Vprostřed (pokakaného) adventu 2016 aneb Archiv voní

"Tiše a ochotně purpura na plotně voní...," hrajou v rádiu.

No, aspoň někdo nám tu dělá vánoční atmosféru. Uklízím nepořádek za dlouho nepoužívanými kamny. Normálně bych dělala jiné své povinnosti - hoří mi dvě uzávěrky, měla bych vařit oběd, pětiletému Vítkovi zašívat ponožky, dvouleté Johance tričko, o pečení cukroví a balení dárků ani nemluvím. Ještě že je mám aspoň nakoupené.

Cože to dělám za těmi kamny? Horkotěžko se sem vejdu. Je tu dost těsno. Že jsem sem neposlala radši Johanku... Tím spíš, když ten nepořádek spáchala ona. Natahovala se pro propisku na "babiččinu kancelář", co má navršenou na nepoužívaných kamnech. Jenže jsem na tu kancelář předtím odložila plech perníčků, co včera večer babička pekla s vnoučaty. Evakuovala jsem ho tam před kočkou - je to jedno z mála míst, kam snad nevyskočí. Svým výkřikem jsem Johančin hmat po propisce už nezastavila. Letělo za kamna všechno.

Přebírám perníčky, papíry a pavučiny... Ještě že Vítek se dívá na pohádku... Vtom křičí: "Mamí, něco tu smrdí!"

"Já vím, Johanka tu kaká na nočníku." Vyvlíkám se zpoza kamen a jdu likvidovat hovínko. Ale velikost hovínka neodpovídá smradu linoucímu se všude po místnostech... Tyjo, v ostatních domácnostech to voní cukrovím a tady... A hle, ono je daleko větší hovínko v kalhotkách!

Jdeme do koupelny. Sprchuju Johanku, peru kalhotky, splachujeme společně hovínko do záchodu. Zametám a vytírám za kamny a zametám při té příležitosti celou kuchyň zadrobenou po snídani.

"Čůrám!" Bouchám se pod stolem o stůl do hlavy. Taky už by se to čůrání mohlo přidat ke kakání, že bychom to braly už najedou...

"Ano, seš šikovná, Johanko." Naštěstí už je samostatná a čůrání sama zvládá z 97,5% na nočník. Jdu vynést nočník.

"Mamí! Pojď se mnou kakat!" Vítek. Jdeme na záchod. Utírám Vítka, myjeme si ručičky. Kdy my z toho smradu vyjdem...

To by bylo divné, aby se k dětem nepřidala i kočka. Jdu se podívat na kočičí záchod a fakt že jo! Vynáším hovínko i po kočce a zametám drobky po suchém pečivu, co předtím popadalo kdovíkvůlikomu zrovna vedle kočičího záchodu.

Z rádia se line: "...nastal čas lásky a rampouchů křišťálových..." Napadá mě, že láska neprochází jen žaludkem, ale i konečníkem... Jojo, mám vás všechny ráda.

"Mami, pojď sem! Tady něco spadlo!" volá Vítek.

"Honém, já to držím!" volá Johanka.

Tak já jdu. Počkat... Nechce ono se na záchod i mně...?

Šťastné a veselé vám přeju. A hlavně - zachovejte klid. Však ono se to... nepokaká.




Reflex I. P. Pavlova a nelegální emigrant

 

Vítek si zkouší nové tričko. To je vždycky poněkud napínavé. Nemá rád totiž změny a vůbec má další své specifické nároky. Bez knoflíků, bez tkaniček, bez míčů, bez aut, nesmí to být těsné, nesmí to být z nějakých pro něj nepříjemných materiálů atp. Není to rozmazlenost, to je charakteristický rys takovýchto dětí. Už kolikrát se stalo, že nové oblečení neprošlo jeho sítem, a pokud se nedalo v obchodě vrátit, zůstaly nám ve skříni krásné, zcela nové kousky… Nemusím zmiňovat, že miliardář nejsem… O zkoušení v obchodě se se mnou raději vůbec nebavte. Adrenalin to je pro mě i doma a zas takový exhibicionista nejsem, abych opakovala něco, co už se několikrát pro mě stalo na veřejnosti nepříjemným zážitkem. Takový můj osobní reflex I. P. Pavlova. Stačí, když Vítek někdy zahlásí doma: „Mami, to mi je malý!“ a já hned jdu do mdlob, že mu musím kupovat zase větší velikosti a co z toho vše plyne…

Vítek si tedy teď zkouší nové tričko. Hle, zaujme ho barva. Červená se mu líbí. První velký kámen mi spadl ze srdce. Věděla jsem, že by mu ta červená ohromně slušela, ale nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli syn nebude říkat, že to je barva pro holky.

Taky nemá rád škrábavé materiály. Kroutí se, že ho to zevnitř lechtá. No jo, bylo mi jasné, že nějaké komplikace přijít musí. Sahám dovnitř trička, abych se přesvědčila. Zevnitř to je opravdu nepříjemné...  "Vezmeš si tílko," uklidňuju ho.

Vítek poskakuje a kroutí se: "To tak škrábe, to tak drásá! Ale je to taková krása!" Mám z něho radost, téměř mladý Cimrman. Mohlo by z něj ještě Něco nebo spíš Někdo být. Naštěstí z lícu se ta aplikace blyští, to syn rád, navíc je to hmatově zajímavé, to má rád taky. Další kámen ze srdce buchnul o zem. Hladí tu aplikaci nahoru, dolů: "To znám, to je Velká Británie." Jsem hrdá matka. Suma sumárum, negativa trička jsou přehlušená jeho pozitivy. To bychom mohli mít vyhráno. Avšak najednou Vítek v hlazení aplikace ustane. Vyvalí na mě oči: "Abych nebyl označen za nelegálního emigranta!"

Vyvalím na něj oči taky, ale obdivem jeho myšlenkových spojů. Zároveň se rozesměju, ale jen lehce. Vnímám jeho obavy. "Ne, to si nikdo myslet nebude. Však umíš pěkně česky." O jeho angličtině takticky mlčím, ale sám zná své limity. Syn rozloží rukama, vyvalí na mě oči znovu, tentokrát udiven nemožností své matky. Jo jo, puberta už nám klepe na dveře... "Mami...," protáhne, "to byl vtip!!"

"Ten se ti poved'. To jsem ráda, že můžeme být v klidu a že se ti to tričko líbí."

Synek odskotačí k zrcadlu a prohlíží si v něm měňavou aplikaci, jak s ní hýbá nahoru a dolů. Úleva. Syn adoptoval do své péče nový díl ošacení. Ano, sváteční moment, nehledě na advent. Pokoj lidem dobré vůle, hlavně těm, co tohle čtou.

PS: Čtu dětem, co jsem právě sepsala. Vítek po dočtení nadšeně volá: "Mami!!! Musíš vydat knížku!! To je tak strašně pěkně čtivý!!!" Tak kdybyste se toho někdo chtěl ujmout, jsem vám k dispozici. Já osobně se do toho však zatím nehrnu. Šetřím si svou už tak omezenou kapacitu mimojiné na výběr nového ošacení dětí a jiné opatrovnické záležitosti spojené nejen s rodičovstvím, víte?




Hyperaktivní důchodce

  Jedeme autem a přes silnici nám přechází dvě paní středního věku. Jdou mimo přechod, byť očividně se věkem k přechodu blíží. Jdou vycházko...

Čtěte dál: