Vítek si zkouší nové tričko. To je vždycky poněkud
napínavé. Nemá rád totiž změny a vůbec má další své specifické nároky. Bez
knoflíků, bez tkaniček, bez míčů, bez aut, nesmí to být těsné, nesmí to být z nějakých
pro něj nepříjemných materiálů atp. Není to rozmazlenost, to je
charakteristický rys takovýchto dětí. Už kolikrát se stalo, že nové oblečení neprošlo
jeho sítem, a pokud se nedalo v obchodě vrátit, zůstaly nám ve skříni
krásné, zcela nové kousky… Nemusím zmiňovat, že miliardář nejsem… O zkoušení v obchodě
se se mnou raději vůbec nebavte. Adrenalin to je pro mě i doma a zas takový exhibicionista
nejsem, abych opakovala něco, co už se několikrát pro mě stalo na veřejnosti
nepříjemným zážitkem. Takový můj osobní reflex I. P. Pavlova. Stačí, když Vítek
někdy zahlásí doma: „Mami, to mi je malý!“ a já hned jdu do mdlob, že mu musím
kupovat zase větší velikosti a co z toho vše plyne…
Vítek si tedy teď zkouší nové tričko. Hle, zaujme ho barva.
Červená se mu líbí. První velký kámen mi spadl ze srdce. Věděla jsem, že by mu
ta červená ohromně slušela, ale nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli syn
nebude říkat, že to je barva pro holky.
Taky nemá rád škrábavé materiály. Kroutí se, že ho to
zevnitř lechtá. No jo, bylo mi jasné, že nějaké komplikace přijít musí. Sahám dovnitř
trička, abych se přesvědčila. Zevnitř to je opravdu nepříjemné... "Vezmeš si tílko," uklidňuju ho.
Vítek poskakuje a kroutí se: "To tak škrábe, to tak
drásá! Ale je to taková krása!" Mám z něho radost, téměř mladý Cimrman. Mohlo
by z něj ještě Něco nebo spíš Někdo být. Naštěstí z lícu se ta aplikace
blyští, to syn rád, navíc je to hmatově zajímavé, to má rád taky. Další kámen
ze srdce buchnul o zem. Hladí tu aplikaci nahoru, dolů: "To znám, to je
Velká Británie." Jsem hrdá matka. Suma sumárum, negativa trička jsou
přehlušená jeho pozitivy. To bychom mohli mít vyhráno. Avšak najednou Vítek v
hlazení aplikace ustane. Vyvalí na mě oči: "Abych nebyl označen za
nelegálního emigranta!"
Vyvalím na něj oči taky, ale obdivem jeho myšlenkových
spojů. Zároveň se rozesměju, ale jen lehce. Vnímám jeho obavy. "Ne, to si
nikdo myslet nebude. Však umíš pěkně česky." O jeho angličtině takticky
mlčím, ale sám zná své limity. Syn rozloží rukama, vyvalí na mě oči znovu,
tentokrát udiven nemožností své matky. Jo jo, puberta už nám klepe na dveře...
"Mami...," protáhne, "to byl vtip!!"
"Ten se ti poved'. To jsem ráda, že můžeme být v klidu
a že se ti to tričko líbí."
Synek odskotačí k zrcadlu a prohlíží si v něm měňavou
aplikaci, jak s ní hýbá nahoru a dolů. Úleva. Syn adoptoval do své péče nový
díl ošacení. Ano, sváteční moment, nehledě na advent. Pokoj lidem dobré vůle,
hlavně těm, co tohle čtou.
PS: Čtu dětem, co jsem právě sepsala. Vítek po dočtení
nadšeně volá: "Mami!!! Musíš vydat knížku!! To je tak strašně pěkně
čtivý!!!" Tak kdybyste se toho někdo chtěl ujmout, jsem vám k dispozici.
Já osobně se do toho však zatím nehrnu. Šetřím si svou už tak omezenou kapacitu
mimojiné na výběr nového ošacení dětí a jiné opatrovnické záležitosti spojené
nejen s rodičovstvím, víte?
Žádné komentáře:
Okomentovat