v parku," ukážu na nedaleký most: "nebo třeba že nahatej by se prošel normálně tady po tom mostě..."

Syn se znechuceně kření a pohrdavě kroutí hlavou... Ale ta myšlenka ho očividně zaujala a přehání: Rozhazuje rukama kolem, ukazuje na všechny lidi: "Co se to stalo? Mám něco s očima?? To je nějaká vzácná vada...?!" Nechápavě na něj hledím a čekám na vysvětlení. Pokračuje: "Všichni jsou nahatý, a jakmile se na ně podívám, najednou na ně skočí oblečení!!" Sám se chichotá svému vtipu. Podaří se mu vyloudit úsměv i u mě.

Johanka to nechápe, čemu se smějeme. Tahá mě za kabelku: "Mami, mami, co to řekl? Co to znamená??" Ach jo. Jsem unavená cokoli vysvětlovat. Chci být někde o samotě a jednoduše odpočívat; přijdu si stále jak maratonový běžec, co už mu ale nestačí síly...

Od odpovědi mě naštěstí zachraňuje další živý obraz u řeky... Plavci se tam sluní. Vítek mě nápadně nenápadně upozorňuje, ať se na ně podívám. Mrknu tam a nevidím nic výjimečného... Vítek mě upozorňuje pohoršeně, jako by si to představoval na svém zadečku: "Mami, ty plavky... Eeee..." Kření se, jak kdyby jedl citrón... "Mami, ty plavky... Úplně zařízlý... Tam... No tam..." Ani to nechce doříct.

"V zadečku?" vysvobodím ho.

"Jo. Brr..."

"Máš rád radši svý trenýrky, viď."

Syn s úlevou, že něco takového nepotkává jeho zadeček: "Jo..."

A jak tak pokračujeme kolem řeky, pomalu jsou exhibicionisté z nás... Široko daleko jsme jen my oblečení, bez plavek.

Syn se pořád toho slova drží, šeptá mi: "Mami, mám jim to říct??" Vypadá dost odhodlaně, už se blíží k trojici tmavších chlapců... Zastavím ho: "Ne!" A napadne mě další vtipné vysvětlení: "Ani to neumíš pořádně vyslovit, ještě by tu mohlo dojít k nedorozumění..." No vlastně nejsem tak daleko od pravdy... Chytám se v duchu za hlavu, skrývám oči i ústa...

Přes hřiště se vracíme domů. Johanka to už nemůže vydržet s čůráním a jen tak tak to stihne s dosednutím na wc: "Svobodáááá!!! Svobodááá!!!" úlevně vydechuje. A tématicky, leč krapet nelogicky (ale to kolikrát u krásných žen nevadí...) pokračuje: "Kdo mě vysvobodí, toho si vezmu za manžela!!"

Láskyplně obracím oči v sloup a od dcery přecházím na chodbu, kde se právě Vítek zul. Krabatím nos... "Co to tady smrdí?!?!" Obracím boty moje, Johančiny... Nic. Čisto. Žádné riziko. Vítkova jedna bota... Nic. Druhá bota... A jak ve slavné komedii Slunce seno slavná věta: "Má ho tam!"

Johanka z koupelny: "Mami, co tam má???"

Vítek se nechutně tváří a odtahuje se od své vlastní obuvi: "Mami, nepřibližuj to ke mně, prosím!!! Pffff..."

No pušinec hadr. Kde tohle sebral... Ach jo, tohle čistit...

Johanka neodbytně: "Co je, mami?"

"Ále... Má tam h*vno..."

Dcerka na mě vyvalí oči: "Mami, ty jsi řekla... Píp? Ty jsi řekla sprosté slovo?!?"

No, jak si můžete brát neustále servítky... Obzvlášť poslední půlrok, vlastně už třičtvrtěrok, můj slovník dost zhrubnul, inu vypjatá situace si to žádá, však kdo z rodičů je neustále happy, navíc když člověk není v kondici...  Před dětmi se obyčejně držím, ale ten smrad mě teď zkrátka vyprovokoval.

"No Johanko, to tak smrdí, že to přece nemůžu nazvat jinak!"

Jdu zpět do koupelny  i s tím ukrutným smradem, beru tu nejhorší desinfekci, kterou v naší eko-domácnosti nacházím, a myju to nadělení z bot... Dost odolává... To by se našemu "hygienistovi", co si myje nadměrně často ruce, ale nechce mýt nádobí, ani sám smrkat, aby se neušpinil, nelíbilo, kdyby to musel mýt on... Sprchuju to h*vno, ne a ne pryč... Beru kartáč, znovu desinfekci... A hlavou mi běží: "Exhibicionista jeden... S tímhle... zápachem se dopromenádovat až domů..."

A Johanka mi volá za zády: „Mamííí! Už jsem!!“

Už aby sem přišel ten její ženich, běží mi hlavou…

Extravagantní snídaně

Děti pro mě chtějí připravit snídani. Mezitím babička připravuje snídaně pro ně. Děti vyšátraly v komoře nějaké úžasné, speciální plastové talíře, které babička kdysi dávno pořídila v záchvatu potenciálních příprav potenciálních zahradních slavností. Ač už se od té doby nějaké uskutečnily, talíře se ještě nepoužily. Děti se dnes rozhodly, že je poķřtí snídaní. Ač talíře pořídila sama babička, nyní kdovíproč z rozhodnutí dětí není nadšená. Johanka chce svou snídani ohřát v mikrovlnce. Babička rozmrzele: "Já nevím, jestli se ten křáp vejde do mikrovlnky…"

Což popudí Vítka, je nadšený netradičním designem talířů a vehementně je brání: "To není křáp!!! To je evoluce normálního talíře!!!"

Odrovná mě to a jdu si to poznamenat. To abych nezapomněla, jakou originalitu máme doma. Talíře i syna.

Babička brblá u mikrovlnky: "No, dyť se to tam neotáčí…"

Johanka je však i tak spokojená, že talíř dovnitř pasoval: "Ale hřeje se to!!"

Usedáme ke stolu s designovými talíři. Konečně chvíle spokojeného klidu. Není nad to každého člena rodiny uspokojit nějakým tím žvancem. Evoluce neevoluce, priorita jídla zřejmě zůstane navždy.

 

 

Před usnutím

 

Vítek ze tmy: „Mami, víš, že ve školce byl někdo, kdo si myslel, že nejvyšší číslo je sto?“

Ticho…

Už dávno měly děti spát.

Zatím pořád kecají…

Ach jo, jediný klidný čas je pro mě v noci a i z něho mi budou ukrajovat... Ať už usnou. Prosím... Já chci klid!!! Počkat... Syn říkal o školce... To je mínus tři roky. A celou tu dobu si to pamatuje... Kupodivu se chytím na návnadu a přeci jen zareaguju: "To jsi ale nebyl ty, že jo?" škádlím ho.

Vítek jednoznačně hodí do tmy: "Nebyl!"

Oproti svému přesvědčení, že už dávno mají spát, se přeci jen zajímám: "A jaké je, Víťo, nejvyšší číslo?"

Vítek je překvapen, proč se ptám na tak triviální otázku a s tónem, v němž cítím trochu opovržení, reaguje: "Nejvyšší číslo přece není!!!"

To mě zajímá, kam bude směřovat své úvahy. "Není?!?"

Vítek se mnou už mluví trochu otráveně, ale zároveň soucitně, holt se smiluje a sděluje mi polopaticky, abych to fakt mohla konečně už po-cho-pit: "No protože ať rekneš jakékoli jakoby nejvyšší číslo, vždycky k němu můžeš přičíst jedničku a zase bude vyšší."

Aha, správně synek. Jsem hrdá matka. Ale přísloví "Jaká matka, taká Katka" na sobě nenechám znát a ptám se dál (mezitím už slyším Johančino hluboké oddychování, naše povídání na ni zapůsobilo jako ukolébavka): "A nejnižší číslo je jaké?" ptám se nevinně.

Vítka to už trochu vytočí: "Mami, na druhou stranu je to to samé, akorát je to mínus!"

"Aha." Jsem spokojena. Můžeme jít spát.

Vítek ještě logicky dodává, to kdyby mě napadla ještě další otázka: "A uprostřed je nula!" završuje naši matematickou rozpravu.

A to je konec a všemu povídání konečně odzvonil zvonec. Dobrou noc. Jestli se mi bude zdát o prvočíslech či variacích, to bude prvotřídní noc... 

 

 

 

Prezidentské volby

Vítek po ránu ještě z postele: "Mami, kdy budou prezidentské volby tady u nás?"

Očividně je entuziasticky ovlivněn americkými volbami a jejich výsledkem...

Já rozespale, s bolehlavem po delší nemoci, nechce se mi vstávat, natož uvažovat o politice: "Víťo, teď nevím. Ale už by se to mohlo změnit, si myslím..."

Vítek se nadšeně nadzvedne, překvapen tou nadějí: "Jo??? A kdo bude příští prezident?? Marek Eben??? Mami, budeš volit Marka Ebena? Že budeš, řekni, že jó!!!"

Vítek ke mně přihopsne a jeho hlasitost je mi ještě víc nepříjemná, ač za jeho rozradostnění jsem ráda. A vlastně i chápu synovo nadšení pro jeho idola... "Vítku, já nevím, jestli on bude kandidovat, myslím, že ne."

Vítkovi to přijde nelogické: "Proč by nekandidoval? Mně se líbí, já ho mám rád! Dobře vypadá, hezky se usmívá, je chytrej, má dobrej humor... A mami!!!"

Syn udělá dramatickou pauzu.

Nepodívám se na něho, držím si paží přikryté oči, tma je pro hlavu příjemnější a syn i tak pokračuje ve své promluvě: "Konečně bychom měli prezidenta, který tančí a je mu míň než devadesát!!!"

Ten kluk je plus mínus v obraze, říkám si. I když těžko si můžu představit tančícího prezidenta... Zvyk je železná košile. Zas tak velký protimluv to ale není, proč by to nešlo...

"Tak třeba se to, Vítku, někdy vyplní, aby český prezident tančil a byl podle tvých představ..."

Vítek spokojeně odskotačí své naděje sdělit do kuchyně prarodičům i Johance a já se jdu zprovoznit ranní sprchou.

Ticho léčí, říká se...

Ekonomie sušenek

Koukám, co si to Vítek načíná... U babičky našel rok prošlé sušenky. Zděsím se. Nejen pokročilou hodinou, kdy chce jíst, ale i datem expirace...

„Víťo, jdi si vzít pyžamo, už půjdeš spát!!“ zaburácím.

Syn protestuje: „Né! Já mám hlad!!“ Stěžuje si: „Z posledních sil jsem našel prošlé sušenky a ani ty nemůžu jíst...“ Takhle kdyby ho slyšeli lidé na veřejnosti, tak by mu ještě chudákovi věřili, že ho držíme pořád o hladu. Holomek jeden. Sklesle odchází s pyžamem do pokoje odevzdaný osudu...

Babička nevydrží pomyšlení, že vnouček bude do rána trpět hlady... Slyším, jak spolu na chodbě ve špajzu šouní po něčem vhodném... Nachází polomáčené sušenky. Neprošlé. Babička Vítka seznamuje s historií sušenek, je ráda, že má komu se svěřit: „Děda je chtěl kupovat za nějakejch dvacet čtyři korun. Já mu říkala, že je můžeme kupovat ve slevě, ne za draho. A pak když byly ve slevě, už je nechtěl. Tak jsem koupila aspoň dvoje...“

Vítek jí ochotně naslouchá a uklidňuje ji s vidinou toho, že získává někoho na svou stranu: „Babi, dyť je to jedno, jsou dobré!“

To je dvojka, spiklenci. Tomuhle my tady familiárně říkáme snad celý můj život „noční rej“... A pak se snažte o nějaký režim a důslednost...!

Syn je spokojen, že někdo s ním chce ponocovat též. Aspoň se to zdá... „Babi, uvař mi prosím kakao!“

A hned čeká na kakao u stolu a říká si blaženě: „Dám si sušenky s kafíčkem. Teda s kakajíčkem, ale lepší zní s kafíčkem. To vždycky říká můj pan učitel na flétnu, když dostane nějakou dobrůtku: Tohle si dám s kafíčkem...“ Člověče, slyšet tě pan učitel, ten by měl z tebe radost, běží mi hlavou.

Babička rozněžnělá vnoučkovými rozumy mu opravdu připravuje kakajíčko snad i kvůli tomu, co ještě chytrého se od něho před spaním dozví.

A čas běží a synátor úspěšně ukrajuje čas z noci...

Naštěstí je to noc prázdninová, a tak zůstávám benevolentní a využívám si čas pro svou práci. Hlavně že je klid. Ještě že aspoň jedno dítě už spí. Však školní rok se blíží, ono to ponocování i Vítkovi brzy skončí...

Slyším zpovzdálí syna při výběru vhodné sušenky: „Musím uvažovat výhodně. Já nestudoval ekonomiku, ale učil jsem se uvažovat výhodně – vybrat sušenku, která obsahuje nejvíc čokolády. To někdy řeknu nějakému ekonomovi. To jsem určitě první na světě, kdo se učí ekonomiku na sušenkách...“

O jeho prvenství sice pochybuji, ale kupodivu snad poprvé v životě se pozastavím díky synovi nad tím, že ekonomie je spojena s výhodností. A přitom je to tak jednoduché a logické. V tom klukovi něco bude. Že by přirozený talent... Jsem zvědavá, jak bude v životě finančně prosperovat. Zatím se mu daří prosperovat minimálně v tom, že oddaluje spaní na co možná nejpozdější hodinu. Jsou prázdniny, tak ulevuji ze svých zásad a poslouchám syna, jak blaženě srká babiččino kakajíčko.

PS: Školní rok se rozeběhl. Ranní spěch do školy, jedeme ve výtahu. Johanka v nepřehlédnutelných slunečních brýlích. Vítek si ji prohlíží. Očekávám, že zřejmě coby módní guru pronese nějaké moudro na její adresu. Kupodivu ne, šlo o jiný myšlenkový pochod: „Johanko, ty jsi možná studovala ekonomiku, ale já se ji učil!" Po chvíli dodá: „Na dortech,“ chichotá se. Ach ano, máme za sebou týden s několikero narozeninami v rodině. To se musel Víťa hodně činit ve svých propočtech...

 

 

Retro song

Našla jsem retro song Petra Spáleného. Při snídani to je krásné optimistické naladění... 

Babička vzpomíná: "Je, to je Petr Spálený za mlada!!" A sděluje nostalgicky vnoučatům: "Ten se mi sem podepsal na ruku! A pak jsem to nemyla, dokud se to samo neodloupalo..." Přitom si ukazuje na předloktí na místo doličné. 

Vítek začne nadšeně poskakovat: "Jóóó!!! Já se chci taky podepsat a dlouho se nemýt!!!" Snad od narození Vítek projevuje nelibost v koupání se.

Babička: "Ale já si nemyla jen ten kus ruky!"

Vítek zklamaně přestává skákat: "Aha..." 

Já se přidám: "Víťo, proč se nechceš mýt? Však při posledním sprchování sis tak lebedil! Dokonce jsi mě přemlouval, že chceš napustit vanu!" Což byl div divů, obvykle se Vítek koupání vyhýbá jak čert kříži. I když jinak mu důvěrně říkám hygienista, protože ruce si naopak myje velmi často, víc než je zdrávo, byť je doba koronavirová. 

Vítek zklamaně: "Hm, ksakru, to jsem nějak nevypočítal...," se skleslými rameny se odebírá vedle do pokoje.

Chci ten Vítkův postoj ke koupání od něho vysvětlit: "Tak jak to máš Víťo s tím koupáním?" 

Vítek: "Asi dobrý. Ale nesmí mi to téct do očí. To absolutně nesnáším, že nemůžu mít votevřený oči!" A hned chodí po místnosti se zavřenýma očima, rukama šátrá před sebou a syčí: "Slepejš, slepejš..."

Pouštím song Petra Spáleného ještě jednou. Moje radost z retro songu je nepřekonatelná, slepejš neslepejš. Rázem my dospěláci tančíme.

Syn: "Mami, to je tak trapný... Ještě že nejsme na veřejnosti. Když tančíte, přijdu si, jako bychom my s Johankou byli rodiče a vy děti..."

Jó, jedém...!!

Svěží vzduch

Vítek po obědě leží pod peřinou u otevřeného okna, venku prší, peřinu má až k bradě. Leží, ani nedutá. To je podezřelé a výjimečné. Jednak je obvykle dost živý, anebo... U Vítka nikdy nevíte: z čista jasna je z prkotiny nepřekonatelný problém a syn má jediný spolehlivý azyl pod peřinou. Soudě podle jeho chování.

Abych byla v obraze, ptám se: „Víťo, co to tam děláš?“

Vítek: „Přemýšlím,“ a už jen tón hlasu napovídá, že by vše mohlo být v pořádku.

Zajímám se dál: „O čem?“

Vítek pokračuje: „O tom, co ti mám odpovědět.“

„A nešlo by jen jednoduše říct, co děláš?“ nabízím.

Syn se mi snaží vyhovět: „Ležím, odpočívám a dívám se z okna.“

„No vida. Už jsem spokojená.“ Vše je v pořádku, nic se s Vítkem neděje.

Je frišno, zavírám okno.

„Ne, neopouštěj mě, svěží vzduchu!“ Víťa se nečekaně probere k aktivitě. Dokonce se i nadzdvihne směrem k zavíranému oknu, jako by chtěl zachytit poslední šanci si ho pustit do nosíku.

Využívám jeho touhy po čerstvém vzduchu k možnosti prosadit vycházku, která se jindy prosazuje velmi těžko: „Tak můžeme jít ven a budeš ho mít ještě víc, Víťo!“ Navíc prší, to on rád. Přeci jen nechávám okno ještě chvíli otevřené.

„Ne, tady nahoře je svěžejší,“ syn má jasno, ven chodit je zbytečné. Navíc peřina, jeho věrný souputník životem, by mu zmokla. Nejapný žert si nechávám pro sebe.

Aha, svěžejší vzduch... Že by naše jedenácté patro mělo výhodu vysokohorského vzduchu?

Až budeme někdy náš byt pronajímat, nesmím zapomenout si k pronájmu připočíst vysokohorskou přirážku. Značka: „Svěží vzduch výhodou!“

Bonbón

Vítek není bonbónový typ. Aspoň jsem si to myslela. Jedeme v autě a Vítek žužlá bonbón. Oproti Johance, která bonbónový typ byla odjakživa, ale díky bezlepkové dietě se musí bez některých ňaminek obejít. Nově nastalou situaci chápe, a tak jí to není líto. Zcela vyrovnaně si hraje na zadním sedadle se svou panenkou. Paradoxně nyní tedy žužlá bonbón pouze její bratr.

Bonbón kde se vzal, tu se vzal. Syn si to labužnicky užívá: "To je krásná masáž pro ústa!"

Řídím, sleduji silnici před sebou a mrknu do zpětného zrcátka: "Víťo, ty mě udivuješ. Vždyť jsi nikdy nechtěl žužlat tvrdé bonbóny..." Najednou si je bude hoch vychutnávat... Po devíti letech svého takřka bezbonbónového života.

Víťa odvětí: "Tohle je karamela," jako by to mělo cucání logicky ospravedlnit.

"No karamely právě lezou do zubů!" rukou trochu bouchnu do volantu, abych potvrdila své zvolání. Ještě že jsem netrefila klakson... Pokud bych nechtěné tůtnutí měla někomu omlouvat, asi bych těžko vysvětlovala, že troubím kvůli karamele... Tu samolepku vzadu na vozu „Pozor, máma v autě!“ nemám nadarmo...

Johanka se ozve: „Mně do zubů nelezou. Teda teď ne. Předtím trošku lezly!“

Vítek mi vysvětluje: "Nelezou, to musíš dělat šikovně. Jen si je pomaloučku vychutnávat, než se rozpustí až do konce."

No, může to být zajímavá uklidňující technika, ale mě by dlouhodobá přítomnost bonbónu v puse spíš, počítám, znervózňovala.

Syn mě zasvěcuje do bonbónových tajů: "Nejdřív si tam uděláš zoubkama různé hrbolky a pak po nich  jazykem přejíždíš. To je právě ta hezká masáž."

No já vám nevím. Možná by s Vítkem mohla některá televize natočit reklamu na karamely, možná by mu na to někdo skočil, ale já zůstanu u svých vzácných ovocných želé: „Na masáž úst mi stačí zubní kartáček.“

U dětí se objeví opět jejich polarita:

Johanka: „Mňam, s růžovou pastou!“ Hle, co všechno může být bezlepková ňaminka...

Vítek projeví svou nelibost k čištění zubů: „Fůj...! Kartáček! Vždyť to bolí a ty štětinky jsou nepříjemný!“

Paradoxně vyjíždím správným výjezdem z kruhového objezdu a blížíme se k cíli naší cesty.

Pohádky

Děti mají rozpravu o pohádkách, která je hezčí. Jasně, děvče versus kluk, to je apriori jasné, že bude obtížné dojít k nějakému konsenzu… Není jednodušší než si zavolat sudího – maminku a vnést do věci jasno. Jak já tuhle roli sudího nemám ráda… Ale porodem, tedy porody, dvěma porody jsem se „dala na vojnu“, a tak „sloužím vlasti“, dokud rodičem budu. 

Johanka: „Mami, máš ráda víc Ledové království, nebo Zootropolis?“ 

Rozhoduji se mít neutrální postoj Švýcarska: „Je mi to jedno, Johanko, obě jsou pěkné…“ Po pravdě řečeno, pokud bych se na něco měla dívat, zvolila bych zcela jiný žánr, nejraději nějakou českou komedii, třeba i retro komedii, ale spokojená bych byla i při civění do prázdné stěny…

Johanka: „Mami, tak řekni jednu z toho!“

Já: „Jednu z toho.“ 

Johanka: „Né! Řekni jednu z toho!“ 

Já: „Jednu z toho.“

Vítek se válí po zemi, lebedí si. „Johanko, já tě chápu, jak to myslíš, a taky chápu, jaká legrace je vás poslouchat, ten váš rozhovor.“ Vyloženě mu to dělá blaho. Užívá si online sledování naší hry a čeká, jak to vyústí. Kam se hrabe tenis či jiná utkání…

Johanka: „Mami, řekni jednu z toho! Ledové království, nebo Zootropolis!“

Já: „Jednu z toho. Ledové království, nebo Zootropolis.“

Johanka: „Mami, ty to nechápeš!“

Vítek si začíná prozpěvovat chytlavý refrén z písní písničkáře Jiřího Krhuta Baba nepochopí/Chlap nepochopí (Mimochodem vřele doporučuji!): „Nepochopí, nepochopí, nepochopí, nepochopíííí, ne néééé…“

Usmívám se: „Johanko, já to chápu moc dobře.“

Johanka: „Tak řekni jednu z toho!“ Neustupuji z neutrálního postoje, ač je to zároveň škádlení mé dcerky a zkouška, co snese: „Jednu z toho. Johanko, je mi to opravdu jedno, obě jsou pěkné.“

Nečekám více na přetečení poháru Johančiny trpělivosti a pouštím na YouTube písně Jiřího Krhuta.

Utkání skončeno. Pamatujte, změna tématu je jedna ze základních strategií, jak zanechat komunikaci mírumilovnou. A možná tak vznikají pohádky… Nejen ty žité, ve skutečnosti, ale i ty vyprávěné, psané… Však proč se pohádky jmenují pohádky? Nejsou to vyprávění „po hádkách“? Něžné zahlazení stop nesváru s konejšivým koncem.

Dobromysl

Děti se dívají na pohádku, Vítek u toho svačí. 

Johanka pohoršeně k Vítkovi: "Co to děláš, Víťo?!"

Otočím se k dětem od sušáku... Já držím mokré prádlo, Vítek skleničku s voňavou dobromyslí a rozhlíží se po svém klíně, kde ji všude má... 

Vítek: "Já jsem do toho dýchnul a ono to vyletělo ven!" Obrátí na mě svůj nevinný, udivený kukuč.

On do toho dýchne a ještě se prosím diví... A já se divím zase jemu: "Proč to děláš?!?"

Syn mi upřímně odpovídá: "Napadl mě takovej blaznivej nápad, prostě jsem se nudil... Ale moc toho není, jen asi pět zrníček...!"

Jeho upřímnost i snaha mě uklidnit se mi líbí, ale moc mě to neuklidňuje... "A kdo to bude uklízet?!"

"Už jsem to uklidil, těch pět zrníček jsem už zfouknul!" syn se snaží situaci zbagatelizovat, zatímco já z něho rostu... Pět zrníček, hochu, to si nemysli, že ti na to skočím, nad pěti zrníčky by se Johanka určitě nepozastavila... Na těch několik metrů to ale nejsem schopna sama určit přesně. Ještě že blbě vidím i s brýlemi. Vše zlé je pro něco dobré. Špatný zrak vám může paradoxně zlepšit pohled na svět. Rázem se ztratí věci, které by vás s ostrým zrakem vyvedly z klidu.

Uvolňuji si náruč od mokrého prádla, zhluboka dýchám. Stejně se chystám vysávat, takže ona ta dobromysl počká. Nějakých pět, devět nebo šestnáct zrníček dobromysli se v tom ostatním nepořádku ztratí jako nic. Možná i pětadvacet kdyby jich bylo. Však o co jde. Dýchej zhluboka, ženo, dobromysl tě nevykolejí, je to prkotina. Nejraději bych zakřičela na syna, ať si okamžitě jde pro smetáček s lopatkou, ale alou, honem, uklízet. Jenže z toho častého rozčilování a neustálého bytí v "edukativním střehu" jsem už unavená. Proč si přerušovat pohádku... Navíc... Však ona ta dobromysl je na dobrou mysl. Určitě nejen po vnitřním užití. Zkusíme ji užívat vnějšně. Tak já to luxování ještě odložím...

PS: K večeru se syn válí po zemi. "Mami! Tady je strašnej nepořádek!"

"Však té dobromysli bylo jen pět zrníček, ne? Můžeš si vzít lopatku a zamést to."

Syn jde. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Někdy to trvá jen pár hodin.

Nepatřičná pozornost

Mám škrábnutí na noze. Vítek si to prohlíží. "Co to máš, mami? Jak se ti to stalo?" zajímá ho.

"Už nevím..." Nechce se mi prozrazovat, jak jsem nešikovná...

Pomalu se začínají scházet i ostatní členové rodiny. Takový zájem najednou jak na Staromáku. Občané, rozejděte se!, chce se mi utrousit, neb zrovna teď zrovna kvůli tomuhle nechci být středem pozornosti.

 "Mami, co to je? To je fix? To je červený fix, že jo?" Vítek si zranění prohlíží takřka s nosem přilepeným k mé noze. Snad i za mikroskop by byl rád.

Babička se připojuje: "Jak se ti to stalo? To ses škrábla o nějaký klacek?"

Takový interest si to hloupé zranění snad nezaslouží... "Nevím," opakuji už maličko podrážděněji, ale stále se snažím o nenápadnost. Nevědět je kolikrát nejlepší vyústění lecjaké komunikace.

Vracím se k Vítkově otázce:   "Ne, to je krev."

Vítek mi nohu stále zkoumá z milimetrové blízkosti: "To nemůže být krev, to je fix."

No, kéž by. Ale maminka po sobě zpravidla nečmárá... Zamýšlím se nad tím, jestli ten chlapec dobře vidí... Však tu seškráblou kůži snad může identifikovat velmi dobře... Zalepuji si to náplastí.

Vítek pokračuje: "Ne, to nemůže být fix, to musí být reálné, jinak bys neplýtvala náplastí. Protože v naší rodině se neplýtvá. Teda aspoň někdo. A mezi ty někdo patříš i ty, mami."

Neplýtvám, neplýtvám... Kdybych fakt neplýtvala, ušetřila bych náplast tím, že budu šikovnější. Anebo že budu chodit zarostlá jak Ezau. Za krásu se holt musí občas trpět. A holt občas i zainvestovat do náplasti, kteroužto se krása dá skvěle korunovat.

Tak, je to schované a obyvatelstvo se konečně rozešlo do svých končin domoviny.

Jako takhle, pozornost mám ráda, což o to. Ale všeho s mírou a hlavně za adekvátních, rozumějte lichotivých, okolností.

No, já se vám zase někdy přijdu s něčím pochlubit...

Baf! Sprostá slovíčka

Vítek: "Mami, už jsem ti říkal, že se mi podařilo bafnout na dědu?"

Tu příhodu si pamatuji velmi dobře...: "Jojo, říkal jsi mi, že ses od dědy naučil nová slovíčka." Křením se.

Vítek se diví: "Cože? Nová slovíčka??"

Já: "No říkal jsi, že se děda tak leknul, že ti řekl něco sprostého." Nechce se mi to po dědovi opakovat...

Vítek už chápe a s přehledem pronáší: "Ahá! Ale to nebylo nic nového, to já už znám ze školy!"

Tak chlapec už má širokou slovní zásobu ze školy, podívejme se... "A proč to tedy nepoužíváš?"

Vítek je zaskočen mou otázkou, pokrčí rameny: "Nevím. A proč to nepoužíváš ty?"

Já: "Líbí se mi mluvit bez takových slov."

Jsme zrovna u prarodičů, napadají mě souvislosti... Z Vítka se obrátím na babičku: "A proč tak nemluví babička?"

Babička se vyděsí, jako by zrovna slyšela několik vět pěkně sprostě opepřených a pohorší se: "No já to úplně nesnáším!!"

A jsme doma. A s klidem už dodá: "Nikdo mě to nenaučil. Kolem mě nikdo nemluvil sprostě."

Si říkám, že to je divné... "Ani ve škole?"

Babička reaguje hned: "Ani ve škole! Já si vůbec nepamatuju, že by tak kluci mluvili."

Pokračuji logicky: "A proč ses to nenaučila od dědy?"

Babička je překvapená: "Od dědy??"

Tak to už je divné. Ale hned mi to dojde: "Ty na něj nebafáš!"

Děda i s babičkou se rozesmějí. Tady jsem doma...

Syn se blaženě culí též.

Stolek

Malý dřevěný stolek se kolíbá... Johanka to zkoumá, protože se chystá si tam položit své jídlo: „Proč se ten stolek tak kývá...?“

Vítek jen letmým pohledem o stolek zavadí a má jasno: „Aby se po něm jídlo snáz klouzalo dolů!“ a věnuje se dál svým testům paměti, postřehu a já nevím čeho všeho ještě.

Hm, z desky stolu zase vypadla dolní část s nožičkami. Jdu Johance na pomoc a beru s sebou lepidlo. Neustálé rozpadání stolečku překonalo míru mé trpělivosti. Po několikáté si hraju se správným uložením nožičkové části do stolové desky. Chce to hodně správného grifu, trpělivosti a síly. Tentokrát jsem ale na dno každého důlku kápla nejdřív lepidlo. Proč já to už neudělala dávno... Proč si člověk sám sobě neustále potřebuje chystat nějaké tréninky obratnosti a trpělivosti... Tak, stůl je spravený. Nyní snad na podstatně delší dobu.

Můžu jít vstříc dalším výzvám.

"Mami, já chci borůvky s mlíkem!" Johanka už si připravuje ingredience. Vždyť teď zrovna jedla...

Syn mě volá k mnemo testům v angličtině: "Mami, pojď mi tohle přeložit!"

Vím, je to blaho takto obklopena ratolestmi si užívat společného času. Nicméně také se těším na noc, až vše ztichne, já si lehnu a mé tělo nebudu muset nosit já, nýbrž se odevzdaně spolehnu na lůžko. To je blaho jakbysmet.

 

 

IQ testy

Vítek si vyhledává na internetu IQ testy a jeden si zkouší. Výsledek bude zaslán na telefon po odeslání SMS na určité telefonní číslo za 99 Kč. Projeví se Vítkův šetřivý duch, má rezolutně jasno: „No, tak to ne.“ Holt si na přeměření svého inteligenčního kvocientu bude muset počkat.

O pár minut později si dává Vítek do mléka nutelu. Zkouší, co to udělá.

Přitom rozpráví: „Mami, na internetu jsem četl, že muži mají průměrné IQ 100.“

Reaguji: „Není to málo…?“

Vítek mě uklidňuje: „Mami, to je průměr!“

Zajímám se dál: „A kolik mají průměrné IQ ženy?“

„To nevím, ale asi to bude taky něco kolem stovky. Řekl bych, že to bude vyšší číslo než u mužů.“

Synova úvaha mě zaujala a od vaření oběda se po něm ohlédnu: „Proč myslíš?“

V tu chvíli zaregistruji padající kus nutely z Vítkovy lžičky na jeho triko. Pucek se kutálí a zastaví se na jeho světle šedých teplácích. Vzniklá stopa se rovná násobku Vítkova IQ a gravitační síly. Očividně jeho IQ profituje z jeho šikovnosti. Nepřímou úměrností se nyní nehodlám více zabývat... Vítek to pozoruje taky a pohledem zaregistruje i to, že jsem ten proces viděla též. Kulišácky se zatváří: „No, možná právě proto…,“ radostně se kření.

Řekla bych, že má Vítek dobře našlápnuto získávat si u žen přízeň. I přes nepřízeň jiných okolností.

Exkrement

Usedáme ke společnému jídlu. Vítek si nandavá na talíř svá oblíbená grilovaná rajčata a jako fajnšmekr si k tomu povídá: „Ták, teď vyzkoušíme tento exkrement...“ Hned ho přejde chuť: „Teda experiment. Fuj, to mě přešla chuť...“ Přeorientuji svůj fokus na Vítka. S údivem se na něho dívám, co se zase děje… Uvědomuji si konsekvence současného okamžiku a dochází mi slyšené.

Aby bylo opravdu jasno, Vítek na mě spiklenecky mrká a dodává: „Já totiž znám význam toho prvního slova. Úplně mě přešla chuť pokračovat v jídle, když vím, co jsem řekl.“ Rajčata nyní drží stále na půlce cesty do pusy.

Já s Johankou jíme, i když víme, co Vítek vyslovil. Nás nějaké slovo nerozhází. (Tedy samozřejmě toto „nadhledové pravidlo“ nemůžu tvrdit stoprocentně; znáte to ženské charakteristické chytání za slovíčko, tak to já i Johanka umíme perfektně… Nicméně teď jsme v klidu.)

Pomáhám Vítkovi: „Chtěl jsi říct experiment. Tak si opakuj: vynikající experiment, vynikající experiment, vynikající experiment…,“ a sama si skutečně vychutnávám, co jím. Vítek to zkouší a jí též. A mně se chce říct slovy kavalírů první republiky: Sukses.