Jedeme autem a přes silnici nám přechází dvě paní středního věku. Jdou mimo přechod, byť očividně se věkem k přechodu blíží. Jdou vycházkovým tempem, jako by nebyly na silnici s provozem, nýbrž v parku bez provozu.
Zezadu auta se
ozve dcerka Johanka: "Ty paní by mohly jít rychleji, ne? Ony jdou pomalu a
ještě si u toho povídají!! Vždyť je může něco přejet!"
Paní v pohodě
přejdou a my je díky zpomalení v pohodě mineme. Mají štěstí ony i my.
Zpoza mě se
ozve i hyperaktivní syn Vítek: "Já to asi nezvládnu, až budu důchodce,
takovou pomalou chůzi! Já bych vypil klidně pět kafí, jen abych nebyl takhle
pomalej! Kdybych byl mimozemšťan, tak bych se hodně divil, že je možné být
pomalejší než rychlost světla!"
Dodám:
"Vítku, a to ty paní ještě nebyly ani důchodci."
"Jsou!
Protože se tak loudaj! Já asi důchodce ani nikdy nebudu."
S neblahou
předtuchou se ptám: "Proč?"
Syn s
přehledem: "Protože se asi nebudu nikdy tak loudat!!"
To mě uklidní a
jsem zvědavá, jaký důchodce bude můj syn...
Žádné komentáře:
Okomentovat