Před usnutím

 

Vítek ze tmy: „Mami, víš, že ve školce byl někdo, kdo si myslel, že nejvyšší číslo je sto?“

Ticho…

Už dávno měly děti spát.

Zatím pořád kecají…

Ach jo, jediný klidný čas je pro mě v noci a i z něho mi budou ukrajovat... Ať už usnou. Prosím... Já chci klid!!! Počkat... Syn říkal o školce... To je mínus tři roky. A celou tu dobu si to pamatuje... Kupodivu se chytím na návnadu a přeci jen zareaguju: "To jsi ale nebyl ty, že jo?" škádlím ho.

Vítek jednoznačně hodí do tmy: "Nebyl!"

Oproti svému přesvědčení, že už dávno mají spát, se přeci jen zajímám: "A jaké je, Víťo, nejvyšší číslo?"

Vítek je překvapen, proč se ptám na tak triviální otázku a s tónem, v němž cítím trochu opovržení, reaguje: "Nejvyšší číslo přece není!!!"

To mě zajímá, kam bude směřovat své úvahy. "Není?!?"

Vítek se mnou už mluví trochu otráveně, ale zároveň soucitně, holt se smiluje a sděluje mi polopaticky, abych to fakt mohla konečně už po-cho-pit: "No protože ať rekneš jakékoli jakoby nejvyšší číslo, vždycky k němu můžeš přičíst jedničku a zase bude vyšší."

Aha, správně synek. Jsem hrdá matka. Ale přísloví "Jaká matka, taká Katka" na sobě nenechám znát a ptám se dál (mezitím už slyším Johančino hluboké oddychování, naše povídání na ni zapůsobilo jako ukolébavka): "A nejnižší číslo je jaké?" ptám se nevinně.

Vítka to už trochu vytočí: "Mami, na druhou stranu je to to samé, akorát je to mínus!"

"Aha." Jsem spokojena. Můžeme jít spát.

Vítek ještě logicky dodává, to kdyby mě napadla ještě další otázka: "A uprostřed je nula!" završuje naši matematickou rozpravu.

A to je konec a všemu povídání konečně odzvonil zvonec. Dobrou noc. Jestli se mi bude zdát o prvočíslech či variacích, to bude prvotřídní noc... 

 


 

 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Hyperaktivní důchodce

  Jedeme autem a přes silnici nám přechází dvě paní středního věku. Jdou mimo přechod, byť očividně se věkem k přechodu blíží. Jdou vycházko...

Čtěte dál: