To takhle jednou jedu s dětmi ve výtahu, přistoupí k nám jeden mladý pán. V klidu si tak truchlím opřená o stěnu výtahu, jak nervově ni energeticky nedávám ten nový školní rok, sotva začal, navíc jsem hotová po nákupu v Prioru, kde desetiletý syn nenechal nic na pokoji - vše ohmatával, se vším poťukával a zvládl to i přesto, že jsem mu preventivně dala nést balík, co nám zrovna přišel... Samozřejmě že občas něco upadlo...
Atmosféra byla
hustější o to, že Prior byl první týden školního roku plný rodičů, jejich
ratolestí i samostatných studentů... Do toho paní prodavačky doplňovaly rychle
mizející artikly...
Jdeme plnou
uličkou, hledám, co chceme, napomínám syna, dcerka naštěstí je vzorně při mně a
nic zrovna nechce, vyhýbáme se paní vedoucí daného oddělení s velkým
nákladem... Vidím, že já i dcera projdeme v pohodě, ale syn s balíkem
zajímající se o všelikeré zboží kolem sebe bude mít problém, ještě ani
nezaregistroval, že se má vyhýbat. Chci ho upozornit: "Víťo...,"
nemám slova, zbytek věty se mi ztratil jako obvykle posledních pár pokovidových
měsíců, mozek mi jen naprázdno túruje a je mi čím dál hůř z gradující situace:
nemám slov, nemůžu ze sebe vypustit, co bych chtěla, mám plné ruce, takže ani
syna nemůžu k sobě ručně stručně přitáhnout...
Prosmýkám se
kolem paní vedoucí a díky bohu mi společensky naskakuje aspoň jiné téma na
vysvětlenou a očima si říkám o pochopení u paní vedoucí: "Já už vůbec
nemám žádnou slovní zásobu..." Nevím, jestli to padlo na úrodnou půdu,
patrně čekala něco jiného...
Mezitím se jakž
takž prosmýkla i podél mého syna. Poněkolikáté mu říkám s nervama už v kýblu:
"Víťo, nech to! Kolikrát ti to mám říkat?!!" A za jeho zády a
několika zákazníky zaburácí na celé patro paní vedoucí: "Nech to zboží už
na pokoji! Já tě pozoruju moc dobře! Upadla ti páska, ťukáš si se vším...!
Kolik si myslíš, že ti je let?!" Vítek jako by nic neslyšel, je zaujatý
svou činností. Paží s plným nákladem do něho drcnu: "Víťo, to je na tebe!
Slyšíš to?! To ti nestačí, že tě pořád napomínám já, to musí i paní
prodavačka?!" A paní vedoucí zaburácí ještě jednou: "No to je na
tebe, moc nekoukej a přestaň!"
Ubíráme se k
pokladně. Je mi stydno, trapno, nemám už energii vůbec na nic... Pokud bych
byla králík, jdu se sklopenýma ušima až k patám, ještě je za sebou vysílená
potáhnu... Takhle se snažím nebouchnout vzteky ani se nerozplakat
zoufalstvím... Tlaky v hlavě se přeměnily v její bolest, jako už dennodenně
dlouhé měsíce při sebemenším vypětí... Celý život si buduju přátelské vztahy
všude, kam přijdu, je to mé nastavení, přesvědčení a jsem za to ráda... Teď
stačí, že se tu projdu s hyperaktivním, nezvladatelným synem v přeplněném
Prioru a hned se na mě koukají jak na matku, která si nedokáže zpacifikovat
dítě... Přátelské vztahy vůči sobě necítím rázem vůbec... Pochopení bych snad
našla leda u podobně stiženého rodiče s dítětem s podobnou diagnózou nebo
u nějakého specialisty (ten by klidně mohl být i pro mě, chichi)...
Platím, ani o
tom nevím, jdeme domů automaticky, jako bych měla klapky na očích, jsem
uzavřena ve svém světě... Děti se drží při mně. Venku domlouvám důrazně synovi
- tak chytrej, ve škole dokáže být v klidu a sekat latinu, proč taky ne třeba v
obchodě... Ach jo. Mám ho ráda, obě dvě své děti, ať jsou jakékoli. A možná
kvůli jejich specifikům o to víc... Ale vysvětlujte ta specifika lidem kolem
sebe. Nejsou zvědaví na nějaké omluvenky, každý má svých starostí víc než dost.
A navíc - jako sytý hladovému nevěří, tak zdravý nevěří nemocnému, rodič
relativně bezproblémových dětí nevěří rodičům „relativně jiných dětí“, co to
znamená denně řešit s dětmi sebemenší problémy od probuzení po usnutí... Ono je ale stejně všude něco, každý si táhneme nějaké to své břímě. Doufejme, že každý máme naloženo jen to, co zvládneme.
Jsme ve výtahu,
přistoupil i ten pán. Opírám se o stěnu výtahu, nemůžu. Přemýšlím, jak já to
můžu vše zvládat, kde hledat energii, kterou už nemám... A najednou pán zašátrá
v dárkové tašce v náručí a vyndá pytlík bonbónů. Dává mi je. Obrátím na něho
překvapené oči: "Proč...?? To si nechte..."
Umí snad ten
pán číst myšlenky a uznal za vhodné, že na chmury potřebuju cukr? Cítím se
obdařena, jakoby vyšší moc mi snesla v tomhle symbolickém materiálnu
satisfakci za mé nervové vypětí.
Odvětí:
"Ať si děti dají. Mně to vozí dealer zadarmo," a vystupuje ve svém
patře. Tak nic. Ne pro maminku, to je laskomina pro děti. Nicméně třímám
bonbóny v rukou já a řekněme si upřímně – kdo tady v té rodině velí?
Maminka. Chi. To se ještě uvidí, kdo si tady smslne. Cha.
Jedeme k nám do
nebe, vcházíme domů.
Dcera má
natěšenou radost z bonbónů, syn je však skeptický: "Mami, nemáme si brát
bonbóny od cizích lidí, ne? Nebudou otrávený? Budou dobrý?" Přidá své
klasické ujišťovací otázky, které mi pokládá i jindy u jídla, aby zjistil, že
mu to bude chutnat a nebude mu špatně. "Mami, a kdo je to dealer? Nejsou
to drogy?!"
Johanka:
"Načneme je, mami?"
Čtu složení:
"Johanko, bohužel to nemůžeš. Máme jiné..."
Bonbóny vkládám
do košíčku ke sladkostem. Teď opravdu není vhodný okamžik jim je dávat. Možná
si je někdy sama sním nepozorovaně po nocích... Pěkně si obalím mozek v cukru
jak vanilkový rohlíček na Vánoce... Stejně tam je lepek, který dcerka nemůže.
"Víťo,
dealer může rozvážet nebo rozdávat jakékoli zboží. Potraviny, elektro... Ne
každej dealer musí mít hned drogy... Navíc tenhle pán působil solidně a je tady
od nás z domu."
Syn se
uklidnil. Každý si jdeme po svém. Syn si jde číst, Johanka malovat, já
lehnout... Nákup v taškách chvíli počká. Chvíle vytouženého klidu, než se začnou hašteřit nebo než uslyším
nějaké "Mamííí!!!" Blaží mě však pocit obdařenosti… Jaký dopad může
mít jeden celkem obyčejnej pytlík bonbónů.
Jo, a tomu
pánovi ještě jednou děkujeme!