Retro song

Našla jsem retro song Petra Spáleného. Při snídani to je krásné optimistické naladění... 

Babička vzpomíná: "Je, to je Petr Spálený za mlada!!" A sděluje nostalgicky vnoučatům: "Ten se mi sem podepsal na ruku! A pak jsem to nemyla, dokud se to samo neodloupalo..." Přitom si ukazuje na předloktí na místo doličné. 

Vítek začne nadšeně poskakovat: "Jóóó!!! Já se chci taky podepsat a dlouho se nemýt!!!" Snad od narození Vítek projevuje nelibost v koupání se.

Babička: "Ale já si nemyla jen ten kus ruky!"

Vítek zklamaně přestává skákat: "Aha..." 

Já se přidám: "Víťo, proč se nechceš mýt? Však při posledním sprchování sis tak lebedil! Dokonce jsi mě přemlouval, že chceš napustit vanu!" Což byl div divů, obvykle se Vítek koupání vyhýbá jak čert kříži. I když jinak mu důvěrně říkám hygienista, protože ruce si naopak myje velmi často, víc než je zdrávo, byť je doba koronavirová. 

Vítek zklamaně: "Hm, ksakru, to jsem nějak nevypočítal...," se skleslými rameny se odebírá vedle do pokoje.

Chci ten Vítkův postoj ke koupání od něho vysvětlit: "Tak jak to máš Víťo s tím koupáním?" 

Vítek: "Asi dobrý. Ale nesmí mi to téct do očí. To absolutně nesnáším, že nemůžu mít votevřený oči!" A hned chodí po místnosti se zavřenýma očima, rukama šátrá před sebou a syčí: "Slepejš, slepejš..."

Pouštím song Petra Spáleného ještě jednou. Moje radost z retro songu je nepřekonatelná, slepejš neslepejš. Rázem my dospěláci tančíme.

Syn: "Mami, to je tak trapný... Ještě že nejsme na veřejnosti. Když tančíte, přijdu si, jako bychom my s Johankou byli rodiče a vy děti..."

Jó, jedém...!!

Svěží vzduch

Vítek po obědě leží pod peřinou u otevřeného okna, venku prší, peřinu má až k bradě. Leží, ani nedutá. To je podezřelé a výjimečné. Jednak je obvykle dost živý, anebo... U Vítka nikdy nevíte: z čista jasna je z prkotiny nepřekonatelný problém a syn má jediný spolehlivý azyl pod peřinou. Soudě podle jeho chování.

Abych byla v obraze, ptám se: „Víťo, co to tam děláš?“

Vítek: „Přemýšlím,“ a už jen tón hlasu napovídá, že by vše mohlo být v pořádku.

Zajímám se dál: „O čem?“

Vítek pokračuje: „O tom, co ti mám odpovědět.“

„A nešlo by jen jednoduše říct, co děláš?“ nabízím.

Syn se mi snaží vyhovět: „Ležím, odpočívám a dívám se z okna.“

„No vida. Už jsem spokojená.“ Vše je v pořádku, nic se s Vítkem neděje.

Je frišno, zavírám okno.

„Ne, neopouštěj mě, svěží vzduchu!“ Víťa se nečekaně probere k aktivitě. Dokonce se i nadzdvihne směrem k zavíranému oknu, jako by chtěl zachytit poslední šanci si ho pustit do nosíku.

Využívám jeho touhy po čerstvém vzduchu k možnosti prosadit vycházku, která se jindy prosazuje velmi těžko: „Tak můžeme jít ven a budeš ho mít ještě víc, Víťo!“ Navíc prší, to on rád. Přeci jen nechávám okno ještě chvíli otevřené.

„Ne, tady nahoře je svěžejší,“ syn má jasno, ven chodit je zbytečné. Navíc peřina, jeho věrný souputník životem, by mu zmokla. Nejapný žert si nechávám pro sebe.

Aha, svěžejší vzduch... Že by naše jedenácté patro mělo výhodu vysokohorského vzduchu?

Až budeme někdy náš byt pronajímat, nesmím zapomenout si k pronájmu připočíst vysokohorskou přirážku. Značka: „Svěží vzduch výhodou!“

Bonbón

Vítek není bonbónový typ. Aspoň jsem si to myslela. Jedeme v autě a Vítek žužlá bonbón. Oproti Johance, která bonbónový typ byla odjakživa, ale díky bezlepkové dietě se musí bez některých ňaminek obejít. Nově nastalou situaci chápe, a tak jí to není líto. Zcela vyrovnaně si hraje na zadním sedadle se svou panenkou. Paradoxně nyní tedy žužlá bonbón pouze její bratr.

Bonbón kde se vzal, tu se vzal. Syn si to labužnicky užívá: "To je krásná masáž pro ústa!"

Řídím, sleduji silnici před sebou a mrknu do zpětného zrcátka: "Víťo, ty mě udivuješ. Vždyť jsi nikdy nechtěl žužlat tvrdé bonbóny..." Najednou si je bude hoch vychutnávat... Po devíti letech svého takřka bezbonbónového života.

Víťa odvětí: "Tohle je karamela," jako by to mělo cucání logicky ospravedlnit.

"No karamely právě lezou do zubů!" rukou trochu bouchnu do volantu, abych potvrdila své zvolání. Ještě že jsem netrefila klakson... Pokud bych nechtěné tůtnutí měla někomu omlouvat, asi bych těžko vysvětlovala, že troubím kvůli karamele... Tu samolepku vzadu na vozu „Pozor, máma v autě!“ nemám nadarmo...

