Dobromysl

Děti se dívají na pohádku, Vítek u toho svačí. 

Johanka pohoršeně k Vítkovi: "Co to děláš, Víťo?!"

Otočím se k dětem od sušáku... Já držím mokré prádlo, Vítek skleničku s voňavou dobromyslí a rozhlíží se po svém klíně, kde ji všude má... 

Vítek: "Já jsem do toho dýchnul a ono to vyletělo ven!" Obrátí na mě svůj nevinný, udivený kukuč.

On do toho dýchne a ještě se prosím diví... A já se divím zase jemu: "Proč to děláš?!?"

Syn mi upřímně odpovídá: "Napadl mě takovej blaznivej nápad, prostě jsem se nudil... Ale moc toho není, jen asi pět zrníček...!"

Jeho upřímnost i snaha mě uklidnit se mi líbí, ale moc mě to neuklidňuje... "A kdo to bude uklízet?!"

"Už jsem to uklidil, těch pět zrníček jsem už zfouknul!" syn se snaží situaci zbagatelizovat, zatímco já z něho rostu... Pět zrníček, hochu, to si nemysli, že ti na to skočím, nad pěti zrníčky by se Johanka určitě nepozastavila... Na těch několik metrů to ale nejsem schopna sama určit přesně. Ještě že blbě vidím i s brýlemi. Vše zlé je pro něco dobré. Špatný zrak vám může paradoxně zlepšit pohled na svět. Rázem se ztratí věci, které by vás s ostrým zrakem vyvedly z klidu.

Uvolňuji si náruč od mokrého prádla, zhluboka dýchám. Stejně se chystám vysávat, takže ona ta dobromysl počká. Nějakých pět, devět nebo šestnáct zrníček dobromysli se v tom ostatním nepořádku ztratí jako nic. Možná i pětadvacet kdyby jich bylo. Však o co jde. Dýchej zhluboka, ženo, dobromysl tě nevykolejí, je to prkotina. Nejraději bych zakřičela na syna, ať si okamžitě jde pro smetáček s lopatkou, ale alou, honem, uklízet. Jenže z toho častého rozčilování a neustálého bytí v "edukativním střehu" jsem už unavená. Proč si přerušovat pohádku... Navíc... Však ona ta dobromysl je na dobrou mysl. Určitě nejen po vnitřním užití. Zkusíme ji užívat vnějšně. Tak já to luxování ještě odložím...

PS: K večeru se syn válí po zemi. "Mami! Tady je strašnej nepořádek!"

"Však té dobromysli bylo jen pět zrníček, ne? Můžeš si vzít lopatku a zamést to."

Syn jde. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Někdy to trvá jen pár hodin.

Nepatřičná pozornost

Mám škrábnutí na noze. Vítek si to prohlíží. "Co to máš, mami? Jak se ti to stalo?" zajímá ho.

"Už nevím..." Nechce se mi prozrazovat, jak jsem nešikovná...

Pomalu se začínají scházet i ostatní členové rodiny. Takový zájem najednou jak na Staromáku. Občané, rozejděte se!, chce se mi utrousit, neb zrovna teď zrovna kvůli tomuhle nechci být středem pozornosti.

 "Mami, co to je? To je fix? To je červený fix, že jo?" Vítek si zranění prohlíží takřka s nosem přilepeným k mé noze. Snad i za mikroskop by byl rád.

Babička se připojuje: "Jak se ti to stalo? To ses škrábla o nějaký klacek?"

Takový interest si to hloupé zranění snad nezaslouží... "Nevím," opakuji už maličko podrážděněji, ale stále se snažím o nenápadnost. Nevědět je kolikrát nejlepší vyústění lecjaké komunikace.

Vracím se k Vítkově otázce:   "Ne, to je krev."

Vítek mi nohu stále zkoumá z milimetrové blízkosti: "To nemůže být krev, to je fix."

No, kéž by. Ale maminka po sobě zpravidla nečmárá... Zamýšlím se nad tím, jestli ten chlapec dobře vidí... Však tu seškráblou kůži snad může identifikovat velmi dobře... Zalepuji si to náplastí.

Vítek pokračuje: "Ne, to nemůže být fix, to musí být reálné, jinak bys neplýtvala náplastí. Protože v naší rodině se neplýtvá. Teda aspoň někdo. A mezi ty někdo patříš i ty, mami."

Neplýtvám, neplýtvám... Kdybych fakt neplýtvala, ušetřila bych náplast tím, že budu šikovnější. Anebo že budu chodit zarostlá jak Ezau. Za krásu se holt musí občas trpět. A holt občas i zainvestovat do náplasti, kteroužto se krása dá skvěle korunovat.

Tak, je to schované a obyvatelstvo se konečně rozešlo do svých končin domoviny.

Jako takhle, pozornost mám ráda, což o to. Ale všeho s mírou a hlavně za adekvátních, rozumějte lichotivých, okolností.

No, já se vám zase někdy přijdu s něčím pochlubit...

Baf! Sprostá slovíčka

Vítek: "Mami, už jsem ti říkal, že se mi podařilo bafnout na dědu?"

Tu příhodu si pamatuji velmi dobře...: "Jojo, říkal jsi mi, že ses od dědy naučil nová slovíčka." Křením se.

Vítek se diví: "Cože? Nová slovíčka??"

Já: "No říkal jsi, že se děda tak leknul, že ti řekl něco sprostého." Nechce se mi to po dědovi opakovat...

Vítek už chápe a s přehledem pronáší: "Ahá! Ale to nebylo nic nového, to já už znám ze školy!"

Tak chlapec už má širokou slovní zásobu ze školy, podívejme se... "A proč to tedy nepoužíváš?"

Vítek je zaskočen mou otázkou, pokrčí rameny: "Nevím. A proč to nepoužíváš ty?"

Já: "Líbí se mi mluvit bez takových slov."

Jsme zrovna u prarodičů, napadají mě souvislosti... Z Vítka se obrátím na babičku: "A proč tak nemluví babička?"

Babička se vyděsí, jako by zrovna slyšela několik vět pěkně sprostě opepřených a pohorší se: "No já to úplně nesnáším!!"

A jsme doma. A s klidem už dodá: "Nikdo mě to nenaučil. Kolem mě nikdo nemluvil sprostě."

Si říkám, že to je divné... "Ani ve škole?"

Babička reaguje hned: "Ani ve škole! Já si vůbec nepamatuju, že by tak kluci mluvili."

Pokračuji logicky: "A proč ses to nenaučila od dědy?"

Babička je překvapená: "Od dědy??"

Tak to už je divné. Ale hned mi to dojde: "Ty na něj nebafáš!"

Děda i s babičkou se rozesmějí. Tady jsem doma...

Syn se blaženě culí též.

Stolek

Malý dřevěný stolek se kolíbá... Johanka to zkoumá, protože se chystá si tam položit své jídlo: „Proč se ten stolek tak kývá...?“

Vítek jen letmým pohledem o stolek zavadí a má jasno: „Aby se po něm jídlo snáz klouzalo dolů!“ a věnuje se dál svým testům paměti, postřehu a já nevím čeho všeho ještě.

Hm, z desky stolu zase vypadla dolní část s nožičkami. Jdu Johance na pomoc a beru s sebou lepidlo. Neustálé rozpadání stolečku překonalo míru mé trpělivosti. Po několikáté si hraju se správným uložením nožičkové části do stolové desky. Chce to hodně správného grifu, trpělivosti a síly. Tentokrát jsem ale na dno každého důlku kápla nejdřív lepidlo. Proč já to už neudělala dávno... Proč si člověk sám sobě neustále potřebuje chystat nějaké tréninky obratnosti a trpělivosti... Tak, stůl je spravený. Nyní snad na podstatně delší dobu.

Můžu jít vstříc dalším výzvám.

"Mami, já chci borůvky s mlíkem!" Johanka už si připravuje ingredience. Vždyť teď zrovna jedla...

Syn mě volá k mnemo testům v angličtině: "Mami, pojď mi tohle přeložit!"

Vím, je to blaho takto obklopena ratolestmi si užívat společného času. Nicméně také se těším na noc, až vše ztichne, já si lehnu a mé tělo nebudu muset nosit já, nýbrž se odevzdaně spolehnu na lůžko. To je blaho jakbysmet.

 

 

Izolace

Obzvlášť po koronavirové izolaci je těžké někam Vítka dostat na vycházku či dokonce výlet. Nejraději je zavřený doma, ve svém bezpečí, nanejvýš na zahradě u babičky s dědou. Jakékoli vybočení z konvencí obnáší hodně energie a vynalézavosti ho někam dostat, ba co víc, při cestě či přímo na místě pak řešit další nesnáze. Vítek se nechce setkat se psy, s mravenci ani s jiným hmyzem. Pokud se tak stane, začíná plakat, křičet a utíká pryč. Pro mě to znamená cvičit se ve své akceleraci a zachytit ho dřív, než mi zmizí z dohledu. Pevně ho držet a uklidňovat. Také má nerad slunce a vedro, těžko snáší převoz v teplém autě. Považte, máme navíc rozbitou klimatizaci…

To takhle jednou při snídani děti seznamuji se svým plánem na výlet. Vítek má jasno, odmítá zcela všechno. Pokud se mi zadaří (leč vězte, že ne vždy mám v sobě tolik pozitivního odhodlání), nejlepší je v takových situacích sáhnout po humoru. A tak i teď volím nadsázku a krapet přeháním, i když zas tak daleko od pravdy pravděpodobně nebudu, a intonací hlasu přehrávám: „No, Víťo, už to vidím po prázdninách: Až se vás někdo ve škole bude ptát, kde jste byli o prázdninách, všichni budou odpovídat,“ přeměním intonaci hlasu na nadšenou: „My byli na Lipně! My byli na Moravě! My byli v hopsáriu! My byli na horách! My byli ve vodním světě! My byli u moře!“

Vítek mi do toho skočí a vyděsí se, znalý aktuální situace: „U moře?!!“

Nenechám se přerušit: „Jo, třeba u moře, co já vím. Jiní zas: Já plaval v Rakousku, já v Itálii!“

Vítek vyvalí oči ještě víc: „V Itálii?!!“

Pokračuji: „Nevím, třeba jo. A ty odpovíš,“ změním intonaci na poklidnou až překlidnou, hodnou řádného pecivála a mám před očima pohádku s líným Honzou, kterého v podání Marka Ebena museli obracet na peci: „Doma. Seděl jsem zavřenej doma. Ven jsem šel, jen když pršelo.“ Johanka se chichotá. Končím svou teatrální průpověď a čekám synovu reakci.

Ten i v této situaci má jasno a je zcela vyrovnaný se svou výjimečností. On je snad i hrdý! „Aspoň by bylo trochu kultury. Kulturní psiny,“ dodá s mrknutím oka, abych to správně pochopila.

Hleďme. Že my bychom doma měli celé dny kejsnout jen pro nějaké dvě minuty Vítkovy slávy ve třídě…?! Vytáhnu je ven, i kdyby bylo třicet pět stupňů ve stínu! Někdo se otužuje při nízkých teplotách, my se holt budeme otužovat vedrem. To by bylo aby se syn krapet nesocializoval.

Odpoledne vystupujeme z auta v nedalekém městě, po dvaceti minutách jízdy konečně na výletu. Relax může začít... Vítek: „Příště už nikam nejedu! Nesnáším slunce! Je mi blbě z toho vedra!“ Hnedka uvidí přes ulici výstavního pudla. „A tamhle je pes!“ Že by konspirace proti Vítkovi…? Ušklíbnu se v mysli, ale hned Vítka chytám a chlácholím. Smýká se mi v náručí, pláče a volá, aby to slyšelo celé náměstí: „To je nejhorší výlet v životě! Slunce, hic a ještě navíc psi!“ Chlapče, takových „nejhorších výletů“ už jsme zažili nepřeberně… Objímám ho a vedu ho k muzeu: „Vítku, hned tady za rohem je muzeum, zavřeme se tam, žádný hmyz tam nebude, žádný pes, krásné, uzavřené, izolační prostředí, pojď.“

Vítek se mnou sice kráčí, ale stále výlet bojkotuje: „Ale to bude trvat dlouho!! Já chci domů!!“

To máme teprve začátek. Otvíráme muzeum a vítá nás tam stojan s dezinfekcí. Koronavirový čas budiž požehnán, byť nám to nese i negativa. Nyní nám bylo sneseno pod nos pozitivum, které Vítka vždy potěší. Spokojeně si s úlevou několikrát dezinfikuje ruce. Rýsuje se nám alespoň pár relativně poklidných minut...

PS: Čtu si tento příběh nahlas v kuchyni. Vítek trůní na záchodě a po skončení mé četby volá: "Mami!! Mamíííí!!! Já jsem to všechno slyšel!!!"

To mě nepřekvapuje, ptám se: "A líbilo se ti to?"

Vítek spokojeně, ba přímo nadšeně: "Jóóó!!"

IQ testy

Vítek si vyhledává na internetu IQ testy a jeden si zkouší. Výsledek bude zaslán na telefon po odeslání SMS na určité telefonní číslo za 99 Kč. Projeví se Vítkův šetřivý duch, má rezolutně jasno: „No, tak to ne.“ Holt si na přeměření svého inteligenčního kvocientu bude muset počkat.

O pár minut později si dává Vítek do mléka nutelu. Zkouší, co to udělá.

Přitom rozpráví: „Mami, na internetu jsem četl, že muži mají průměrné IQ 100.“

Reaguji: „Není to málo…?“

Vítek mě uklidňuje: „Mami, to je průměr!“

Zajímám se dál: „A kolik mají průměrné IQ ženy?“

„To nevím, ale asi to bude taky něco kolem stovky. Řekl bych, že to bude vyšší číslo než u mužů.“

Synova úvaha mě zaujala a od vaření oběda se po něm ohlédnu: „Proč myslíš?“

V tu chvíli zaregistruji padající kus nutely z Vítkovy lžičky na jeho triko. Pucek se kutálí a zastaví se na jeho světle šedých teplácích. Vzniklá stopa se rovná násobku Vítkova IQ a gravitační síly. Očividně jeho IQ profituje z jeho šikovnosti. Nepřímou úměrností se nyní nehodlám více zabývat... Vítek to pozoruje taky a pohledem zaregistruje i to, že jsem ten proces viděla též. Kulišácky se zatváří: „No, možná právě proto…,“ radostně se kření.

Řekla bych, že má Vítek dobře našlápnuto získávat si u žen přízeň. I přes nepřízeň jiných okolností.

Exkrement

Usedáme ke společnému jídlu. Vítek si nandavá na talíř svá oblíbená grilovaná rajčata a jako fajnšmekr si k tomu povídá: „Ták, teď vyzkoušíme tento exkrement...“ Hned ho přejde chuť: „Teda experiment. Fuj, to mě přešla chuť...“ Přeorientuji svůj fokus na Vítka. S údivem se na něho dívám, co se zase děje… Uvědomuji si konsekvence současného okamžiku a dochází mi slyšené.

Aby bylo opravdu jasno, Vítek na mě spiklenecky mrká a dodává: „Já totiž znám význam toho prvního slova. Úplně mě přešla chuť pokračovat v jídle, když vím, co jsem řekl.“ Rajčata nyní drží stále na půlce cesty do pusy.

Já s Johankou jíme, i když víme, co Vítek vyslovil. Nás nějaké slovo nerozhází. (Tedy samozřejmě toto „nadhledové pravidlo“ nemůžu tvrdit stoprocentně; znáte to ženské charakteristické chytání za slovíčko, tak to já i Johanka umíme perfektně… Nicméně teď jsme v klidu.)

