Hyperaktivní důchodce

 

Jedeme autem a přes silnici nám přechází dvě paní středního věku. Jdou mimo přechod, byť očividně se věkem k přechodu blíží. Jdou vycházkovým tempem, jako by nebyly na silnici s provozem, nýbrž v parku bez provozu.

Zezadu auta se ozve dcerka Johanka: "Ty paní by mohly jít rychleji, ne? Ony jdou pomalu a ještě si u toho povídají!! Vždyť je může něco přejet!"

Paní v pohodě přejdou a my je díky zpomalení v pohodě mineme. Mají štěstí ony i my.

Zpoza mě se ozve i hyperaktivní syn Vítek: "Já to asi nezvládnu, až budu důchodce, takovou pomalou chůzi! Já bych vypil klidně pět kafí, jen abych nebyl takhle pomalej! Kdybych byl mimozemšťan, tak bych se hodně divil, že je možné být pomalejší než rychlost světla!"

Dodám: "Vítku, a to ty paní ještě nebyly ani důchodci."

"Jsou! Protože se tak loudaj! Já asi důchodce ani nikdy nebudu."

S neblahou předtuchou se ptám: "Proč?"

Syn s přehledem: "Protože se asi nebudu nikdy tak loudat!!"

To mě uklidní a jsem zvědavá, jaký důchodce bude můj syn...




„Mami, ty nejsi vůl!“

S dětmi máme sváteční večeři po vysvědčení. Zaslouženou, obě mají samé jedničky. Přály si za odměnu hranolky od pana Vietnamce... Sice by poradkyně zdravé výživy nebyly nadšené, ale přiznejme si - co byste čas od času neudělali pro rozzářená očka svého potomstva...

Jíme tedy to úžasné, úžasně nezdravé jídlo a přitom předeme milý hovor.

Už ani nevím, o čem byla řeč, vlastně ani jsem nevěděla, co jsem vypustila ze svých češtinářských, slušných úst, když najednou dcerka na mě hledí s vyvalenýma očima a napřahá ke mně ruce: "Mami, ty nejsi vůl!!! Že ne!!"

 

Uklidňuju ji a vůbec netuším, proč to mé dítě říká.

A je v tom neoblomná: "Mami!! Ty nejsi vůl!! Neříkej to, to nesmíš říkat!!"

Očividně se něco dotklo jejího božího obrazu maminky... A já vůbec nevím co...

"Ne, Johanko, nejsem vůl, to já říkat nebudu, nebuj se," uklidňuju ji.

Johanka se snaží probudit mé vědomí: "Ale mami, ty jsi to řekla!"

Podívám se nevěřícně na obě své děti, přitom se snažím zachytit ve své automatické zvukové paměti, co se odehrálo u našeho jídelního stolu před pár minutami...

Nic, vůbec nevím.

Vítek se potutelně usmívá: "Řekla, že je blbec!" říká své sestře a mrká na mě, jako by chtěl se mnou koketovat.

Divím se. Netuším, co jsem řekla.

Dcera si stojí na svém: "Nene! Řekla vůl!!"

Syn zmírňuje svůj návrh: "Tak řekla blb! Nebo blbeček!"

Nevycházím z údivu a říkám si, že ti dva už neví, o jakou blbost už by se mohli pohádat…

"To jsem fakt řekla?! Počkat, co jsem to říkala...," automatická zvuková paměť mi přeci jen nabíhá..

"Řekla jsem, že jsem tam stála a koukala... jako... vůl," vyvalím údivem oči, možná dokonce fakt jako ten nebohý tvor.

 

Vypustila jsem to ze sebe znovu a samu sebe jsem překvapila, jak je možné, že 1) nevím, co říkám a 2) že toho vola před dětmi řeknu, navíc tak nazvu sebe. Patrně jsem holt při sváteční večeři v tak dobrém rozmaru, že jsem se natolik uvolnila, jako bych seděla s přáteli své věkové skupiny kdesi v restauraci, nikoli se svými malými dětmi doma. Možná se takový slovník v nějakých domácnostech nosí; u nás teda ne.

Tedy - jak vidno, výjimečně jo.

No bože, aspoň moje děti nebudou mít tak chudou slovní zásobu, však je to dobře. Mezitím děti pokračují v debatě.

Johanka: "Jo, řekla jsi vůl!"

Vítek už přiznává: "No, řekla jsi to," a nepřestává se culit.

"Mami, ty nejsi vůl, nemůžeš to o sobě říkat!" dožaduje se stále dcerka toho, abych to odvolala.

A tak smířlivě odvolávám a konejším ji, ale zároveň se moje myšlenky ubírají kulišáckým směrem: "Ano, nemůžu to říkat, Johanko, to víš že ne. Já nejsem vůl. Nejsem sameček, já jsem samička."

Johanka se kupodivu opravdu mými slovy uklidní.

Vítek se stále náramně baví, užívá si navíc můj humor, kam mířím.

Doplní mě vítězoslavně: "Ty jsi Volyňka, mami!"

Jsem hrdá matka, ten jeho bystrý duch schopný vytvořit ještě lepší pointu než rodič mě blaží.

Sedíme si takhle vysoko v našem jedenáctém patře nad soutokem Otavy a Volyňky, spokojeni s jídlem, obdařeni báječnými vysvědčeními...

"Ano, jsem Volyňka, to je daleko romantičtější, děti."

Začíná další hádka mých dětí.

"Nejsi volyňka, mami!" dcera myslí ženskou podobu vola, tvrdě ji to zasáhlo.

"Ale je Volyňka!! Ty to, Johanko, nechápeš!" užívá si syn své bystré schopnosti dvojznačných slov...

Přestože se hádají, já se nepřestávám culit.

Seděla jsem vám tam a koukala se na ta svoje robátka jak hrdá… Volyňka.




Finger out! aneb PF 2022

Naši dostali od bratra k Vánocům prstový pulzní oxymetr. Hned chceme vyzkoušet, kolik asi nám koloběhuje kyslíku v krvi... Když přijde řada na mě, nejde mi prst dovnitř strčit. Displej mi pořád říká, že mám "finger out".

No jo… To vím taky! Ale jak ho tam mám víc zastrčit, když to nejde! Brání mi v tom nějaká zarážka, jakási pružinka. Že bych ji měla nějak zarazit...

Nejde to. Oxymetr pořád hlásí jak u blbejch "finger out", přestože prst tam mám a dál to nejde.

Babička mi něžně radí: "Jako kolíček na prádlo se to zmáčkne..."

Zkouším to, nejde to. Irituje mě, jak blbuvzdorný přístroj se mi dostal do ruky... Veškeré vzdělání mi je naprd. Teď se ukaž, holčičko…

Babička pokračuje dobrosrdečným tónem: "A co to obrátit?"

Jako jak obrátit... Nervy mi už putujou z celého těla směrem k řitnímu otvoru… Najednou mi to sepne. Prst vytáhnu, přístroj otočím, opravdu zmáčknu jako kolíček na prádlo, rázem je dostatek místa pro vsunutí prstíku a měříme...

Ach jo.

Podívám se s úlevou na babičku, ale zároveň s úděsným zjištěním se svěřím:

"Mně asi klesá IQ...!"

Babička milosrdně: "Ale néé..."

Kdežto můj syn zvolá jak trhovec: "IQ klesá, žaludek stoupá!!"

Pohlédnu na něj a chvíli sebezpytuju své tělo, jestli náhodou synek nemá pravdu. Sice občas nechutenstvím postkovidově trpím, ale proteď žaludek zůstává na svém místě.

Každopádně synek se neztratí, kéž by mu ta bystrost vydržela.

Tož všem: šťastný a nový rok, zejména ve zdraví, ať už vám hladina IQ, kyslíku či čehokoli dalšího dělá, co chce!





Vprostřed (pokakaného) adventu 2016 aneb Archiv voní

"Tiše a ochotně purpura na plotně voní...," hrajou v rádiu.

No, aspoň někdo nám tu dělá vánoční atmosféru. Uklízím nepořádek za dlouho nepoužívanými kamny. Normálně bych dělala jiné své povinnosti - hoří mi dvě uzávěrky, měla bych vařit oběd, pětiletému Vítkovi zašívat ponožky, dvouleté Johance tričko, o pečení cukroví a balení dárků ani nemluvím. Ještě že je mám aspoň nakoupené.

Cože to dělám za těmi kamny? Horkotěžko se sem vejdu. Je tu dost těsno. Že jsem sem neposlala radši Johanku... Tím spíš, když ten nepořádek spáchala ona. Natahovala se pro propisku na "babiččinu kancelář", co má navršenou na nepoužívaných kamnech. Jenže jsem na tu kancelář předtím odložila plech perníčků, co včera večer babička pekla s vnoučaty. Evakuovala jsem ho tam před kočkou - je to jedno z mála míst, kam snad nevyskočí. Svým výkřikem jsem Johančin hmat po propisce už nezastavila. Letělo za kamna všechno.

Přebírám perníčky, papíry a pavučiny... Ještě že Vítek se dívá na pohádku... Vtom křičí: "Mamí, něco tu smrdí!"

"Já vím, Johanka tu kaká na nočníku." Vyvlíkám se zpoza kamen a jdu likvidovat hovínko. Ale velikost hovínka neodpovídá smradu linoucímu se všude po místnostech... Tyjo, v ostatních domácnostech to voní cukrovím a tady... A hle, ono je daleko větší hovínko v kalhotkách!

Jdeme do koupelny. Sprchuju Johanku, peru kalhotky, splachujeme společně hovínko do záchodu. Zametám a vytírám za kamny a zametám při té příležitosti celou kuchyň zadrobenou po snídani.

"Čůrám!" Bouchám se pod stolem o stůl do hlavy. Taky už by se to čůrání mohlo přidat ke kakání, že bychom to braly už najedou...

"Ano, seš šikovná, Johanko." Naštěstí už je samostatná a čůrání sama zvládá z 97,5% na nočník. Jdu vynést nočník.

"Mamí! Pojď se mnou kakat!" Vítek. Jdeme na záchod. Utírám Vítka, myjeme si ručičky. Kdy my z toho smradu vyjdem...

To by bylo divné, aby se k dětem nepřidala i kočka. Jdu se podívat na kočičí záchod a fakt že jo! Vynáším hovínko i po kočce a zametám drobky po suchém pečivu, co předtím popadalo kdovíkvůlikomu zrovna vedle kočičího záchodu.

Z rádia se line: "...nastal čas lásky a rampouchů křišťálových..." Napadá mě, že láska neprochází jen žaludkem, ale i konečníkem... Jojo, mám vás všechny ráda.

"Mami, pojď sem! Tady něco spadlo!" volá Vítek.

"Honém, já to držím!" volá Johanka.

Tak já jdu. Počkat... Nechce ono se na záchod i mně...?

Šťastné a veselé vám přeju. A hlavně - zachovejte klid. Však ono se to... nepokaká.




Reflex I. P. Pavlova a nelegální emigrant

 

Vítek si zkouší nové tričko. To je vždycky poněkud napínavé. Nemá rád totiž změny a vůbec má další své specifické nároky. Bez knoflíků, bez tkaniček, bez míčů, bez aut, nesmí to být těsné, nesmí to být z nějakých pro něj nepříjemných materiálů atp. Není to rozmazlenost, to je charakteristický rys takovýchto dětí. Už kolikrát se stalo, že nové oblečení neprošlo jeho sítem, a pokud se nedalo v obchodě vrátit, zůstaly nám ve skříni krásné, zcela nové kousky… Nemusím zmiňovat, že miliardář nejsem… O zkoušení v obchodě se se mnou raději vůbec nebavte. Adrenalin to je pro mě i doma a zas takový exhibicionista nejsem, abych opakovala něco, co už se několikrát pro mě stalo na veřejnosti nepříjemným zážitkem. Takový můj osobní reflex I. P. Pavlova. Stačí, když Vítek někdy zahlásí doma: „Mami, to mi je malý!“ a já hned jdu do mdlob, že mu musím kupovat zase větší velikosti a co z toho vše plyne…

Vítek si tedy teď zkouší nové tričko. Hle, zaujme ho barva. Červená se mu líbí. První velký kámen mi spadl ze srdce. Věděla jsem, že by mu ta červená ohromně slušela, ale nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli syn nebude říkat, že to je barva pro holky.

Taky nemá rád škrábavé materiály. Kroutí se, že ho to zevnitř lechtá. No jo, bylo mi jasné, že nějaké komplikace přijít musí. Sahám dovnitř trička, abych se přesvědčila. Zevnitř to je opravdu nepříjemné...  "Vezmeš si tílko," uklidňuju ho.

Vítek poskakuje a kroutí se: "To tak škrábe, to tak drásá! Ale je to taková krása!" Mám z něho radost, téměř mladý Cimrman. Mohlo by z něj ještě Něco nebo spíš Někdo být. Naštěstí z lícu se ta aplikace blyští, to syn rád, navíc je to hmatově zajímavé, to má rád taky. Další kámen ze srdce buchnul o zem. Hladí tu aplikaci nahoru, dolů: "To znám, to je Velká Británie." Jsem hrdá matka. Suma sumárum, negativa trička jsou přehlušená jeho pozitivy. To bychom mohli mít vyhráno. Avšak najednou Vítek v hlazení aplikace ustane. Vyvalí na mě oči: "Abych nebyl označen za nelegálního emigranta!"

Vyvalím na něj oči taky, ale obdivem jeho myšlenkových spojů. Zároveň se rozesměju, ale jen lehce. Vnímám jeho obavy. "Ne, to si nikdo myslet nebude. Však umíš pěkně česky." O jeho angličtině takticky mlčím, ale sám zná své limity. Syn rozloží rukama, vyvalí na mě oči znovu, tentokrát udiven nemožností své matky. Jo jo, puberta už nám klepe na dveře... "Mami...," protáhne, "to byl vtip!!"

"Ten se ti poved'. To jsem ráda, že můžeme být v klidu a že se ti to tričko líbí."

Synek odskotačí k zrcadlu a prohlíží si v něm měňavou aplikaci, jak s ní hýbá nahoru a dolů. Úleva. Syn adoptoval do své péče nový díl ošacení. Ano, sváteční moment, nehledě na advent. Pokoj lidem dobré vůle, hlavně těm, co tohle čtou.

PS: Čtu dětem, co jsem právě sepsala. Vítek po dočtení nadšeně volá: "Mami!!! Musíš vydat knížku!! To je tak strašně pěkně čtivý!!!" Tak kdybyste se toho někdo chtěl ujmout, jsem vám k dispozici. Já osobně se do toho však zatím nehrnu. Šetřím si svou už tak omezenou kapacitu mimojiné na výběr nového ošacení dětí a jiné opatrovnické záležitosti spojené nejen s rodičovstvím, víte?




Bonbóny ve výtahu

To takhle jednou jedu s dětmi ve výtahu, přistoupí k nám jeden mladý pán. V klidu si tak truchlím opřená o stěnu výtahu, jak nervově ni energeticky nedávám ten nový školní rok, sotva začal, navíc jsem hotová po nákupu v Prioru, kde desetiletý syn nenechal nic na pokoji - vše ohmatával, se vším poťukával a zvládl to i přesto, že jsem mu preventivně dala nést balík, co nám zrovna přišel... Samozřejmě že občas něco upadlo...

Atmosféra byla hustější o to, že Prior byl první týden školního roku plný rodičů, jejich ratolestí i samostatných studentů... Do toho paní prodavačky doplňovaly rychle mizející artikly...

Jdeme plnou uličkou, hledám, co chceme, napomínám syna, dcerka naštěstí je vzorně při mně a nic zrovna nechce, vyhýbáme se paní vedoucí daného oddělení s velkým nákladem... Vidím, že já i dcera projdeme v pohodě, ale syn s balíkem zajímající se o všelikeré zboží kolem sebe bude mít problém, ještě ani nezaregistroval, že se má vyhýbat. Chci ho upozornit: "Víťo...," nemám slova, zbytek věty se mi ztratil jako obvykle posledních pár pokovidových měsíců, mozek mi jen naprázdno túruje a je mi čím dál hůř z gradující situace: nemám slov, nemůžu ze sebe vypustit, co bych chtěla, mám plné ruce, takže ani syna nemůžu k sobě ručně stručně přitáhnout...

Prosmýkám se kolem paní vedoucí a díky bohu mi společensky naskakuje aspoň jiné téma na vysvětlenou a očima si říkám o pochopení u paní vedoucí: "Já už vůbec nemám žádnou slovní zásobu..." Nevím, jestli to padlo na úrodnou půdu, patrně čekala něco jiného...

Mezitím se jakž takž prosmýkla i podél mého syna. Poněkolikáté mu říkám s nervama už v kýblu: "Víťo, nech to! Kolikrát ti to mám říkat?!!" A za jeho zády a několika zákazníky zaburácí na celé patro paní vedoucí: "Nech to zboží už na pokoji! Já tě pozoruju moc dobře! Upadla ti páska, ťukáš si se vším...! Kolik si myslíš, že ti je let?!" Vítek jako by nic neslyšel, je zaujatý svou činností. Paží s plným nákladem do něho drcnu: "Víťo, to je na tebe! Slyšíš to?! To ti nestačí, že tě pořád napomínám já, to musí i paní prodavačka?!" A paní vedoucí zaburácí ještě jednou: "No to je na tebe, moc nekoukej a přestaň!"

Ubíráme se k pokladně. Je mi stydno, trapno, nemám už energii vůbec na nic... Pokud bych byla králík, jdu se sklopenýma ušima až k patám, ještě je za sebou vysílená potáhnu... Takhle se snažím nebouchnout vzteky ani se nerozplakat zoufalstvím... Tlaky v hlavě se přeměnily v její bolest, jako už dennodenně dlouhé měsíce při sebemenším vypětí... Celý život si buduju přátelské vztahy všude, kam přijdu, je to mé nastavení, přesvědčení a jsem za to ráda... Teď stačí, že se tu projdu s hyperaktivním, nezvladatelným synem v přeplněném Prioru a hned se na mě koukají jak na matku, která si nedokáže zpacifikovat dítě... Přátelské vztahy vůči sobě necítím rázem vůbec... Pochopení bych snad našla leda u podobně stiženého rodiče s dítětem s podobnou diagnózou nebo u nějakého specialisty (ten by klidně mohl být i pro mě, chichi)...

Platím, ani o tom nevím, jdeme domů automaticky, jako bych měla klapky na očích, jsem uzavřena ve svém světě... Děti se drží při mně. Venku domlouvám důrazně synovi - tak chytrej, ve škole dokáže být v klidu a sekat latinu, proč taky ne třeba v obchodě... Ach jo. Mám ho ráda, obě dvě své děti, ať jsou jakékoli. A možná kvůli jejich specifikům o to víc... Ale vysvětlujte ta specifika lidem kolem sebe. Nejsou zvědaví na nějaké omluvenky, každý má svých starostí víc než dost. A navíc - jako sytý hladovému nevěří, tak zdravý nevěří nemocnému, rodič relativně bezproblémových dětí nevěří rodičům „relativně jiných dětí“, co to znamená denně řešit s dětmi sebemenší problémy od probuzení po usnutí... Ono je ale stejně všude něco, každý si táhneme nějaké to své břímě. Doufejme, že každý máme naloženo jen to, co zvládneme.

Jsme ve výtahu, přistoupil i ten pán. Opírám se o stěnu výtahu, nemůžu. Přemýšlím, jak já to můžu vše zvládat, kde hledat energii, kterou už nemám... A najednou pán zašátrá v dárkové tašce v náručí a vyndá pytlík bonbónů. Dává mi je. Obrátím na něho překvapené oči: "Proč...?? To si nechte..."

Umí snad ten pán číst myšlenky a uznal za vhodné, že na chmury potřebuju cukr? Cítím se obdařena, jakoby vyšší moc mi snesla v tomhle symbolickém materiálnu satisfakci za mé nervové vypětí.

Odvětí: "Ať si děti dají. Mně to vozí dealer zadarmo," a vystupuje ve svém patře. Tak nic. Ne pro maminku, to je laskomina pro děti. Nicméně třímám bonbóny v rukou já a řekněme si upřímně – kdo tady v té rodině velí? Maminka. Chi. To se ještě uvidí, kdo si tady smslne. Cha.

Jedeme k nám do nebe, vcházíme domů.

Dcera má natěšenou radost z bonbónů, syn je však skeptický: "Mami, nemáme si brát bonbóny od cizích lidí, ne? Nebudou otrávený? Budou dobrý?" Přidá své klasické ujišťovací otázky, které mi pokládá i jindy u jídla, aby zjistil, že mu to bude chutnat a nebude mu špatně. "Mami, a kdo je to dealer? Nejsou to drogy?!"

Johanka: "Načneme je, mami?"

Čtu složení: "Johanko, bohužel to nemůžeš. Máme jiné..."

Bonbóny vkládám do košíčku ke sladkostem. Teď opravdu není vhodný okamžik jim je dávat. Možná si je někdy sama sním nepozorovaně po nocích... Pěkně si obalím mozek v cukru jak vanilkový rohlíček na Vánoce... Stejně tam je lepek, který dcerka nemůže.

"Víťo, dealer může rozvážet nebo rozdávat jakékoli zboží. Potraviny, elektro... Ne každej dealer musí mít hned drogy... Navíc tenhle pán působil solidně a je tady od nás z domu."

Syn se uklidnil. Každý si jdeme po svém. Syn si jde číst, Johanka malovat, já lehnout... Nákup v taškách chvíli počká. Chvíle vytouženého klidu, než se začnou hašteřit nebo než uslyším nějaké "Mamííí!!!" Blaží mě však pocit obdařenosti… Jaký dopad může mít jeden celkem obyčejnej pytlík bonbónů.

Jo, a tomu pánovi ještě jednou děkujeme!




Exhibicionista

Slunečné počasí, začátek června. Jdeme stromořadím kolem řeky. Dcerka nadšeně ukazuje na protilehlý břeh: "Mami!!! Podívej!!"

Rodinka tam zkouší nohama teplotu vody. Nejmladší člen je natolik nadšen, že nehledě na vodu kolem sebe se začíná svlékat. Ostatní členové jeho rodiny ho hlasitě usměrňují.

Můj syn se přidává k dcerce: "Mami! Podívej, co dělají!!"

Koutkem oka se tam podívám a ani taková rozjařená (či rozletněná) situace mě nevyvede z mých depresí: "Hm, exhibicionisti..." A hle, najednou se ze své zachmuřenosti proberu a sama se zasměju svému vtipu. Kdežto nemám vhodné posluchače. Mé malé děti na mě upřou své udivené pohledy.

 Dcera: "Cože, mami? Co to je??"

Syn se (už) pubertálně chichotá a zkouší to opakovat: "Exhibista..."

A jéjej, musím vysvětlovat... A tak vysvětluju pojem exhibicionista: "To je někdo, kdo rád dělá na veřejnosti něco výjimečného, co je zároveň poněkud divné... Bych řekla..."

Vítek jásá: "Já jsem exhibista!"

Opravuju ho a uvádím věc na pravou míru: "Exhibicionista. Víťo, to ale může bejt i člověk, co se obnažuje v parku," ukážu na nedaleký most: "nebo třeba že nahatej by se prošel normálně tady po tom mostě..."

Syn se znechuceně kření a pohrdavě kroutí hlavou... Ale ta myšlenka ho očividně zaujala a přehání: Rozhazuje rukama kolem, ukazuje na všechny lidi: "Co se to stalo? Mám něco s očima?? To je nějaká vzácná vada...?!" Nechápavě na něj hledím a čekám na vysvětlení. Pokračuje: "Všichni jsou nahatý, a jakmile se na ně podívám, najednou na ně skočí oblečení!!" Sám se chichotá svému vtipu. Podaří se mu vyloudit úsměv i u mě.

Johanka to nechápe, čemu se smějeme. Tahá mě za kabelku: "Mami, mami, co to řekl? Co to znamená??" Ach jo. Jsem unavená cokoli vysvětlovat. Chci být někde o samotě a jednoduše odpočívat; přijdu si stále jak maratonový běžec, co už mu ale nestačí síly...

Od odpovědi mě naštěstí zachraňuje další živý obraz u řeky... Plavci se tam sluní. Vítek mě nápadně nenápadně upozorňuje, ať se na ně podívám. Mrknu tam a nevidím nic výjimečného... Vítek mě upozorňuje pohoršeně, jako by si to představoval na svém zadečku: "Mami, ty plavky... Eeee..." Kření se, jak kdyby jedl citrón... "Mami, ty plavky... Úplně zařízlý... Tam... No tam..." Ani to nechce doříct.

"V zadečku?" vysvobodím ho.

"Jo. Brr..."

"Máš rád radši svý trenýrky, viď."

Syn s úlevou, že něco takového nepotkává jeho zadeček: "Jo..."

A jak tak pokračujeme kolem řeky, pomalu jsou exhibicionisté z nás... Široko daleko jsme jen my oblečení, bez plavek.

Syn se pořád toho slova drží, šeptá mi: "Mami, mám jim to říct??" Vypadá dost odhodlaně, už se blíží k trojici tmavších chlapců... Zastavím ho: "Ne!" A napadne mě další vtipné vysvětlení: "Ani to neumíš pořádně vyslovit, ještě by tu mohlo dojít k nedorozumění..." No vlastně nejsem tak daleko od pravdy... Chytám se v duchu za hlavu, skrývám oči i ústa...

Přes hřiště se vracíme domů. Johanka to už nemůže vydržet s čůráním a jen tak tak to stihne s dosednutím na wc: "Svobodáááá!!! Svobodááá!!!" úlevně vydechuje. A tématicky, leč krapet nelogicky (ale to kolikrát u krásných žen nevadí...) pokračuje: "Kdo mě vysvobodí, toho si vezmu za manžela!!"

Láskyplně obracím oči v sloup a od dcery přecházím na chodbu, kde se právě Vítek zul. Krabatím nos... "Co to tady smrdí?!?!" Obracím boty moje, Johančiny... Nic. Čisto. Žádné riziko. Vítkova jedna bota... Nic. Druhá bota... A jak ve slavné komedii Slunce seno slavná věta: "Má ho tam!"

Johanka z koupelny: "Mami, co tam má???"

Vítek se nechutně tváří a odtahuje se od své vlastní obuvi: "Mami, nepřibližuj to ke mně, prosím!!! Pffff..."

No pušinec hadr. Kde tohle sebral... Ach jo, tohle čistit...

Johanka neodbytně: "Co je, mami?"

"Ále... Má tam h*vno..."

Dcerka na mě vyvalí oči: "Mami, ty jsi řekla... Píp? Ty jsi řekla sprosté slovo?!?"

No, jak si můžete brát neustále servítky... Obzvlášť poslední půlrok, vlastně už třičtvrtěrok, můj slovník dost zhrubnul, inu vypjatá situace si to žádá, však kdo z rodičů je neustále happy, navíc když člověk není v kondici...  Před dětmi se obyčejně držím, ale ten smrad mě teď zkrátka vyprovokoval.

"No Johanko, to tak smrdí, že to přece nemůžu nazvat jinak!"

Jdu zpět do koupelny  i s tím ukrutným smradem, beru tu nejhorší desinfekci, kterou v naší eko-domácnosti nacházím, a myju to nadělení z bot... Dost odolává... To by se našemu "hygienistovi", co si myje nadměrně často ruce, ale nechce mýt nádobí, ani sám smrkat, aby se neušpinil, nelíbilo, kdyby to musel mýt on... Sprchuju to h*vno, ne a ne pryč... Beru kartáč, znovu desinfekci... A hlavou mi běží: "Exhibicionista jeden... S tímhle... zápachem se dopromenádovat až domů..."

A Johanka mi volá za zády: „Mamííí! Už jsem!!“

Už aby sem přišel ten její ženich, běží mi hlavou…





Návštěva Pána Boha

Slyším z koupelny zoufalé a pohoršené: "Pane Bože, nelez mi do bačkor!!!"

Podivím se, zamyslím se...

Že bychom měli tak vzácnou návštěvu...? Proč by se ale nemohl přezout. Host do domu, Bůh do domu. Toho si teprve musíme považovat přeci. Aha, on nemůže do Johančiných přezůvek. To abychom přikoupili jedny navíc pro tak vzácnou návštěvu. Taková by se snad i v dnešní izolační době tolerovala... Možná by se toleroval i fakt, že překračuje hranice okresu, ba že dokonce nedodržuje dvoumetrové odstupy od ostatních obyvatel, ba dokonce že pravděpodobně ani neužívá pražádné zakrytí úst a nosu... Může on se vlastně čímkoli nakazit, třeba kovidem...? To by asi neprošlo...

Jdu se na tu vzácnou návštěvu do koupelny podívat a jsem věru zvědavá, co se tam děje. Johanka se po toaletě obléká do svých nových lacláčků. Přezka od kšandy jí všetečně zalezla mezi pantofli a patu. Johanka s ní zápasí a opakuje: "Pane Bože, nelez mi do bačkor!!"

