Prezidentské volby

Vítek po ránu ještě z postele: "Mami, kdy budou prezidentské volby tady u nás?"

Očividně je entuziasticky ovlivněn americkými volbami a jejich výsledkem...

Já rozespale, s bolehlavem po delší nemoci, nechce se mi vstávat, natož uvažovat o politice: "Víťo, teď nevím. Ale už by se to mohlo změnit, si myslím..."

Vítek se nadšeně nadzvedne, překvapen tou nadějí: "Jo??? A kdo bude příští prezident?? Marek Eben??? Mami, budeš volit Marka Ebena? Že budeš, řekni, že jó!!!"

Vítek ke mně přihopsne a jeho hlasitost je mi ještě víc nepříjemná, ač za jeho rozradostnění jsem ráda. A vlastně i chápu synovo nadšení pro jeho idola... "Vítku, já nevím, jestli on bude kandidovat, myslím, že ne."

Vítkovi to přijde nelogické: "Proč by nekandidoval? Mně se líbí, já ho mám rád! Dobře vypadá, hezky se usmívá, je chytrej, má dobrej humor... A mami!!!"

Syn udělá dramatickou pauzu.

Nepodívám se na něho, držím si paží přikryté oči, tma je pro hlavu příjemnější a syn i tak pokračuje ve své promluvě: "Konečně bychom měli prezidenta, který tančí a je mu míň než devadesát!!!"

Ten kluk je plus mínus v obraze, říkám si. I když těžko si můžu představit tančícího prezidenta... Zvyk je železná košile. Zas tak velký protimluv to ale není, proč by to nešlo...

"Tak třeba se to, Vítku, někdy vyplní, aby český prezident tančil a byl podle tvých představ..."

Vítek spokojeně odskotačí své naděje sdělit do kuchyně prarodičům i Johance a já se jdu zprovoznit ranní sprchou.

Ticho léčí, říká se...