Pomáhám Vítkovi: „Chtěl jsi říct experiment. Tak si opakuj: vynikající experiment, vynikající experiment, vynikající experiment…,“ a sama si skutečně vychutnávám, co jím. Vítek to zkouší a jí též. A mně se chce říct slovy kavalírů první republiky: Sukses.

Gumičky

Všude se válí gumičky. Pořád je sbírám. Pravda, šlápnout na gumičku není vůbec bolestivé, jako když šlápnete na lego, to už zkonstatoval i Vítek. Sice si tím můžeme tříbit vnímání našich bosých nohou, ať už jde o gumičky nebo o lego, ale… No už mě to nebaví. I projít se po obyčejné nezabordelařené podlaze mi přijde obstojný relax.

„Johanko, docela dost mi vadí, že jsou tady všude ty tvoje gumičky. Kdybys je měla všechny v jedné krabičce, ale takhle všude rozházený...“

Vítek není. Nesu věci do koupelny. Vítek tam sedí na WC a směje se.

Znáte tu náladu, kdy jste naštvaní a jakákoli dobrá nálada někoho jiného vás naštve ještě víc. (A to nemluvím o premenstruačním týdnu… To je z ženy teprve dělobuch.) Tak s touhle náladou se obořím na syna: „Co se směješ?!“ Jen ať je synek připravován na život. Aby mohl v budoucnu snáze pochopit svou nastávající.

Vítek sedí na trůnu a rozchechtaně pronáší: „Představuju si to tu jako film. Mohl by se jmenovat Všude jsou tady gumičky.“ A tlemí se tomu ještě víc.

Hm, zajímavé. To nevím, jestli by jeho nastávající potěšilo. Zkouším si ten film představit též. Letmo se mě dotkne dokonce radost, že syn použil techniku, kterou mu občas radím, aby snáze pochopil některé komplikované situace, které se nám dějí zejména kvůli jeho specifikům… Dýchám a zažehnávám své rozbouřené emoce. Přeci jen trumfuji: „A lego! Všude se tu válí gumičky a lego!“ Vracím se zpět do pokoje. Johanka se snaží sbírat gumičky, děvenka moje přičinlivá. Letmo se mě dotkne bezedná láskyplnost. Bezedná…? Stop! Johanka gumičky nedává do jedné krabičky k tomu určené, tu nemůže najít, nýbrž na hromadu svých výkresů a pastelek na stůl… Stůl už přetéká a ledacos chce už už spadnout dolů. Systematička. Vytváří systematický bordel. Po kom to asi má… Chytnu se v mysli za nos, jasně že po mně. Jak já můžu své děti učit pořádkumilovnosti (pořádek já miluji, což o to, jen ho udržet...), když sama umím vytvořit naprosto perfektní chaos. Perfekcionaslistka to já jsem, chichi. To mě rozradostní. Být perfekcionalistou v bordelaření, to je kuriózní specialita. Co Johančině perfektnímu chaosu a podobně stižené tchýni asi řekne v budoucnu Johančin nastávající… Reklamace já přijímat nebudu. Pupeční šňůra se odstřihla a vůbec, každý máme svou karmu. Ať si mládenec vycvičí Johanku sám.

Jauvajs. Malá částečka lega. „Víťo! Nebude ti vadit, když ti to lego vysaju?!“

Vysvědčení po koronavirové izolaci

Ptám se syna: "Vítku, jaké to bylo být najednou ve škole na jednu hodinu po tolika měsících?"
Vítek: "Jako po dlouhé době trefit mola. Nebo jako použít zubní kartáček, na kterém je zaschlá pasta..."

Intelektuální snídaně

Intelektuální rozprava se vám zrodí, ani nevíte jak. To si třeba sedíte v klidu u snídaně a...
Vítek si čte složení vaflí. "Mami, vafle jsou zdravý, obsahují 32% vajec!"
Chci to zrelativizovat... "To je otázka, jestli jsou vejce zdravé..."
Vítek má však jasno: "Jsou! Obsahují hodně bílkovin!"
Vegetarián Vítek mě udivuje. A tak ho škádlím: "A maso je zdravý?"
Samozřejmě ho to rozzlobí a emotivně zvolává: "Maso není zdravý!!!"
Masožravec Johanka brání to, co jí chutná: "Je zdravý!!!"
Vítek s přehledem Johance odvětí: "Tak ochutnej čínský maso a poznáš, že není zdravý!!"
A to je taková hezká tečka za tou naší ranní intelektuální rozpravou. Johanka na mě obrací své udivené oči a já se culím...

