Prší

Chystáme se na procházku ven, prší. Já i Johanka si bereme deštníky. Vítek nic.
Jen se ujišťuji: "Ty si vezmeš kapucu, Víťo, jo?"
Vítek zděšeně a s údivem, jako bych mu řekla, že zítra přijde konec světa: "A proč?!? Proč teda jdeme ven?? Já chci, aby mi zmokla aspoň jedna část těla!! Proto jdu ven!!"
Tak jo, každého zneklidňuje něco jiného. Někoho být v mokru, někoho být v suchu.
Nicméně Vítek se mě rád drží za ruku nebo alespoň poblíž mě. A tak... Venku:
"Mami, co mi to kape za krk?" Chlapče, prší. Nejen za krk... Aha, on je částečně ukryt pod mým deštníkem, takže je sice v suchu, ale ne tak docela. Znáte to.
"Mami, ty mi kazíš radost z deště! Nedávej nade mě ten deštník! Já si říkal, že je divné, proč na mě tolik neprší."
"Vítku, tak ke mně nemůžeš chodit tak blízko. Já deštník chci mít."
Jdu si středem chodníku, po levici dcerku s deštníkem radostně skotačící v loužích, protože má své úžasné holínky. Po pravici zmoklého synka, ale vyhýbajícího se loužím, protože jsme jeho holínky nechali u babičky. Obě děti naprosto šťastné. Jin a jang. Monáda.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Hyperaktivní důchodce

  Jedeme autem a přes silnici nám přechází dvě paní středního věku. Jdou mimo přechod, byť očividně se věkem k přechodu blíží. Jdou vycházko...

Čtěte dál: