Útulná atmosféra

Johanka roztahuje žaluzie: „Jé, mami, venku je sluníčko! To je ale krásný počasí!“
Vítek mrzoutsky: „Není! Neprší! To vůbec není krásný počasí!“
Zavalí mě pocit vděčnosti: „To je tak dobře, děti, že vás tady oba dva mám...“
Vítek se diví: „Proč?“
„No, že je tady taková vyvážená harmonie.“
Vítek: „Atmosféra… Mami, to je škoda, že nemáme útulnej byt.“
Divím se, protože vím, že Vítkovi se náš domov velmi líbí a nechce ho nikdy prodat či vyměnit za nic na světě… „Proč myslíš, že nemáme útulnej byt? Však sis ho pořád chválil a právě že sis velebil, jak je útulnej! Co bys chtěl změnit, aby byl ještě útulnější?“
Vítek: „Aby byl menší!“
Mám oči navrch hlavy jako veverka v Době ledové. „Menší?!! Cože? Menší?!! Náš malej byt ještě menší?!?“
Vítek: „No, menší. Bylo by to útulnější.“

Tak synkovi se naše 1+kk o 32 metrech čtverečních zdá být moc velké. Hm. To jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží. Taková puberta tu může být dost zajímavá…
Vítek: „Možná by to tu bylo útulnější, kdyby tu nebyl takovej bordel. A kdyby Johanka přestala kreslit ty pitomý obrázky, který tady zabírají asi deset procent toho všeho bordelu!“
Zajímá mě: „A tvoje Lego, Vítku, taky můžeme vyhodit?“
On má jasno: „Ne, to bychom vystavili.“
No to mě zajímá ještě víc… „Kam? Když chceš menší byt!“
Vítek: „No to bychom tu měli jen jednu místnost!“
„Vítku, my tady ale máme jen jednu místnost…“
Vítek: „Nene! Máme koupelnu! Ta by tu nemusela být!“

Praktická Johanka se vkládá do hovoru: „A kam bys chodil na záchod a kde by ses koupal?“
Vítek je pohoršen: „Vy tomu nerozumíte! To by bylo vše v jednom!“
Znám Vítkovu přecitlivělost na veškeré pachy. „To by ti nevadilo, kdybys tady cítil, že někdo kakal?“
Konečně mu dochází reálné důsledky jeho nápadu: „No, asi jo. Tak Johance musí být aspoň dvacet, aby přestala kreslit ty pitomý výkresy…!“
Johanka leze po čtyřech směrem ke mně a roztomile se tulí: „Mňau!“ No, asi to bude chvíli trvat, než jí bude dvacet…

Vítek nepřestává nacházet řešení. „Kéž bychom si mohli koupit nový byt a mohli jsme tam dát polovinu těch Johanky výkresů! Tady bychom bydleli a tam měli skladiště.“
Johanka: „Ne!“
Vítek: „Jo!“
Johanka: „Ne!!“
Vítek: „Jo!!“
Já: „Nechte toho, nemáme peníze na jiný byt. Musíme si tady zkrátka uklidit.“
Vítek: „Nó, hodně uklidit!“
Děti jsou k sobě nebezpečně blízko. Měním téma: „Ještě že venku svítí to sluníčko.“
Johanka se chytá: „Víš, proč jsem ráda? Protože konečně můžu chodit bosa.“
Vítek se chytá též, ale Johančina tématu: „To není hygienické, chodit bosa, a obzvlášť v téhle době!“ A pokračuje jako Šmoula Mrzout: „Je příšerný počasí!!“ Aha, tak to nebyla dobrá změna tématu. Stejně to ale zkouším, ač vím, že jsem na tenkém ledu. „Mohli bychom jít ven, děti.“
Johanka nadšeně: „Jó!“
Vítek mrzutě: „Ne! Nikam nejdu! Půjdu ven, až se udělá hezčí počasí a nebude svítit slunce!“
Já: „Na podzim?“ snažím se brnknout na strunu ironického humoru, co Vítek rád.
Vítek: „Ne, až přestane svítit slunce!“
„Já v noci s váma nikde chodit nebudu!“ neustávám a brnkám na strunu logiky, kterou Vítek též rád.
Johanka: „Já taky ne!“
Vítek je konečně spokojený: „No tak nepůjdeme ven.“
Jdu vařit. Nasycený Vítek bude tvárnější materiál. Stejně jsem klidná. Od 13:00 má Vítek flétnu v ZUŠ, takže procházka je jistá. Blahořečím vzdělávací systém.

PS: Jsme venku. Vítek: „Tady je příšerný horko!!“ Johanka bosa: „Měl sis vzít krátký rukávy!!“