Antimen

Vítek je chvíli v klidu a tichosti, jen si sestavuje stavebnici... To je trochu podezřelé. Většinou je to ticho před bouří, někdy to však je tvůrčí klid, co přinese nějaké ovoce... A hle, nyní to je druhá možnost:

Vítek: "Mami, v angličtině by ženy mohli být antimen, že jo?"

Podívám se na něho s údivem a v hlavě se mi mozek přepnul z relaxačního režimu na plné obrátky. Pár vteřin bezúspěšně. Ač syn se mnou mluví česky a ač zmiňuje angličtinu, kterou jakž takž vládnu kromě češtiny též, mozek mi chvíli tůruje jen na prázdno, jako když se tůruje motorka, a já na syna jen beze slov zírám. Nic. Vůbec mi nedochází, co se mi syn snaží sdělit. Je to dobré, syn dokáže vyčíst mé myšlenkové procesy pouze jen z tváře. To je velký klad, někdy se vciťováním se do druhých má syn potíž. Takže vivat, syn mi rozumí, už jen když tupě beze slov zírám. Trpělivě mi vysvětluje (za což jsem též vděčná, protože trpělivost není Vítkova silná stránka):

"No mami, jakože anti má význam něčeho proti a men je v angličtině muži, tak antimen, by logicky mohly být ženy, že jo?"

Aha, už se chytám. Hned mi padne myšlenka na extrémistická feministická hnutí. "A co když ženy nejsou proti mužům?"
Vítek to ale samozřejmě nepromýšlí do takových detailů. "Ale mami! Žena je přece opak muže. Neexistuje jiný druh lidí. Muž a žena. To jsou hlavní druh lidí."
"Víťo, a když tohle je hlavní druh lidí, co tedy jsou podle tebe vedlejší druhy lidí?"
"No nic! To jsou mimozemšťani!"
Když už se Vítkovi podařilo nastartovat můj mozek, nevzdávám to: "A jak se řekne v angličtině mimozemšťani?"

"UFO!" vybafne na mě Vítek, a abych to dobře slyšela a dobře pochopila, přiskočí ke mně a pár milimetrů od mé tváře mi do ní vmete: "UFO! UFO!"

To je logické. No jasně. To mému mozku nedělá žádné potíže pochopit. Vítek se kutálí z pohovky na zem a hrabe se zpátky nahoru. "Mami, proč se Johanka dívá na takový kraviny?!?" Johanka poslouchá na youtube písničky pro dívky.
Přiblížím tentokrát svou tvář k tváři Vítkově a vmetu mu do ní já: "Protože to je antiboy!!"
Vítek otáčí pohoršeně oči v sloup: "To je humus..."
Johanka: "Není!!!"
Vítek: "Je!!!"
A takhle se ti muži a ženy už od dětství krásně doplňují. To vám je žůžo... Ale fakt!

Rozpoznávací identifikátory

Jedu s dětmi v autě.
Vítek najednou zvolá: "Mami, tamhle je můj pan učitel na flétnu!"
Tomu se mi nechce věřit, protože hodina flétny Vítkovi skončila ani ne před deseti minutami. Pan učitel je sice údajně zdatný běžec, ale tak rychle by se nepřemístil. A hlavně by neopustil své žáky v době výuky. Tím jsem si jistá. Napadá mě ale, že ráno jsem na tomhle místě viděla plakát s kandidátem do senátu... Vše mi sepnulo.
"Vítku, ty si zaměňuješ podobné typy lidí. Tohle byl pan ředitel nemocnice. Měl by sis na to dát pozor. Doufám, že si mě taky někdy nespleteš!"
Zezadu se ozve: "Tebe nikdy, mami!" Ulevilo se mi.
"Protože máš přece brýle!" A hned se mi zase přitížilo.

"Víťo, přece mě nemůžeš poznávat podle brýlí! Přece ne všichni, co mají brýle, jsou tvoje maminka!"
Vítek namítá: "Ale ty máš přece červený! Takovýhle originální!!" Originální... Jestli myslí to, že jsou celé nakřivo a po mně to chce hodně umu a grácie s nimi 1) jakž takž vidět, 2) vypadat ne zcela blbě...
Ptám se syna: "A co když potkáš někoho, kdo bude mít úplně stejné brýle jako já? A navíc - vždyť ty brýle nenosím pořád..."
Vítek si uvědomí závažnost situace: "No, tak to bude trapas. Tak se jí zeptám na nějaké otázky, co můžeš vědět jenom ty."
Uf. Ok. Tak jsem klidná. Vlastně ne, počkat... "A jaké otázky bys vymyslel?"
Vítek: "Třeba - kde pracuješ?"

Honem přemýšlím, jestli někdo z knihovny má také červené brýle. Než dokončím úvahu o tom, že jistě někde na světě existuje dost pravděpodobně i více knihovnic s červenými brýlemi, Vítek přichází s dalším nápadem na otázku: "Nebo - jak se ti finančně daří?"

To mě odrovnalo. Když jste rodičem, neustále čelíte nějakým výzvám. Já teď kupříkladu tomu, řídit bezpečně i při záchvatu smíchu. To se daří, ba co víc, hlava mi šrotuje ještě dál. Uvažuji, jak asi syn vyhodnocuje naši finanční situaci. To může být také hodně subjektivní... I když nejsme multimilionáři, nestěžuji si a vidím naši situaci stabilně. Snad se ho radši ani nebudu ptát, ještě by mě to vyděsilo. Vracím se tedy k původnímu tématu: "Víťo, a jak bys poznal podle odpovědi na tuhle otázku, že jde o tvou maminku? Vždyť je na světě spoustu lidí, kteří mají stejnou finanční situaci jako my!!"
Vítek: "Podle vlasů, podle očí, podle hlasu..."

Tak konečně. Konečně syn přišel na adekvátní rozpoznávací identifikátory. I když... Zřejmě i na jejich základě vyhodnotil, že jeho pan učitel chce kandidovat do senátu... Takhle nějak asi vznikají drby... A pak někomu věřte...!

PS: Vítek: "Mami, čti mi prosím, co píšeš!"
Já: "Teď ne... Až to dopíšu."
Vítek: "Mami, prosím! Čti! Já to chci vědět!! Ty určitě vymýšlíš nějakou kulišárnu!!"
Já: "S tebou, Vítku, snadno..."

Děti jdou na zahradu

Děti se chystají ven na zahradu.
Vítek: "Johanko, pojď!"
Johanka nejde. Vítkovi ale odvětí: "Vždyť jdu!"
Vítek: "To říká skoro každej druhej na planetě Zemi, že jde a přitom stojí! Johanko, pojď!!"

Příprava na spánek

Vítek "ponocuje", zdržuje před spaním, protože ho baví chodit spát dlouho. Nicméně jeho častá oblíbená otázka je: "Mami, kdy už bude ráno?" Jakoby se nemohl dočkat, až ta noc skončí... A já se zas nemůžu dočkat, až budu mít chvíli čas pro sebe během spících ratolestí.
"Až se vyspíme," odpovídám mu.

Teď je ještě zvídavější. Plačtivě, protože ho večer bolelo bříško a před chvílí se dozvěděl další neradostné okolnosti...: "Mami, proč tahle doba musí bejt tak hrozná?!?"
"Vítku, pročpak hrozná? Co ti přijde tak hrozného?"
A syn vypočítává: "Mám na tváři tuhle jizvu, večer mě bolelo bříško, mám něco na nose, něco na ruce, je koronavirus, je zavřená škola, všechno je jinak a ještě navíc mám ráno online hodinu!"
Chci ho uklidnit: "Vítku, ale to nic není, mohlo by to být ještě horší." Syn se ale naopak vyděsil: "Ještě horší?!? Co by ještě mohlo být horšího?!"
Klidným hlasem vysvětluji: "No, představ si, že někde lidé žijí ve válce nebo mají nějakou hodně vážnou nemoc..."
Johanka se vkládá do hovoru: "Jo, třeba mají zlomenou nohu od auta!"
Vítek: "To jsem netušil, že to může být ještě horší." A po chvíli si vzpomene ještě na jednu hroznou okolnost: "A navíc jsem unavenej!!!"
To se mi ulevilo. Už! Už je unaven! Zapsat bílou křídou do komína, tesat do kamene, vyvolávat sláva, vivat Vítkova únava! Vůbec svou radost neskrývám: "To je štěstí, Vítku. Můžeme konečně usnout. Dobrou noc."

...předvídám: "Děti, radši se jděte ještě vyčůrat, pili jste hodně čaje." Znám své děti, jak se bojí chodit samy za tmy, zejména Vítek. Pochybuji, že by kvůli cestě na záchod vzbudil o tři roky mladší Johanku, za jejíž doprovod je jindy vděčný. Tu jestli nevzbudí čůrání, tak jistě bude spát jako špalek. Proto dodávám: "Jestli by se vám chtělo v noci čůrat, vzbuďte mě a půjdeme na záchod. Nečůrejte do postýlek, na to jste už hodně velký." Opět moje uklidňující slova vyzněla pro Vítka naopak: "Mami, měla jsi pravdu. Může to být ještě horší. Můžeme se ještě počůrat."
"Tak pojď na záchod teď a určitě budeme mít klidnou noc."

Konečně bez námitek a připomínek. Mám pocit, jako bych tento dialog mohla přirovnat konejšivému chování malého miminka na rukou. Houpy hou, houpy hou... Akorát se to skládá z hodně otázek, hodně odpovědí, hodně úkonů, kroků a činností...
Už.
Už je klidná tma a usínají.
Dobrou noc.

Ministr ve výtahu

Jedeme ve výtahu. Dívám se na svého blonďatého syna a najednou musím vyslovit to, co už mě nějakou dobu napadá... "Víťo, ty vypadáš jako ministr zdravotnictví..." Nemyslela jsem to však jako kompliment; už delší dobu potřebuje Vítek ostříhat. Ne že by mu to neslušelo, ale moje představy jsou zkrátka jiné. Byť i pan ministr je fešák, o tom žádná.
Vítek to však jako kompliment vzal a zálibně se prohlíží v zrcadle. Téměř zamilovaně pronáší: "Adam Vojtěch... To je sympaťák...," culí se na svůj obraz.
Upřesňuji svou diagnostiku: "Máš přerostlé vlasy..."
Vítek se už chytil. Ví, co mi ještě vadí kromě přerostlých vlasů: "A neumyté." To mu vůbec nevadí, naopak. Mytí rukou je jeho koníčkem, obzvlášť pár posledních karanténních měsíců, ale mytí vlasů nebo čištění zubů má naopak jako antihobby.
"Vítku, myslíš, že si ministr zdravotnictví nemyje vlasy každý den?"
Vítek: "On je ministr zdravotnictví, ten si myje vlasy každý den, je to jeho povolání."
"A proč by sis je nemohl mýt častěji i ty?" Rozumějte, častěji u Vítka, za což bych byla šťastná, by mohlo být i jednou týdně! Snažím se o to, leč jednoduché to není.
Vítek: "To bych nepřežil! Dalo by mi to až moc energie, byl bych až moc svěží!!"
Aha, tak je vše, jak má být. Aby měl přeaktivní Vítek ještě více energie, než má, to by nebylo zrovna praktické. Ok, zůstaneme u vzácné frekvence. Jen jestli té argumentace synek nezneužívá, protože třeba ví, jak na mě. On je totiž pacholek dost chytrej a hbitě spojí i zdánlivě nespojitelné. Právě jsem se rozhodla. Dnes mu umyju vlasy.