Johanka se ozve: „Mně do zubů nelezou. Teda teď ne. Předtím trošku lezly!“

Vítek mi vysvětluje: "Nelezou, to musíš dělat šikovně. Jen si je pomaloučku vychutnávat, než se rozpustí až do konce."

No, může to být zajímavá uklidňující technika, ale mě by dlouhodobá přítomnost bonbónu v puse spíš, počítám, znervózňovala.

Syn mě zasvěcuje do bonbónových tajů: "Nejdřív si tam uděláš zoubkama různé hrbolky a pak po nich  jazykem přejíždíš. To je právě ta hezká masáž."

No já vám nevím. Možná by s Vítkem mohla některá televize natočit reklamu na karamely, možná by mu na to někdo skočil, ale já zůstanu u svých vzácných ovocných želé: „Na masáž úst mi stačí zubní kartáček.“

U dětí se objeví opět jejich polarita:

Johanka: „Mňam, s růžovou pastou!“ Hle, co všechno může být bezlepková ňaminka...

Vítek projeví svou nelibost k čištění zubů: „Fůj...! Kartáček! Vždyť to bolí a ty štětinky jsou nepříjemný!“

Paradoxně vyjíždím správným výjezdem z kruhového objezdu a blížíme se k cíli naší cesty.

Pohádky

Děti mají rozpravu o pohádkách, která je hezčí. Jasně, děvče versus kluk, to je apriori jasné, že bude obtížné dojít k nějakému konsenzu… Není jednodušší než si zavolat sudího – maminku a vnést do věci jasno. Jak já tuhle roli sudího nemám ráda… Ale porodem, tedy porody, dvěma porody jsem se „dala na vojnu“, a tak „sloužím vlasti“, dokud rodičem budu. 

Johanka: „Mami, máš ráda víc Ledové království, nebo Zootropolis?“ 

Rozhoduji se mít neutrální postoj Švýcarska: „Je mi to jedno, Johanko, obě jsou pěkné…“ Po pravdě řečeno, pokud bych se na něco měla dívat, zvolila bych zcela jiný žánr, nejraději nějakou českou komedii, třeba i retro komedii, ale spokojená bych byla i při civění do prázdné stěny…

Johanka: „Mami, tak řekni jednu z toho!“

Já: „Jednu z toho.“ 

Johanka: „Né! Řekni jednu z toho!“ 

Já: „Jednu z toho.“

Vítek se válí po zemi, lebedí si. „Johanko, já tě chápu, jak to myslíš, a taky chápu, jaká legrace je vás poslouchat, ten váš rozhovor.“ Vyloženě mu to dělá blaho. Užívá si online sledování naší hry a čeká, jak to vyústí. Kam se hrabe tenis či jiná utkání…

Johanka: „Mami, řekni jednu z toho! Ledové království, nebo Zootropolis!“

Já: „Jednu z toho. Ledové království, nebo Zootropolis.“

Johanka: „Mami, ty to nechápeš!“

Vítek si začíná prozpěvovat chytlavý refrén z písní písničkáře Jiřího Krhuta Baba nepochopí/Chlap nepochopí (Mimochodem vřele doporučuji!): „Nepochopí, nepochopí, nepochopí, nepochopíííí, ne néééé…“

Usmívám se: „Johanko, já to chápu moc dobře.“

Johanka: „Tak řekni jednu z toho!“ Neustupuji z neutrálního postoje, ač je to zároveň škádlení mé dcerky a zkouška, co snese: „Jednu z toho. Johanko, je mi to opravdu jedno, obě jsou pěkné.“

Nečekám více na přetečení poháru Johančiny trpělivosti a pouštím na YouTube písně Jiřího Krhuta.

Utkání skončeno. Pamatujte, změna tématu je jedna ze základních strategií, jak zanechat komunikaci mírumilovnou. A možná tak vznikají pohádky… Nejen ty žité, ve skutečnosti, ale i ty vyprávěné, psané… Však proč se pohádky jmenují pohádky? Nejsou to vyprávění „po hádkách“? Něžné zahlazení stop nesváru s konejšivým koncem.

Nevýchovný trik

Vítek se dívá na pohádku. Přitom jí. Já obaluji učebnice, a tak přijdu až po delší době na to, že na stole před Vítkem jsou zaschlé skvrny od kakaa.

Utírám to: "Víťo, příště bych byla ráda, kdyby sis to uklidil sám okamžitě, jakmile ten nepořádek uděláš!"

Vítek mě odzbrojil tak, že jsem jen lapala po dechu: "Já jsem si myslel, že to zmizí!" prohodil zcela samozřejmě a nevinně.

"Zmizí?!?! To myslíš vážně?! Jak by to asi zmizelo?!"

Syn se provinile usměje, jakoby si uvědomil, že nežijeme ve filmu, kde triky jsou běžné...

Nekomentuji to a vracím se k balení Johančiných učebnic. Najednou lituji, že jsem ho to zaschlé kakao nenechala vyčistit samotného... Proč já to jen dělám. Však měl Víťa vlastně pravdu. Ono to zmizelo samo. Maminky jsou na triky odbornice. Ne vždy to jsou ale triky výchovné a na místě...