Už. Přezka vyklouzla z pantofle, kšanda se osvobodila, dítě je spokojené, jen kroutí hlavou, jak si to ta přezka mohla dovolit... Odchází z koupelny a já tam zcepenělá zůstávám se svou představou Boha lezoucích do Johančiných bačkůrek a vyloženě mě taková představa těší, až rozradostňuje. Nechci se té představy zbavit. Však čím jiným se teď má obyvatelstvo bavit, když vše je tak okleštěné. Představy se musí hýčkat a opečovávat. Zejména ty pozitivní. Těch je pomálu...

Ty náhradní přezůvky bychom měli přeci jen pořídit. Pro příště. Abychom byli připraveni. Objednáním přes internet, jinak to teď ani nejde. Ale jakou velikost má Pán Bůh...?!?




Vánoční okno

To vám jednou takhle uzrál čas na předvánoční úklid. Znáte to, nestačí jen blížící se Vánoce a vhodná souhra všech možných vhodných okolností, ale v první řadě na to musíte mít vy sami to správné rozpoložení. Musí se vám chtít. Inu, jeden den se mi to přihodilo a jala jsem se mýt okna. Děti si výjimečně v klidu hrály, už jen to se muselo využít. Nu, možná kdybych je pozvala metodicky ku pomoci, vyhnula bych se následujícím komplikacím… Leč jejich maminka není vzorný vychovatel za každé situace, někdy taky chce mít vysněný klid a dělat si věci nerušeně po svém bez zasahování svých milovaných ratolestí. Tak se mi to splnilo…

Myju si první část okna, druhou část okna, třetí… Mám radost, jak mi to jde pěkně od ruky, až si říkám, kolik to bylo štráchů, než jsem se k tomu přiměla. Tááák… Mám to vše hotové. Jsem spokojena. Poodstoupím… A spokojenost mě hned přešla. Vidím, že vidím dost blbě. Přemýšlela jsem, čím to. Jestli se můj zrak tak rapidně zhoršil… Mrkám, ostřím, nelepší se to. Či zda to tu je zapařené jako v sauně, podobně jako když zapomenu přepnout čudlík v autě na cirkulaci vzduchu, na to já jsem taky expert a potom se divím, proč máme tak zapařená okna… Visí tu mokré prádlo, pere druhá pračka… Že by se okna zapařovala od toho… No nic, vezmu to znovu. První část okna hotová podruhé… A to se podívejme, ono je to snad ještě horší… Že by únava materiálu… Já tedy unavená už rozhodně jsem. Že jsem se do toho pouštěla! Zase někdy mě napadne dělat předvánoční útulno! Příště se vám na to vykašlu. Energie nemám po covidu zdaleka nazbyt a já s ní takhle mrhám. Však ta okna by klidně počkala do jarních deštíků taky. A možná i na letní bouře. Vidět přes ně bylo rozhodně líp než teď. Prstem přejíždím přes sklo, je potažené takovým zvláštním mlhavým materiálem… Děti to v nejmenším neznervózňuje, Vítek si staví své panství v nějaké strategické hře, Johanka si hraje s Legem a panenkami a roztomile si u toho rozpráví…

Slézám z parapetu, když v tu zaostřím na sprej, co držím v ruce… Mozek mi tak nějak nechce pochopit, co ruka drží. Držím já vůbec v ruce správný sprej? Chvíli se zamýšlím… Ono totiž i pokovidové myšlení u mě není zdaleka nejbystřejší… Všechny náležité spoje se konečně spojily a mně došlo, že sprej na okna vypadá pravda poněkud jinak. Ztuhnu. Pohlédnu zpět na okna jak na svaté zjevení. Já je umyla dezinfekcí na koupelny a toalety!!! Spreje mají podobný tvar, drží se podobně, jen mají nádoby docela jinou barvu obalu a docela jinou funkci… Ach jo. Mám já tohle zapotřebí…

Každopádně ač to tak na první pohled nevypadá, nyní se dívám skrze OPRAVDU ČISTÉ okno. Kdekdo by tomu jistě nevěřil, leckdo by jistě právem pochyboval, já bych se jim ani nedivila, ale já vím, že těmahle svýma rukama jsem to vydezinfikovala! Ať žije kovidový rok. To by mě zajímalo, jestli je někdo taky tak ujetý, že předvánoční úklid domácnosti bere z gruntu dezinfekcí. No což, letos se všechno svaluje na covid, tak proč by ne naše okna…

Uklouzlo mně nějaké nevšední slovo na adresu právě umytých oken a mé roztržitosti… Děti zpozorní a zajímají se, co se děje. „Nic, děti, jen máme teď okna OPRAVDU ČISTÁ. Umyla jsem je místo přípravku na okna dezinfekcí.“ Nevím, jestli mám slzet zoufalstvím nad svým stavem či smíchy nad stavem oken… Nebo naopak?

Vítek hygienista je nadšen: „To je teď hygienické okno! To bychom ho mohli i olizovat!!“

Vím, že Vítek je kdykoli blízko činům… „To ať tě ani nenapadne! Jdu to umýt znovu tím, čím se to má mýt.“

Vítek dál teoretizuje: „Kdybychom teď vyfotili jen to okno a dali to na Aukro, tak si zákazník řekne – to bude nějaký luxusní byt…“ Já ti dám, luxusní byt… Rozhodně máš luxusní maminku… Nechávám si to tajemství ale pro sebe a syn pokračuje: „A pak se přijde podívat osobně a uvidí ten bordel ve zbylé části bytu,“ ach, holomku, copak jsme tu už neuklízeli… To mé dítě je tak pintlich, pořád by jen uklízel a nejhorší jsou jeho přeaktivní uklízecí snahy před spaním, kdy si přeju zejména, aby už děti konečně ležely v postelích a spaly, a ne aby synátor zušlechťoval domácnost…

Vítek teatrálně pokračuje v teorii o zákazníku z Aukra: „A trefí ho šlak. Pak se probere, podívá se na to okno a uznale řekne – to okno jste umyli opravdu dobře. A já bych mu řekl, že ta cena na Aukru pět miliard byla jen za ty okna, ne za celý byt…“ Syn se směje potěšením nad svým ekonomickým myšlením, Johanka se kouká ze svého bratra na mě, mezitím si prohlíží, co to maminka na oknech vytvořila… Přejíždí nevěřícně po skle prstíčkem i ona…

Očividně se syn ve světě neztratí a řekla bych, že praktická dcerka též ne. Příště si je přeci jen vezmu ku pomoci nebo minimálně na dohled nad maminkou… Přináším z koupelny ten správný přípravek na okna, několikrát se ujišťuju čtením etikety, že skutečně je to tentokrát to správné, a myju to potřetí. Děti si každý berou své papírové utěrky a leští též. Je milé, jak jsou motivované, aniž bych jim cokoli říkala…

Šťastné a veselé. Dezinfikované!

 



Extravagantní snídaně

Děti pro mě chtějí připravit snídani. Mezitím babička připravuje snídaně pro ně. Děti vyšátraly v komoře nějaké úžasné, speciální plastové talíře, které babička kdysi dávno pořídila v záchvatu potenciálních příprav potenciálních zahradních slavností. Ač už se od té doby nějaké uskutečnily, talíře se ještě nepoužily. Děti se dnes rozhodly, že je poķřtí snídaní. Ač talíře pořídila sama babička, nyní kdovíproč z rozhodnutí dětí není nadšená. Johanka chce svou snídani ohřát v mikrovlnce. Babička rozmrzele: "Já nevím, jestli se ten křáp vejde do mikrovlnky…"

Což popudí Vítka, je nadšený netradičním designem talířů a vehementně je brání: "To není křáp!!! To je evoluce normálního talíře!!!"

Odrovná mě to a jdu si to poznamenat. To abych nezapomněla, jakou originalitu máme doma. Talíře i syna.

Babička brblá u mikrovlnky: "No, dyť se to tam neotáčí…"

Johanka je však i tak spokojená, že talíř dovnitř pasoval: "Ale hřeje se to!!"

Usedáme ke stolu s designovými talíři. Konečně chvíle spokojeného klidu. Není nad to každého člena rodiny uspokojit nějakým tím žvancem. Evoluce neevoluce, priorita jídla zřejmě zůstane navždy.

 


 

Před usnutím

 

Vítek ze tmy: „Mami, víš, že ve školce byl někdo, kdo si myslel, že nejvyšší číslo je sto?“

Ticho…

Už dávno měly děti spát.

Zatím pořád kecají…

Ach jo, jediný klidný čas je pro mě v noci a i z něho mi budou ukrajovat... Ať už usnou. Prosím... Já chci klid!!! Počkat... Syn říkal o školce... To je mínus tři roky. A celou tu dobu si to pamatuje... Kupodivu se chytím na návnadu a přeci jen zareaguju: "To jsi ale nebyl ty, že jo?" škádlím ho.

Vítek jednoznačně hodí do tmy: "Nebyl!"

Oproti svému přesvědčení, že už dávno mají spát, se přeci jen zajímám: "A jaké je, Víťo, nejvyšší číslo?"

Vítek je překvapen, proč se ptám na tak triviální otázku a s tónem, v němž cítím trochu opovržení, reaguje: "Nejvyšší číslo přece není!!!"

To mě zajímá, kam bude směřovat své úvahy. "Není?!?"

Vítek se mnou už mluví trochu otráveně, ale zároveň soucitně, holt se smiluje a sděluje mi polopaticky, abych to fakt mohla konečně už po-cho-pit: "No protože ať rekneš jakékoli jakoby nejvyšší číslo, vždycky k němu můžeš přičíst jedničku a zase bude vyšší."

Aha, správně synek. Jsem hrdá matka. Ale přísloví "Jaká matka, taká Katka" na sobě nenechám znát a ptám se dál (mezitím už slyším Johančino hluboké oddychování, naše povídání na ni zapůsobilo jako ukolébavka): "A nejnižší číslo je jaké?" ptám se nevinně.

Vítka to už trochu vytočí: "Mami, na druhou stranu je to to samé, akorát je to mínus!"

"Aha." Jsem spokojena. Můžeme jít spát.

Vítek ještě logicky dodává, to kdyby mě napadla ještě další otázka: "A uprostřed je nula!" završuje naši matematickou rozpravu.

A to je konec a všemu povídání konečně odzvonil zvonec. Dobrou noc. Jestli se mi bude zdát o prvočíslech či variacích, to bude prvotřídní noc... 

 


 

 

Covidové (pozitivní) střípky

Po víc než měsíci se pouštím znovu do psaní. Ano, může za to covid, postihl celou naši rodinu. Statisticky  – tři dospělí v nemocnici včetně mě, dvě děti lehký průběh doma.

Doposud jsem se snažila svá psaní vést pozitivně ve stylu mého oblíbeného básníka Villona „Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“ (jo, já vím, že je to z Máchova Máje, ale uznejte sami, není to TAK MOC villonovské?) a negativy v životě čtenáře moc neprudit, spíše je umně skrývat. Nyní se tomu zřejmě nebudu moci zcela vyhnout, i když to nejhorší či nejnepříjemnější si stejně nechám pro sebe. Stejně tak i to nejintimnější, byť by se to dalo zahrnout právě pod pozitivno. Ať je to, jak je to  – tento článek zůstane pozitivní v každém případě, už jen kvůli tomu, že covid pozitivní jsme zkrátka byli celá rodina. Aspoň nějakou pozitivitu člověk na tom může najít, i kdyby na chleba nebylo. Ač ve svém stavu rekonvalescence stále postrádám schopnost nadhledu, kvůli čtenářům se budu snažit aspoň nějaký najít. Velký pomocník je humor…

To období začalo zrazu naráz. Najednou se to dotýkalo přímo nás. Děda v nemocnici, celkem téměř tři týdny, z nás všech nejvážnější průběh, tři dny v krajské nemocnici, zbytek v nemocnici okresní. Kyslík, Remdesivir. Nyní relativně v pořádku. Babička se ocitla na deset dnů v okresní nemocnici poté, co po pětidenním covidovém průjmu upadla. Otřes mozku, podlitiny v obličeji. Nyní relativně v pořádku. My s dětmi jsme nejdříve byli dlouho bez příznaků a dodržovali jsme přísnou karanténu. Zvláštní čekání na Godota... První testy negativní. Avšak Godot i tak přišel. Tedy covid. U mě první příznaky jedenáctý den po posledním setkání s mými rodiči, tedy po ukončení desetidenní karantény. Další test u mě už byl pozitivní a začala nám další čtrnáctidenní karanténa. Mimochodem z hygieny jsem komunikovala stále se stejnou, velmi vlídnou paní, které jsem za její přátelský přístup slíbila, že jí snad donesu kytici, až vše opadne… To víte, když jste v izolaci, jste vděčni za jakýkoli kontakt, o to víc, když je to kontakt milý. A úplně mi bylo jedno, že to byl kontakt z hygieny. O čem jsem vám psala… Aha, karanténa. Děti by byly v karanténě tak jako tak, ať už by covid měly, nebo neměly. Ano, měly ho i obě děti. Nyní už relativně v pořádku. Předtím  – ztráta chuti, čichu, nevolnost, bolest hlavy, bolest bříška. Vysoké teploty z nás měl snad jen děda a já jeden den v nemocnici. Jinak i když se člověk na zvýšenou teplotu cítí, většinou ji teploměr nenaměří. U mě se covid zprvu projevoval jako zánět ledvin, ale celkem rychle se k tomu přidal kašel s bolestí na hrudi, zvláštní frešný pocit v nose, jako byste si ho vypláchli dezinfekcí, rýmový hlas bez rýmy, bušení srdce, malátnost, bolesti hlavy, točení hlavy, slabost, vyčerpanost, zmatenost, já vám nevím, co ještě, myšlení mě obtěžuje stále, stále denní bolesti hlavy přecházející v migrény. Ale to už je spíš důsledek covidu než jeho příznak. Prý že lidé, kteří trpěli na migrény před covidem, při covidu jsou na bolesti hlavy o to citlivější. Tak jo, no. Jsem citlivější na mnohem víc věcí. To za běžných okolností, natož teď. A po pravdě  – kdo ne. Mám za to, že nyní je celá situace na šišku pro celou naši společnost, ať se kdokoli potýká s čímkoli… Vytáčí mě odmítači roušek a zlehčovači covidu, že jde jen o obyčejnou chřipečku a proč člověk leze do nemocnice, když to může vyležet doma. Pokud to tak někdo má, je mu přáno a záviděno. Za nás jednohlasně Ne! U nás to lehká chřipka nebyla a rozhodně všema končetinama hlasuju pro cokoliv, co ochrání rizikové skupiny před covidem, popř. náš zdravotnický systém před zahlcením.
Berte prosím toto mé psaní blahosklonně a obdivně, píšu ho, byť nejsem ještě v kondici. Sama to beru za obdivuhodné vybičování sebe sama k nadlidskému výkonu kvůlivá pudu sebezáchovy  – abych zkoncentrovala smysluplně své myšlení a ulevila své hlavě vyndáním přebytečného někam jinam. Vřelé díky.
Tolik úvod a jdeme na ty covidové střípky, ano?


KARANTÉNA

Zatímco oba moji rodiče už jsou nějakou dobu v nemocnici, sdělujeme si s Vítkem příznaky covidu, uklidňuju ho, že vše, co popisuje, je normální. Bolest v krku, bolest hlavy, divný pocit v nose…

Vítek: „Mami, a že se mi chce pořád brečet, to je taky normální?! To se ti taky chce?“

Já: „Jo, je to normální. Ale menstruaci mít nebudeš,“ narážím na svou přecitlivělost minulý premenstruační týden, kdy jsem byla schopna se rozslzet téměř na povel jako v těhotenství… Vítek se směje. To nám ještě bylo do smíchu.


Zjišťuji velké pozitivum covidu  – nebrečím u krájení cibule, protože ji necítím. To jsem ještě byla schopná se vybičovat k vaření. Děti se zatím dívaly na pohádku a najednou jsem zaslechla Vítka: „Johanko, jestli se mi budeš vysmívat, že mám koronavirus, tak se na tebe vykašlu!!!“ To ještě Johanka měla jen skleněné oči. Byla jsem vděčná, že i když už synovi nebylo dobře, neztrácel smysl pro humor.


Další den to bylo horší. Syn vše prožívá hůř, natož koronavirus. Nešťastně plakal při večeři: „Mami, já to jídlo ale v puse necítím!! Mě se to jen dotýká!!! A bolí mě bříško!! Mám hlad, ale vůbec nechci jíst!!!“ Přemlouvala jsem ho k jídlu, že pusinka to sice necítí, ale bříško jídlo potřebuje, že se mu udělá potom líp. Nechtěl. Nakonec jsem ho nakrmila jako malé dítě. Odměna po večeři: „Mami, měla jsi pravdu, to bříško je lepší!“


Samozřejmě do toho všeho jsme se snažili normálně fungovat se vší distanční výukou. Zprvu to šlo a mohla jsem s nimi dělat ještě domácí úkoly. Pak už jsem byla vděčná, že během online výuky jsou děti pod vedením někoho jiného a já si můžu na chvíli lehnout. Domácí úkoly si zřejmě dělaly samy, či se mnou téměř bez vědomí, v tomtéž stavu jsem zřejmě úkoly i odesílala, vůbec nevím, ale absence žádné nemáme, tak to tak bude.


Vítek při Johančině online výuce hlasitě vzdychá: „Mami! Já nechci mít koronavirus!!!“

Jelikož jsme všichni v jedné místnosti, vyděsím se a okamžitě zakročím: „Pššššt!!! Musí to vědět celý svět?!“ a ukazuju na Johančin kout, kde probíhá online čtení slabik.

Vítek: „To není celý svět! Jen něco přes dvacet dětí!“

Šeptám: „Ale každý je třeba ze čtyřčlenné rodiny a ti to můžou všude říct!“

Vítek si pokládá bradu na ruce a naštěstí své neštěstí už dál nesdílí.


Vítek mě ruší v posílání peněz na účty přátel za nákupy a Johanku ve psaní pětek. Vypěním, protože naponěkolikáté synátor neuposlechl mé příkazy a pořád si vytrvale střílí gumičkou a tužkou. Nervy bych na to neměla za běžných okolností, natož teď.

„Víťo, jdi na počítač!“

Vítek s údivem: „Ale já nechci…“

Já: „Okamžitě běž!!“

Vítek kroutí nevěřícně hlavou a chtě nechtě se odevzdaně ubírá k počítači: „To je poprvý, co mě někdo nutí na počítač! To je poprvý, co je to za trest…“


Asi třetí den Vítkových příznaků se děti baví tím, že po sobě prskají. Také čím jiným si krátit čas doma…

Vítek: „Mně je to jedno, Johanko, stejně už máme všichni koronavirus!“

To je tedy obrat… Doteď se syn úzkostlivě bál a dodržoval hygienu, co mu síly stačily, a teď… Teď už to tu máme a už není co ztratit.

Říkám: „Ty hygienisto! Najednou ti to je jedno, jo…“

Vítek: „Dyť už nic horšího nemůžeme dostat než koronavirus a ten už máme, tak co!“

S ohleduplným tónem mu prozrazuju: „Jo, Víťo, jsou ještě horší věci…“

Vítek: „Ale ne tady v naší rodině!“

To má pravdu. Doufejme.


Sedmý den mých příznaků je mi ouvej čím dál víc. Myslím, že sebou seknu. Babička už je druhý den z nemocnice doma, už se i nabízela, že pro děti dojede, ale stále ji nechci radši v její rekonvalescenci zatěžovat a snažím se to vše zvládnout sama a vydržet doma. Každý den odpočinku jí je jistě k dobru. Nicméně dětem už vysvětluju, jak by kdyžtak z mého telefonu volali pomoc nebo jak by šli požádat o pomoc sousedy. Shodou okolností všímavý soused  – voják zaregistroval za dveřmi nákup pro nás a píše mi úžasnou zprávu, že v případě potřeby se na něho já nebo mí rodiče můžeme obrátit, že je k dispozici 24 hodin denně. V tom všem napětí to pro mě znamená velkou úlevu…


Další den je mi dopoledne ještě hůř. Ostatně to, že dopoledne jsou pro mě vždy horší, trvá doposud, byť jsem považována už za covid negativní. Je to zvláštní, jiné nemoci fungují zpravidla tak, že se vám přitíží k večeru… Nyní ne. Tehdy jsem s sebou začala nosit plastové umyvadlo pro případ zvracení a tu a tam jsem si sedla na zem či kamkoli, zhluboka dýchala a čekala, než se mi přestane dělat tak mdlo. Snažila jsem se hodně pít a mít čerstvý vzduch. Volala jsem své paní doktorce, že se mi dělá hůř. Při kašli mě strašně bolelo na prsou. Na zápaly plic s velkým kašlem z mládí jsem byla zvyklá, ale toto nebyl zas tak moc velký kašel, zato na prsou mě vyloženě pálilo, a to už neustále. Poprvé v životě jsem si uvědomila, proč se asi říká zápalu plic zápal… Paní doktorka mě vyslala do nemocnice. Volám babičce a žádám ji o pomoc, že už to nezvládám.

Ležím s dětmi v posteli a při čekání na babičku jim vysvětluji situaci.

Vítek: „Mami, ale to je normální! Několik dní mi to pořád říkáš, tak proč musíš do nemocnice?!?“

Takhle sklízíte své ovoce… Má pravdu, hoch. Vysvětluju mu, že je mi ale už hodně špatně a že i když to je pro covid normální, bude jistější, když se na mě podívají lékaři.

Syn ke mně čichá: „Mami, ty voníš!“ blaženě pronese.

Zkouším si k sobě čichnout: „Jo? Já nic necítím.“

Johanka ke mně čichá také a rozplývá se: „Voní, maminka, voní…“

Vítek: „Voníš jako Vánoce, mami!“

Já jen velmi unaveně: „To je hezký…“

Babička, stále ještě s podlitinami v obličeji, nabírá mě i děti do auta a zaváží mě do nemocnice. Tam mě přijímají na plicní oddělení a další den nás, co jsme lehčí případy, převáží na neurologii nebo chirurgii, kde covid pacienti leží též. Až večer na nemocničním lůžku si uvědomím, že u dětí je patrně covid už na ústupu, když jsem jim tak voněla. Aspoň to…


NEMOCNICE

Po převozu na neurologii si okamžitě oblibuji sedmaosmdesátiletou spolupacientku. Ta si oblibuje mě a já to poprvé zaregistruji, když poněkolikáté něco hledám a nemůžu najít nebo ukončím větu uprostřed a nevím, jak pokračovat dál, ona se zvedne na posteli a se zářícíma očima mi říká: „Já z vás mám takovou radost! Ve vašem věku a vy jste jako já!“

Z posledních chabých sil se rozzářím i já: „A já mám radost z vás! Protože takovouhle radost já mám z cizích slabostí vždycky taky! A rozhodně vím, že to není žádná škodolibost, jen úleva, že v tom není člověk sám.“


Po několikátém dnu si uvědomím, že vlastně pořád necítím chuť a čich. Co se týče jídla, může to mít výhody, byť si na nemocniční jídelníček nechci a nemůžu ani stěžovat. Díky nechutenství jsem ani nesnědla vše, co mi bylo přineseno. Hodně nepoužitého jídla se vyhazovalo jako infekční odpad hned u nás na pokoji. Se spolupacientkami jsme se shodly na tom, že ztráta čichu má neoddiskutovatelně své výhody. Ač jsme se snažily svou denní hygienu dodržovat, necítily jsme ani u sebe ani u spolupacientek, zdali voníme vábně, či nevábně.


Jednou večer volám pomoc ke spolupacientce, která upadla ve sprše a leží tam bez reakcí s očima dokořán. Ten obraz budu mít před očima asi už na celý život… A to měla výsledky dobré a následující den měla jít domů… Zachránili ji a kupodivu den nato bylo vše v pořádku, jen šla domů o další den později…


Jsem prohlášená za covid negativní, jen mi přetrvávají bolesti hlavy či migrény. Je mi doporučena změna prostředí na domácí, pokud se má o mě kdo starat. Příští den pro mě přijíždí babička a jsem společně i s dětmi u mých rodičů. Toho času je doma asi už týden i děda.


REKONVALESCENCE

Celkem tvrdý návrat z konejšivého prostředí nemocnice do reality. Tedy zejména pokud jste rodičem a pokud na první pohled vypadáte víceméně použitelně. Zejména distanční výuka a domácí samostudium obou mých dětí mě udržuje chtě nechtě v aktivitě. Naštěstí jsem vyfasovala balíček několika léků a vitamínů, které mně, věřím, pomohou ku kondici.


Vítek si ohřál hermelín v mikrovlnce a to samé připravil i pro nás ostatní. Moc dobrá lahůdka, obzvlášť když se vám vrací chuť po covidu.

Ovšem Vítek ustává uprostřed svého chlebíku: „Kdo si chce přidat? Mně to víc chutná na grilu! To je lepší o padesát procent! A já si nenechám z jídla ubírat padesát procent chuti!!“

Já: „Ok, Víťo, já si moc ráda těch tvých padesát procent vezmu. Mně to chutná a stejně už jsme koronavirus měli všichni…“


Jednou vzácná chvíle a jsem v kuchyni sama se svou maminkou. Svěřuju se jí se vším, co mě trápí, a to pěkně od plic. Soucitně mě poslouchá a chápavě pokyvuje hlavou. Snad za celý život ode mě neslyšela tolik sprostých slov. Není mým zvykem je používat…

Najednou se otvírají dveře, vykoukne na nás Johančina rozesmátá hlava a důležitě nám prozradí: „Já to všechno slyším!!!“ a zase zavře dveře.

Rozesmějeme se.

Dveře se otevřou znovu: „I to smátí!!!“


Jednou čekám u výtahu, až přijede. Jsem ráda, že stojím na nohou. Mezitím vejdou do domu další dva sousedé. Pán si nasadí roušku, zřejmě při pohledu na tu mou, paní nikoliv, asi ji na venčení psa ani neměla s sebou. Očividně každý si žijeme ve své vlastní bublině toho, čemu věříme, či nevěříme nebo co zažíváme… Výtah přijíždí a pán se mě ptá, jestli může otevřít.

Přitakám: „Tak jeďte…“

Do výtahu jde i paní a přidržuje mi dveře. Byť jsem už považována za covid negativní, všechny ty prožité zážitky mi zkrátka nedovolují narušovat mou či cizí osobní zónu… Fakt se mi z hloubi duše nechce. Odpovídám paní na její gesto: „Ne, já nemůžu.“

Něco si uvnitř říkají a slyším jen pánovo „Aha.“

Přivolávám si druhý výtah a jedu komfortně sama.


A jsme u šťastného konce. Máme za sebou covid, byť se stále dáváme do pořádku. Přežili jsme to, ba co víc, bez závažnějších komplikací. Nicméně ani tak to nepřeji ani nepřátelům. Čím tohle psaní zakončit? Vzpomínám si, když jsem ještě ležela v nemocnici. Taková obyčejná příhoda, ale v mém stavu se mě to dotklo víc, než je zdrávo. V nemocnici nejste zvědaví na rádoby psychorozbor své osoby od rádoby přátel, že asi zřejmě jste udělali ve svém životě něco špatně, když máte ten covid… I kdyby to tak fungovalo, tak k…a, kdo ne? Kdo je bez chyby, hoď kamenem… O to větší důvod se v online světě i nadále méně pohybovat. Jedni lidi vám z života odchází, jiní přichází… Plynule můžeme přejít v pozitiva covidu  – potkala jsem v nemocnici nádherný lidi, personál i spolupacienty. Tímto chci moc poděkovat za celou naši rodinu strakonické nemocnici za veškerou pomoc, kterou nám poskytli. Profesionální, laskavý přístup, byť obzvlášť v tomto období to máme úplně všichni bezesporu náročné, a o to víc ti, co pracují s covid pacienty. Děkuji i všem svým přátelům a rodinnému zázemí za podporu, které se mi dostalo a stále dostává. Za nákupy v karanténě, za podporu při pobytu v nemocnici, za nabídnutí pomoci, kdyby bylo potřeba, za všechny zprávy i volání a veškerou psychickou pomoc. Jste pro mě dary nad dary a meducíny největší ze všech meducín. Nebýt vás, asi bych neměla tolik odhodlání všemu čelit. Když mi maminka Vítkovy spolužačky poslala do nemocnice video, kde pro mě nahrála jednu krásnou píseň na piáno, připadala jsem si jak v americkém romantickém filmu, kde se vám splní i to nejkýčovitější přání. A hle, najednou to pro vás někdo udělá a vy pro samé slzy nevidíte displej. Ještě nějaké pozitivum covidu chcete? Zastaví vás to, to rozhodně, aspoň nás ano. Můžete si delší dobu odpočinout. U rodičů s malými dětmi to platí sice jen pro nemocniční prostředí, ale ani na toto pozitivum nesmíme zapomenout.


Tak se držte a  – nezapomínejte také držet pospolu. Přátelství je krásné za každého času i nečasu…




Hyperaktivní důchodce

  Jedeme autem a přes silnici nám přechází dvě paní středního věku. Jdou mimo přechod, byť očividně se věkem k přechodu blíží. Jdou vycházko...

Čtěte dál: