Exkrement

Usedáme ke společnému jídlu. Vítek si nandavá na talíř svá oblíbená grilovaná rajčata a jako fajnšmekr si k tomu povídá: „Ták, teď vyzkoušíme tento exkrement...“ Hned ho přejde chuť: „Teda experiment. Fuj, to mě přešla chuť...“ Přeorientuji svůj fokus na Vítka. S údivem se na něho dívám, co se zase děje… Uvědomuji si konsekvence současného okamžiku a dochází mi slyšené.

Aby bylo opravdu jasno, Vítek na mě spiklenecky mrká a dodává: „Já totiž znám význam toho prvního slova. Úplně mě přešla chuť pokračovat v jídle, když vím, co jsem řekl.“ Rajčata nyní drží stále na půlce cesty do pusy.

Já s Johankou jíme, i když víme, co Vítek vyslovil. Nás nějaké slovo nerozhází. (Tedy samozřejmě toto „nadhledové pravidlo“ nemůžu tvrdit stoprocentně; znáte to ženské charakteristické chytání za slovíčko, tak to já i Johanka umíme perfektně… Nicméně teď jsme v klidu.)

Pomáhám Vítkovi: „Chtěl jsi říct experiment. Tak si opakuj: vynikající experiment, vynikající experiment, vynikající experiment…,“ a sama si skutečně vychutnávám, co jím. Vítek to zkouší a jí též. A mně se chce říct slovy kavalírů první republiky: Sukses.