"Tiše a ochotně purpura na plotně voní...," hrajou v rádiu.
No, aspoň někdo nám tu dělá vánoční atmosféru. Uklízím nepořádek za dlouho nepoužívanými kamny. Normálně bych dělala jiné své povinnosti - hoří mi dvě uzávěrky, měla bych vařit oběd, pětiletému Vítkovi zašívat ponožky, dvouleté Johance tričko, o pečení cukroví a balení dárků ani nemluvím. Ještě že je mám aspoň nakoupené.
Cože to dělám za těmi kamny? Horkotěžko se sem vejdu. Je tu dost těsno. Že jsem sem neposlala radši Johanku... Tím spíš, když ten nepořádek spáchala ona. Natahovala se pro propisku na "babiččinu kancelář", co má navršenou na nepoužívaných kamnech. Jenže jsem na tu kancelář předtím odložila plech perníčků, co včera večer babička pekla s vnoučaty. Evakuovala jsem ho tam před kočkou - je to jedno z mála míst, kam snad nevyskočí. Svým výkřikem jsem Johančin hmat po propisce už nezastavila. Letělo za kamna všechno.
Přebírám perníčky, papíry a pavučiny... Ještě že Vítek se dívá na pohádku... Vtom křičí: "Mamí, něco tu smrdí!"
"Já vím, Johanka tu kaká na nočníku." Vyvlíkám se zpoza kamen a jdu likvidovat hovínko. Ale velikost hovínka neodpovídá smradu linoucímu se všude po místnostech... Tyjo, v ostatních domácnostech to voní cukrovím a tady... A hle, ono je daleko větší hovínko v kalhotkách!
Jdeme do koupelny. Sprchuju Johanku, peru kalhotky, splachujeme společně hovínko do záchodu. Zametám a vytírám za kamny a zametám při té příležitosti celou kuchyň zadrobenou po snídani.
"Čůrám!" Bouchám se pod stolem o stůl do hlavy. Taky už by se to čůrání mohlo přidat ke kakání, že bychom to braly už najedou...
"Ano, seš šikovná, Johanko." Naštěstí už je samostatná a čůrání sama zvládá z 97,5% na nočník. Jdu vynést nočník.
"Mamí! Pojď se mnou kakat!" Vítek. Jdeme na záchod. Utírám Vítka, myjeme si ručičky. Kdy my z toho smradu vyjdem...
To by bylo divné, aby se k dětem nepřidala i kočka. Jdu se podívat na kočičí záchod a fakt že jo! Vynáším hovínko i po kočce a zametám drobky po suchém pečivu, co předtím popadalo kdovíkvůlikomu zrovna vedle kočičího záchodu.
Z rádia se line: "...nastal čas lásky a rampouchů křišťálových..." Napadá mě, že láska neprochází jen žaludkem, ale i konečníkem... Jojo, mám vás všechny ráda.
"Mami, pojď sem! Tady něco spadlo!" volá Vítek.
"Honém, já to držím!" volá Johanka.
Tak já jdu. Počkat... Nechce ono se na záchod i mně...?
Šťastné a veselé vám přeju. A hlavně - zachovejte klid. Však ono se to... nepokaká.
Žádné komentáře:
Okomentovat