Vítek není bonbónový typ. Aspoň jsem si to myslela. Jedeme v autě a Vítek žužlá bonbón. Oproti Johance, která bonbónový typ byla odjakživa, ale díky bezlepkové dietě se musí bez některých ňaminek obejít. Nově nastalou situaci chápe, a tak jí to není líto. Zcela vyrovnaně si hraje na zadním sedadle se svou panenkou. Paradoxně nyní tedy žužlá bonbón pouze její bratr.
Bonbón kde se vzal, tu se vzal. Syn si to labužnicky užívá: "To je krásná masáž pro ústa!"
Řídím, sleduji silnici před sebou a mrknu do zpětného zrcátka: "Víťo, ty mě udivuješ. Vždyť jsi nikdy nechtěl žužlat tvrdé bonbóny..." Najednou si je bude hoch vychutnávat... Po devíti letech svého takřka bezbonbónového života.
Víťa odvětí: "Tohle je karamela," jako by to mělo cucání logicky ospravedlnit.
"No karamely právě lezou do zubů!" rukou trochu bouchnu do volantu, abych potvrdila své zvolání. Ještě že jsem netrefila klakson... Pokud bych nechtěné tůtnutí měla někomu omlouvat, asi bych těžko vysvětlovala, že troubím kvůli karamele... Tu samolepku vzadu na vozu „Pozor, máma v autě!“ nemám nadarmo...
Johanka se ozve: „Mně do zubů nelezou. Teda teď ne. Předtím trošku lezly!“
Vítek mi vysvětluje: "Nelezou, to musíš dělat šikovně. Jen si je pomaloučku vychutnávat, než se rozpustí až do konce."
No, může to být zajímavá uklidňující technika, ale mě by dlouhodobá přítomnost bonbónu v puse spíš, počítám, znervózňovala.
Syn mě zasvěcuje do bonbónových tajů: "Nejdřív si tam uděláš zoubkama různé hrbolky a pak po nich jazykem přejíždíš. To je právě ta hezká masáž."
No já vám nevím. Možná by s Vítkem mohla některá televize natočit reklamu na karamely, možná by mu na to někdo skočil, ale já zůstanu u svých vzácných ovocných želé: „Na masáž úst mi stačí zubní kartáček.“
U dětí se objeví opět jejich polarita:
Johanka: „Mňam, s růžovou pastou!“ Hle, co všechno může být bezlepková ňaminka...
Vítek projeví svou nelibost k čištění zubů: „Fůj...! Kartáček! Vždyť to bolí a ty štětinky jsou nepříjemný!“
Paradoxně vyjíždím správným výjezdem z kruhového objezdu a blížíme se k cíli naší cesty.
Žádné komentáře:
Okomentovat