Bonbóny ve výtahu

To takhle jednou jedu s dětmi ve výtahu, přistoupí k nám jeden mladý pán. V klidu si tak truchlím opřená o stěnu výtahu, jak nervově ni energeticky nedávám ten nový školní rok, sotva začal, navíc jsem hotová po nákupu v Prioru, kde desetiletý syn nenechal nic na pokoji - vše ohmatával, se vším poťukával a zvládl to i přesto, že jsem mu preventivně dala nést balík, co nám zrovna přišel... Samozřejmě že občas něco upadlo...

Atmosféra byla hustější o to, že Prior byl první týden školního roku plný rodičů, jejich ratolestí i samostatných studentů... Do toho paní prodavačky doplňovaly rychle mizející artikly...

Jdeme plnou uličkou, hledám, co chceme, napomínám syna, dcerka naštěstí je vzorně při mně a nic zrovna nechce, vyhýbáme se paní vedoucí daného oddělení s velkým nákladem... Vidím, že já i dcera projdeme v pohodě, ale syn s balíkem zajímající se o všelikeré zboží kolem sebe bude mít problém, ještě ani nezaregistroval, že se má vyhýbat. Chci ho upozornit: "Víťo...," nemám slova, zbytek věty se mi ztratil jako obvykle posledních pár pokovidových měsíců, mozek mi jen naprázdno túruje a je mi čím dál hůř z gradující situace: nemám slov, nemůžu ze sebe vypustit, co bych chtěla, mám plné ruce, takže ani syna nemůžu k sobě ručně stručně přitáhnout...

Prosmýkám se kolem paní vedoucí a díky bohu mi společensky naskakuje aspoň jiné téma na vysvětlenou a očima si říkám o pochopení u paní vedoucí: "Já už vůbec nemám žádnou slovní zásobu..." Nevím, jestli to padlo na úrodnou půdu, patrně čekala něco jiného...

Mezitím se jakž takž prosmýkla i podél mého syna. Poněkolikáté mu říkám s nervama už v kýblu: "Víťo, nech to! Kolikrát ti to mám říkat?!!" A za jeho zády a několika zákazníky zaburácí na celé patro paní vedoucí: "Nech to zboží už na pokoji! Já tě pozoruju moc dobře! Upadla ti páska, ťukáš si se vším...! Kolik si myslíš, že ti je let?!" Vítek jako by nic neslyšel, je zaujatý svou činností. Paží s plným nákladem do něho drcnu: "Víťo, to je na tebe! Slyšíš to?! To ti nestačí, že tě pořád napomínám já, to musí i paní prodavačka?!" A paní vedoucí zaburácí ještě jednou: "No to je na tebe, moc nekoukej a přestaň!"

Ubíráme se k pokladně. Je mi stydno, trapno, nemám už energii vůbec na nic... Pokud bych byla králík, jdu se sklopenýma ušima až k patám, ještě je za sebou vysílená potáhnu... Takhle se snažím nebouchnout vzteky ani se nerozplakat zoufalstvím... Tlaky v hlavě se přeměnily v její bolest, jako už dennodenně dlouhé měsíce při sebemenším vypětí... Celý život si buduju přátelské vztahy všude, kam přijdu, je to mé nastavení, přesvědčení a jsem za to ráda... Teď stačí, že se tu projdu s hyperaktivním, nezvladatelným synem v přeplněném Prioru a hned se na mě koukají jak na matku, která si nedokáže zpacifikovat dítě... Přátelské vztahy vůči sobě necítím rázem vůbec... Pochopení bych snad našla leda u podobně stiženého rodiče s dítětem s podobnou diagnózou nebo u nějakého specialisty (ten by klidně mohl být i pro mě, chichi)...

Platím, ani o tom nevím, jdeme domů automaticky, jako bych měla klapky na očích, jsem uzavřena ve svém světě... Děti se drží při mně. Venku domlouvám důrazně synovi - tak chytrej, ve škole dokáže být v klidu a sekat latinu, proč taky ne třeba v obchodě... Ach jo. Mám ho ráda, obě dvě své děti, ať jsou jakékoli. A možná kvůli jejich specifikům o to víc... Ale vysvětlujte ta specifika lidem kolem sebe. Nejsou zvědaví na nějaké omluvenky, každý má svých starostí víc než dost. A navíc - jako sytý hladovému nevěří, tak zdravý nevěří nemocnému, rodič relativně bezproblémových dětí nevěří rodičům „relativně jiných dětí“, co to znamená denně řešit s dětmi sebemenší problémy od probuzení po usnutí... Ono je ale stejně všude něco, každý si táhneme nějaké to své břímě. Doufejme, že každý máme naloženo jen to, co zvládneme.

Jsme ve výtahu, přistoupil i ten pán. Opírám se o stěnu výtahu, nemůžu. Přemýšlím, jak já to můžu vše zvládat, kde hledat energii, kterou už nemám... A najednou pán zašátrá v dárkové tašce v náručí a vyndá pytlík bonbónů. Dává mi je. Obrátím na něho překvapené oči: "Proč...?? To si nechte..."

Umí snad ten pán číst myšlenky a uznal za vhodné, že na chmury potřebuju cukr? Cítím se obdařena, jakoby vyšší moc mi snesla v tomhle symbolickém materiálnu satisfakci za mé nervové vypětí.

Odvětí: "Ať si děti dají. Mně to vozí dealer zadarmo," a vystupuje ve svém patře. Tak nic. Ne pro maminku, to je laskomina pro děti. Nicméně třímám bonbóny v rukou já a řekněme si upřímně – kdo tady v té rodině velí? Maminka. Chi. To se ještě uvidí, kdo si tady smslne. Cha.

Jedeme k nám do nebe, vcházíme domů.

Dcera má natěšenou radost z bonbónů, syn je však skeptický: "Mami, nemáme si brát bonbóny od cizích lidí, ne? Nebudou otrávený? Budou dobrý?" Přidá své klasické ujišťovací otázky, které mi pokládá i jindy u jídla, aby zjistil, že mu to bude chutnat a nebude mu špatně. "Mami, a kdo je to dealer? Nejsou to drogy?!"

Johanka: "Načneme je, mami?"

Čtu složení: "Johanko, bohužel to nemůžeš. Máme jiné..."

Bonbóny vkládám do košíčku ke sladkostem. Teď opravdu není vhodný okamžik jim je dávat. Možná si je někdy sama sním nepozorovaně po nocích... Pěkně si obalím mozek v cukru jak vanilkový rohlíček na Vánoce... Stejně tam je lepek, který dcerka nemůže.

"Víťo, dealer může rozvážet nebo rozdávat jakékoli zboží. Potraviny, elektro... Ne každej dealer musí mít hned drogy... Navíc tenhle pán působil solidně a je tady od nás z domu."

Syn se uklidnil. Každý si jdeme po svém. Syn si jde číst, Johanka malovat, já lehnout... Nákup v taškách chvíli počká. Chvíle vytouženého klidu, než se začnou hašteřit nebo než uslyším nějaké "Mamííí!!!" Blaží mě však pocit obdařenosti… Jaký dopad může mít jeden celkem obyčejnej pytlík bonbónů.

Jo, a tomu pánovi ještě jednou děkujeme!