Vše v rovnováze

Vše v rovnováze. Jdeme po městě, v každé ruce vedu jedno své dítě. Chlapec v levé ruce, děvče v pravé. Nesmí se to zaměnit, Vítek striktně vyžaduje neměnnost pravidel. Slunce svítí, krásný den. Syn však má raději zataženo, vítr a déšť. To si pak hoví. Dnes ne, nějak to přetrpí. Johanka i já jsme se vyletnily, krátké rukávy, bez ponožek v sandálkách. Vítek ještě letos nepřešel ze zimního režimu, trvá si na dlouhých rukávech, dlouhých nohavicích i ponožkách v botách. Nyní navíc ještě v nákrčníku místo roušky.

"Vítku, můžeš si to stáhnout, už to není nutné!" snažím se syna poněkolikáté uklidnit.
Vítek: "Ani mě nenapadne! Všude je to tady samej koronavirus, tady všude kolem nás a kdo ví, kdo to na nás může prsknout!!"

Já s Johankou si vykračujeme bez roušky, dýcháme svěží vzduch, Johanka si navíc zula botky a užívá si bosky různých povrchů. Raduje se. Vítek je námi očividně pohoršen, zřejmě se dokonce i za nás stydí, ač výjimečný v ulicích je nyní spíš on. Ale nepřestává se mě držet za ruku, tak je to dobré. Převažuje jiná jeho priorita - být mi nablízku.

Vítek pozoruje bosou Johanku tančící po dlažbě, rozněžňující se příjemným vnímáním chodidly. Je nadšena.
Říká jí: "Johanko, ty seš tak strašně nehygienická!! Bosa, navíc bez roušky...!!"
Jdu si tak pěkně uprostřed těch svých dvou dětí, vyvážená. Užívám chvíle klidu, než se začnou dohadovat, či přímo řvát a rvát. To pak moje vyváženost je tatam a často řvu i já. Nic to ale nemění na tom, že vše je vyvážené...