Extravagantní snídaně

Děti pro mě chtějí připravit snídani. Mezitím babička připravuje snídaně pro ně. Děti vyšátraly v komoře nějaké úžasné, speciální plastové talíře, které babička kdysi dávno pořídila v záchvatu potenciálních příprav potenciálních zahradních slavností. Ač už se od té doby nějaké uskutečnily, talíře se ještě nepoužily. Děti se dnes rozhodly, že je poķřtí snídaní. Ač talíře pořídila sama babička, nyní kdovíproč z rozhodnutí dětí není nadšená. Johanka chce svou snídani ohřát v mikrovlnce. Babička rozmrzele: "Já nevím, jestli se ten křáp vejde do mikrovlnky…"

Což popudí Vítka, je nadšený netradičním designem talířů a vehementně je brání: "To není křáp!!! To je evoluce normálního talíře!!!"

Odrovná mě to a jdu si to poznamenat. To abych nezapomněla, jakou originalitu máme doma. Talíře i syna.

Babička brblá u mikrovlnky: "No, dyť se to tam neotáčí…"

Johanka je však i tak spokojená, že talíř dovnitř pasoval: "Ale hřeje se to!!"

Usedáme ke stolu s designovými talíři. Konečně chvíle spokojeného klidu. Není nad to každého člena rodiny uspokojit nějakým tím žvancem. Evoluce neevoluce, priorita jídla zřejmě zůstane navždy.

 

 

Před usnutím

 

Vítek ze tmy: „Mami, víš, že ve školce byl někdo, kdo si myslel, že nejvyšší číslo je sto?“

Ticho…

Už dávno měly děti spát.

Zatím pořád kecají…

Ach jo, jediný klidný čas je pro mě v noci a i z něho mi budou ukrajovat... Ať už usnou. Prosím... Já chci klid!!! Počkat... Syn říkal o školce... To je mínus tři roky. A celou tu dobu si to pamatuje... Kupodivu se chytím na návnadu a přeci jen zareaguju: "To jsi ale nebyl ty, že jo?" škádlím ho.

Vítek jednoznačně hodí do tmy: "Nebyl!"

Oproti svému přesvědčení, že už dávno mají spát, se přeci jen zajímám: "A jaké je, Víťo, nejvyšší číslo?"

Vítek je překvapen, proč se ptám na tak triviální otázku a s tónem, v němž cítím trochu opovržení, reaguje: "Nejvyšší číslo přece není!!!"

To mě zajímá, kam bude směřovat své úvahy. "Není?!?"

Vítek se mnou už mluví trochu otráveně, ale zároveň soucitně, holt se smiluje a sděluje mi polopaticky, abych to fakt mohla konečně už po-cho-pit: "No protože ať rekneš jakékoli jakoby nejvyšší číslo, vždycky k němu můžeš přičíst jedničku a zase bude vyšší."

Aha, správně synek. Jsem hrdá matka. Ale přísloví "Jaká matka, taká Katka" na sobě nenechám znát a ptám se dál (mezitím už slyším Johančino hluboké oddychování, naše povídání na ni zapůsobilo jako ukolébavka): "A nejnižší číslo je jaké?" ptám se nevinně.

Vítka to už trochu vytočí: "Mami, na druhou stranu je to to samé, akorát je to mínus!"

"Aha." Jsem spokojena. Můžeme jít spát.

Vítek ještě logicky dodává, to kdyby mě napadla ještě další otázka: "A uprostřed je nula!" završuje naši matematickou rozpravu.

A to je konec a všemu povídání konečně odzvonil zvonec. Dobrou noc. Jestli se mi bude zdát o prvočíslech či variacích, to bude prvotřídní noc...