Obzvlášť po koronavirové izolaci je těžké někam Vítka dostat na vycházku či dokonce výlet. Nejraději je zavřený doma, ve svém bezpečí, nanejvýš na zahradě u babičky s dědou. Jakékoli vybočení z konvencí obnáší hodně energie a vynalézavosti ho někam dostat, ba co víc, při cestě či přímo na místě pak řešit další nesnáze. Vítek se nechce setkat se psy, s mravenci ani s jiným hmyzem. Pokud se tak stane, začíná plakat, křičet a utíká pryč. Pro mě to znamená cvičit se ve své akceleraci a zachytit ho dřív, než mi zmizí z dohledu. Pevně ho držet a uklidňovat. Také má nerad slunce a vedro, těžko snáší převoz v teplém autě. Považte, máme navíc rozbitou klimatizaci…
To takhle jednou při snídani děti seznamuji se svým plánem na výlet. Vítek má jasno, odmítá zcela všechno. Pokud se mi zadaří (leč vězte, že ne vždy mám v sobě tolik pozitivního odhodlání), nejlepší je v takových situacích sáhnout po humoru. A tak i teď volím nadsázku a krapet přeháním, i když zas tak daleko od pravdy pravděpodobně nebudu, a intonací hlasu přehrávám: „No, Víťo, už to vidím po prázdninách: Až se vás někdo ve škole bude ptát, kde jste byli o prázdninách, všichni budou odpovídat,“ přeměním intonaci hlasu na nadšenou: „My byli na Lipně! My byli na Moravě! My byli v hopsáriu! My byli na horách! My byli ve vodním světě! My byli u moře!“
Vítek mi do toho skočí a vyděsí se, znalý aktuální situace: „U moře?!!“
Nenechám se přerušit: „Jo, třeba u moře, co já vím. Jiní zas: Já plaval v Rakousku, já v Itálii!“
Vítek vyvalí oči ještě víc: „V Itálii?!!“
Pokračuji: „Nevím, třeba jo. A ty odpovíš,“ změním intonaci na poklidnou až překlidnou, hodnou řádného pecivála a mám před očima pohádku s líným Honzou, kterého v podání Marka Ebena museli obracet na peci: „Doma. Seděl jsem zavřenej doma. Ven jsem šel, jen když pršelo.“ Johanka se chichotá. Končím svou teatrální průpověď a čekám synovu reakci.
Ten i v této situaci má jasno a je zcela vyrovnaný se svou výjimečností. On je snad i hrdý! „Aspoň by bylo trochu kultury. Kulturní psiny,“ dodá s mrknutím oka, abych to správně pochopila.
Hleďme. Že my bychom doma měli celé dny kejsnout jen pro nějaké dvě minuty Vítkovy slávy ve třídě…?! Vytáhnu je ven, i kdyby bylo třicet pět stupňů ve stínu! Někdo se otužuje při nízkých teplotách, my se holt budeme otužovat vedrem. To by bylo aby se syn krapet nesocializoval.
Odpoledne vystupujeme z auta v nedalekém městě, po dvaceti minutách jízdy konečně na výletu. Relax může začít... Vítek: „Příště už nikam nejedu! Nesnáším slunce! Je mi blbě z toho vedra!“ Hnedka uvidí přes ulici výstavního pudla. „A tamhle je pes!“ Že by konspirace proti Vítkovi…? Ušklíbnu se v mysli, ale hned Vítka chytám a chlácholím. Smýká se mi v náručí, pláče a volá, aby to slyšelo celé náměstí: „To je nejhorší výlet v životě! Slunce, hic a ještě navíc psi!“ Chlapče, takových „nejhorších výletů“ už jsme zažili nepřeberně… Objímám ho a vedu ho k muzeu: „Vítku, hned tady za rohem je muzeum, zavřeme se tam, žádný hmyz tam nebude, žádný pes, krásné, uzavřené, izolační prostředí, pojď.“
Vítek se mnou sice kráčí, ale stále výlet bojkotuje: „Ale to bude trvat dlouho!! Já chci domů!!“
To máme teprve začátek. Otvíráme muzeum a vítá nás tam stojan s dezinfekcí. Koronavirový čas budiž požehnán, byť nám to nese i negativa. Nyní nám bylo sneseno pod nos pozitivum, které Vítka vždy potěší. Spokojeně si s úlevou několikrát dezinfikuje ruce. Rýsuje se nám alespoň pár relativně poklidných minut...
PS: Čtu si tento příběh nahlas v kuchyni. Vítek trůní na záchodě a po skončení mé četby volá: "Mami!! Mamíííí!!! Já jsem to všechno slyšel!!!"
To mě nepřekvapuje, ptám se: "A líbilo se ti to?"
Vítek spokojeně, ba přímo nadšeně: "Jóóó!!"
Žádné komentáře:
Okomentovat